3 VSOL 1157/2015-A-15
KSBR 29 INS 21151/2015 3 VSOL 1157/2015-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Andrey anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Zbýšově, Školní 594, PSČ 664 11, identifikační číslo osoby: 76469441, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.9.2015, č.j. KSBR 29 INS 21151/2015-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužnici se neukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatila na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný ve výroku rozhodnutí zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že písemný souhlas věřitelů, kteří mají za dlužníkem nezajištěnou pohledávku pocházející z jeho podnikatelské činnosti, s povolením oddlužení není ve výčtu povinných příloh k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 uveden. To však nezbavuje dlužníka povinnosti v návrhu na povolení oddlužení tvrdit dostatečně konkrétní skutečnosti, na základě nichž insolvenční soud předběžně uzavře, že dlužník je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Vyjde-li v průběhu řízení o povolení oddlužení najevo, že dlužník má závazky pocházející z podnikatelské činnosti a dlužník ohledně těchto závazků netvrdí žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno usoudit, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, pak je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout a rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Vzhledem k tomu, že dlužnice žádné skutečnosti netvrdila, její návrh na povolení oddlužení by byl odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou a současně by bylo rozhodnuto o způsobu řešení jejího úpadku konkursem. Pro případ konkursu je třeba, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000 Kč, když majetek dlužnice je tvořen pouze obvyklým vybavením domácnosti malé hodnoty.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém uvedla, že v průběhu řízení skutečně neměla souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti. S ohledem na judikaturu Vrchního soudu v Praze se domnívá, že takových souhlasů není třeba. Nicméně po vydání napadeného usnesení si souhlasy věřitelů s oddlužením, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti, obstarala. Tvrdí, že tyto souhlasy jí věřitelé nechtěli dát v písemné formě, avšak ústně jí sdělili, že s jejím oddlužením souhlasí. Domnívá se, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, když možnost dodatečného ústního souhlasu věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti, potvrzuje i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.4.2015, č.j. KSBR 38 INS 2487/2015, 2 VSOL 409/2015-A-11. S ohledem na to, že souhlasy věřitelů si dodatečně zajistila, navrhuje, aby bylo pokračováno v řízení bez uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužnice uvedla, že má 22 věřitelů, u kterých má celkem 25 závazků, platby podstatné části svých závazků zastavila v průběhu roku 2014 a 2015. Celková výše jejích závazků činí 399.734 Kč, jde o závazky nezajištěné, přičemž 30 % z hodnoty nezajištěných závazků činí 119.920 Kč. S ohledem na celkovou výši měsíčních splátek všech závazků 26.010 Kč a s přihlédnutím k celkové výši jejích příjmů není schopna své závazky řádně splácet. Pobírá pouze rodičovský příspěvek ve výši 3.800 Kč měsíčně, zároveň má příjem z dohody o provedení práce ve výši cca 8.000 Kč, avšak pouze do 30.9.2015, a současně je obdarovanou z darovací smlouvy, v níž se pan Lubomír Rujbr zavázal jí poskytovat pravidelné měsíční plnění ve výši 3.100 Kč po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení. Přímo v insolvenčním návrhu dlužnice označila všechny své závazky s uvedením věřitele, dále uvedla u každého závazku druh závazku, aktuální zůstatek a splatnost jednotlivých závazků. Usnesením z 25.8.2015 byla dlužnice vyzvána, aby uvedla právní důvod vzniku svých závazků vůči věřitelům Finanční úřad pro Jihomoravský kraj a Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov s tím, že pokud má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, uvede stran svých závazků z podnikání takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 insolvenčního zákona. Na výzvu soudu reagovala dlužnice podáním, ve kterém uvedla, že závazky vůči Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky vznikly v souvislosti s její podnikatelskou činností. Domnívá se však, že je i přesto osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť insolvenční zákon nevyžaduje, aby byly k insolvenčnímu návrhu, respektive návrhu na povolení oddlužení, předloženy písemné souhlasy věřitelů s tím, že souhlasí s oddlužením dlužníka.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku pro platební neschopnost, neboť má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů v § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

V době, kdy rozhodoval soud prvního stupně, dlužnice ohledně svých závazků pocházejících z podnikatelské činnosti netvrdila žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno usoudit, že i přes dluhy pocházející z podnikání je možno její úpadek řešit oddlužením.

Insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s návrhem na povolení oddlužení i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Z formulace ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nelze dovodit, že se nutně musí jednat o písemný souhlas věřitele; požadavek písemného souhlasu věřitele nevyplývá ani z ustanovení § 392 IZ, neboť souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník dluh pocházející z podnikatelské činnosti, není vyjmenován jako příloha návrhu na povolení oddlužení. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nebrání.

Z vyjádření dlužnice vyplynulo, že tři její závazky, a to závazky vůči věřitelům Finančnímu úřadu, Okresní správě sociálního zabezpečení a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pocházejí z její dřívější podnikatelské činnosti. Do doby, než rozhodl napadeným usnesením soud prvního stupně, dlužnice žádné skutečnosti z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 IZ ohledně svých podnikatelských závazků netvrdila. Teprve až v rámci podaného odvolání v reakci na vydané usnesení uvedla, že si obstarala souhlasy věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, s tím, že tyto souhlasy jí byly uděleny pouze ústní formou. Dlužnice tedy dodatečně splnila svou povinnost tvrzení, když v rámci podaného odvolání tvrdí takové skutečnosti, na základě kterých lze usuzovat na to, že dluhy z jejího podnikání nebrání řešení jejího úpadku oddlužením, protože tvrdí, že věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí. Důvod pro závěr, že dlužnice není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, dán tedy není.

Podle předběžného závěru odvolacího soudu dlužnice s ohledem na výši svých nezajištěných závazků a výši svých příjmů navýšených o předpokládané plnění z darovací smlouvy by byla schopna v průběhu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojit své věřitele minimálně v rozsahu 30 % výše jejich pohledávek. Je proto namístě postupovat podle ustanovení § 108 odst. 1, věty třetí IZ, to je dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládat, jelikož o jejím insolvenčním návrhu lze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dlužnici se záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 21. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu