3 VSOL 1120/2015-A-8
KSBR 38 INS 23330/2015 3 VSOL 1120/2015-A-8

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka ALBACO s.r.o., se sídlem Brno, Štýřice, Jílová 120/14, PSČ 639 00, identifikační číslo: 26222639, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 4, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 38 INS 23330/2015-A-3 ze dne 23.9.2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na blíže specifikovaný účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem domáhá rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. V návrhu uvedl, že má více věřitelů a závazky, které není schopen plnit, své věřitele specifikoval a uvedl výše a data splatnosti svých závazků. Podle připojeného seznamu majetku dlužník nemá žádný majetek. Dlužník tak nedisponuje pohotovými finančními prostředky k úhradě předpokládaných nákladů řízení při konkursu, a to především prvotních nákladů insolvenčního správce souvisejících se zjišťováním majetku dlužníka, případně majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty, jakož i nákladů souvisejících se zpeněžením tohoto majetku. Záloha slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, přičemž minimální odměna insolvenčního správce v konkursu činí 45.000 Kč, ke které je nutno připočíst daň z přidané hodnoty. Soud proto podle ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši 50.000 Kč, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že dne 16.9.2015 podal insolvenční návrh, ve kterém poukázal a současně doložil svá tvrzení o tom, že má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit s tím, že na tyto závazky doposud nebylo hrazeno ničeho, neboť nemá žádný majetek a nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost. Namítl, že insolvenční návrh podal proto, aby dostál svým zákonným povinnostem, a že jeho současnou situaci není možno řešit jiným způsobem. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 39/2013 ze dne 27.9.2013 s tím, že podmínky pro postup uvedený v tomto rozhodnutí jsou u něj naplněny. Dále poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 266/05 ze dne 23.3.2006 s tím, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, že povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu má ve smyslu ustanovení § 5 zákona o konkursu a vyrovnání především navrhovatel-věřitel a že účelem institutu zálohy na náklady konkursu není a nebylo zabránit, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí konkursních nákladů. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 16.9.2015 insolvenční návrh, kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a jeho řešení konkursem. V návrhu uvedl, že je právnickou osobou a má závazky vůči dvěma věřitelům. Své závazky v návrhu a připojeném seznamu závazků specifikoval tak, že má nevykonatelný závazek vůči věřiteli PROFIPLAST, spol. s r.o. ve výši 63.328 Kč s příslušenstvím, splatný od 30.9.2009, a závazky vůči věřiteli STAVOPROGRES BRNO, spol. s r.o., závazek ve výši 1.800.000 Kč, splatný dne 10.9.2004, a závazek ve výši 231.326,70 Kč, dosud nesplatný. Dále v návrhu uvedl, že na tyto závazky doposud nebylo hrazeno ničeho, neboť nemá žádný majetek, ze kterého by mohly být závazky uhrazeny a nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost. V připojeném seznamu majetku uvedl, že nemá žádný majetek.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dlužník v insolvenčním návrhu vylíčil rozhodné skutečnosti osvědčující jeho úpadek ve formě platební neschopnosti, neboť z jeho tvrzení v insolvenčním návrhu vyplývá, že má více věřitelů (nejméně dva), vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ).

Dále je zřejmé, že dlužník nevlastní žádný majetek, tedy ani žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by bylo možno uhradit náklady insolvenčního řízení bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně vyhodnotil potřebu zálohy na náklady insolvenčního řízení s ohledem na skutečnost, že v majetku dlužníka se nenacházejí dostatečné disponibilní finanční prostředky, které budou potřeba insolvenčnímu správci bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

K tomu odvolací soud poukazuje na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, tj. zejména zajištění řádného výkonu činnosti insolvenčního správce od počátku, a tím překlenutí prvotního nedostatku peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Záloha umožní insolvenčnímu správci vymoci nebo zpeněžit majetek dlužníka, uhradit náklady vzniklé při zjišťování dalšího majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Záloha je také i jistou formou záruky úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Institut zálohy má bránit tomu, aby náklady insolvenčního řízení byly přenášeny na stát, který by musel hradit odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a následnému zpeněžení majetku v potřebném rozsahu (§ 38 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně proto postupoval správně podle ustanovení § 108 IZ, když dlužníkovi uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž i správně stanovil její výši částkou 50.000 Kč, ohledně které relevantně odkázal na minimální odměnu insolvenčního správce, je-li způsobem řešení úpadku konkurs (vyhl. č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

K odvolací námitce dlužníka, že jsou u něj splněny předpoklady pro postup uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 39/2013 ze dne 27.9.2013 (uveřejněného pod č. 103/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), nutno uvést, že v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil k postupu insolvenčního soudu podle ustanovení § 108 odst. 3 IZ, to je v případě, kdy záloha na náklady insolvenčního řízení nebyla insolvenčním navrhovatelem zaplacena poté, co mu tato povinnost již byla uložena pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu. V přezkoumávané věci však dlužník odvoláním napadá rozhodnutí insolvenčního soudu dle ustanovení § 108 odst. 1 IZ o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Závěry formulované v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu se proto podle názoru odvolacího soudu v této fázi insolvenčního řízení neuplatní.

Podle názoru odvolacího soudu nelze pro výklad ustanovení § 108 odst. 1 IZ aplikovat ani závěry v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 266/05 ze dne 23.3.2006 (uveřejněném pod č. 67/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), na něž odvolatel rovněž odkazuje a v nichž se Ústavní soud vyslovil k interpretaci ustanovení § 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (účinného do 31.12.2007). V tomto směru odvolací soud poukazuje na účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, jak shora vyložen.

Námitka odvolatele, že podáním insolvenčního návrhu pouze plnil svou zákonnou povinnost, neobstojí. Dlužník tuto povinnost (§ 98 IZ) měl splnit včas, tedy v době, kdy ještě měl dostatečné prostředky k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, což však-s ohledem na uvedenou dobu splatnosti svých závazků-zjevně neučinil.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 19. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu