3 VSOL 1149/2016-A-34
KSBR 39 INS 29719/2015 3 VSOL 1149/2016-A-34

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Nevojicích 33, PSČ: 685 01, identifikační číslo osoby: 87303086 a b) Oldřišky anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, o insolvenčních návrzích dlužníků spojených se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.7.2016, č.j. KSBR 39 INS 29719/2015- A-24,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zastavil insolvenční řízení podle ust. § 108 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť ze strany dlužníků nebyla zaplacena záloha na náklady insolvenčního řízení. Usnesení o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nabylo právní moci dne 30.6.2016, vykonatelným se stalo dne 5.7.2016. Ze sdělení účtárny Krajského soudu v Brně ze dne 21.7.2016 vyplývá, že záloha na náklady insolvenčního řízení dlužníky zaplacena nebyla.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, které zdůvodnili tím, že se jim podařilo dát dohromady požadovanou částku ve výši 50.000 Kč, kterou by byli schopni neprodleně složit na účet soudu, popřípadě v hotovosti na pokladně isir.justi ce.cz soudu. Z obsahu podaného odvolání lze tedy dovodit, že dlužníci se domáhají změny napadeného usnesení tak, že insolvenční řízení zastaveno nebude.

Podle ust. § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

V dané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčními návrhy dlužníků spojených se společným návrhem manželů na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 14.1.2016, č.j. KSBR 39 INS 29719/2015-A-11 bylo dlužníkům uloženo, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení složili na účet Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V tomto usnesení byli dlužníci poučeni o tom, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání.

Usnesením ze dne 29.6.2016, č.j. KSBR 39 INS 29719/2015, 3 VSOL 616/2016-A-19 Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nabylo právní moci dne 30.6.2016. Jak vyplývá ze záznamu účtárny Krajského soudu v Brně ze dne 22.7.2016 záloha na náklady řízení ve výši 50.000 Kč nebyla ke dni 21.7.2016 zaplacena.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do

částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ust. § 108 odst. 3 IZ, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Odvolací soud vychází z toho, že jestliže usnesení o uložení zálohy nabude právní moci, nelze následně přezkoumávat důvodnost tohoto rozhodnutí. Je-li pravomocně rozhodnuto o uložení zálohy, nutno vycházet z toho, že záloha ve stanovené výši je potřebná ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Z tohoto pohledu jsou proto nevýznamná sdělení dlužníků v jejich podání ze dne 15.9.2016, v němž poukazují na to, že na účtu zaměstnavatele dlužnice jsou deponovány nějaké finanční prostředky, ze kterých by případně mohly být hrazeny počáteční náklady insolvenčního řízení. Takovou námitkou se dlužníci měli bránit ve fázi odvolání proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pro posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí je rozhodující to, zda dlužník jako insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil či nikoliv. Z obsahu spisu vyplývá, že ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně záloha dlužníky zaplacena nebyla, dlužníci zálohu nezaplatili ani v průběhu odvolacího řízení, ačkoliv v podaném odvolání uvedli, že se jim podařilo sehnat částku 50.000 Kč, kterou chtějí použít na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dlužníci v podaném odvolání ani netvrdí, že v mezidobí, to je v době po vydání rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu, se jejich majetková situace změnila natolik, že trvat na uhrazení zálohy by bylo nadbytečné. Z obsahu spisu rovněž nelze dovozovat, že i když důvody pro uložení zálohy nepominuly, jsou v této věci dány důvody, pro které je řešení úpadku dlužníka obecně žádoucí (srov. závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2013).

Protože dlužníci zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatili, je napadené usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení zálohy věcně správné a odvolací soud je podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 22. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu