3 VSOL 1116/2015-A-13
5KSBR 26 INS 20387/2015 3 VSOL 1116/2015-A-13

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Jarmily anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Velkých Opatovicích, Dlouhá 85, PSČ 679 63, identifikační číslo osoby: 75624737, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, č.j. KSBR 26 INS 20387/2015-A-8,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se pot vr z uje .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud zastavil insolvenční řízení. V důvodech rozhodnutí uvedl, že usnesením č.j. KSBR 26 INS 20387/2015-A-5, ze dne 14. 8. 2015 (nabytí právní moci dne 2. 9. 2015) vyzval soud dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Současně byla dlužnice poučena o tom, že nebude-li záloha zaplacena, může soud řízení zastavit. Uložená záloha nebyla ke dni 15. 9. 2015 dlužnicí zaplacena. Soud proto postupoval podle ustanovení § 108 odst. 3 insolvenčního zákona a řízení usnesením zastavil. Soud uvedl, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém uvedla, že nedoložení souhlasů věřitelů z podnikání není důvodem k usnesení o úhradě zálohy ve výši 50.000 Kč. Dlužnice dále tvrdí, že měla být prvně vyzvána k doložení souhlasů věřitelů a až následně, po nesplnění výzvy, ji měla být uložena povinnost zaplatit zálohu. Navrhuje proto, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice dne 10. 8. 2015. Podaným návrhem se dlužnice domáhala zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 14. 8. 2015, č. j. KSBR 26 INS 20387/2015-A-5 soud prvního stupně uložil dlužnici, aby do tří dnů ode dne právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V tomto usnesení byla dlužnice poučena o tom, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit. Proti tomuto usnesení dlužnice nevyužila svou možnost podat v zákonné lhůtě odvolání. Usnesení nabylo právní moci dne 2. 9. 2015. Ze sdělení účtárny Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015 vyplývá, že ke dni 15. 9. 2015 záloha ve výši 50.000 Kč na náklady insolvenčního řízení zaplacena nebyla.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 108 odst. 3 IZ, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Odvolací soud vychází z toho, že jestliže usnesení o uložení zálohy nabude právní moci, nelze následně přezkoumávat důvodnost tohoto rozhodnutí. Je-li pravomocně rozhodnuto o uložení zálohy, nutno vycházet z toho, že záloha ve stanovené výši je potřebná ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Z tohoto pohledu jsou proto zcela nevýznamné odvolací námitky dlužnice směřující proti samotnému uložení zálohy. (Pouze nad rámec odvolací soud uvádí, že bylo povinností dlužnice přímo již v insolvenčním návrhu tvrdit, že má souhlas věřitelů, vůči kterým má závazky z podnikání, s jejím oddlužením; insolvenční soud není povinen vyzývat k doložení takových souhlasů).

Pro posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí je rozhodující to, zda dlužnice jako insolvenční navrhovatelka zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatila či nikoliv. Z obsahu spisu vyplývá, že ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně záloha dlužnicí zaplacena nebyla, dlužnice zálohu nezaplatila ani v průběhu odvolacího řízení, což ostatně dlužnice ani v podaném odvolání nijak nezpochybňuje. Rovněž tak netvrdí, že v mezidobí, tj. v době po vydání rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu, se její majetková situace změnila natolik, že trvat na uhrazení zálohy by bylo nadbytečné (například pokud by dlužnice tvrdila a prokázala, že disponuje dostatečnými finančními prostředky, z nichž by bylo možno bez obtíží hradit hotové výdaje i předpokládanou odměnu insolvenčního správce). Z obsahu spisu rovněž nelze dovozovat, že i když důvody pro uložení zálohy nepominuly, jsou v této věci dány důvody, pro které je řešení úpadku dlužnice obecně žádoucí (srovnej závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.103/2013).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 17. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu