3 VSOL 1083/2015-A-15
KSBR 33 INS 18134/2015 3 VSOL 1083/2015-A-15

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka JUDr. Antonína anonymizovano , anonymizovano , bytem Vyškov, Nosálovská 24/127, PSČ 682 01, identifikační číslo: 40477347, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 33 INS 18134/2015-A-10 ze dne 11. 9. 2015,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že dlužníku se u k l á d á záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000 Kč.

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na blíže specifikovaný účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 20. 7. 2015 byl dlužník vyzván, aby označil všechny závazky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a v případě, že takové závazky má, předložil souhlas věřitelů s tím, že tyto závazky budou řešeny v oddlužení. Na výzvu soudu dlužník reagoval tak, že označil závazky vzniklé v souvislosti s jeho podnikáním, souhlasy věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením však nedoložil. Vzhledem ke skutečnosti, že věřitelé JUDr. Karel Střelec, Vlastimil Myšák, ARMEX ENERGY, a.s., Plzeňský Prazdroj, a.s., Karel Jílek, Česká spořitelna, a.s., Komerční banka, a.s., a MATWERO s.r.o., vůči nimž má dlužník nezajištěné závazky z podnikání, nevyslovili souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením, brání tyto závazky řešení úpadku dlužníka oddlužením podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Návrh na povolení oddlužení dlužníka bude proto odmítnut a na jeho majetek bude prohlášen konkurs. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník vlastní toliko movité věci, jejichž celkovou hodnotu dlužník uvedl částkou 8.000 Kč, a nemovitosti zapsané na LV č. 4941, v k. ú. Vyškov, jejichž cena obvyklá (dle znaleckého posudku ze dne 5. 5. 2015) činí 10.000.000 Kč. Podle soudu movité věci jsou obvykle obtížně zpeněžitelné a výtěžek zpeněžení nebývá vysoký. Pokud jde o nemovité věci, v době rozhodování nelze usuzovat na dobu, pravděpodobnost zpeněžení tohoto majetku, ani na jeho skutečný výtěžek. Dlužník nevlastní žádné peněžní prostředky v hotovosti, soud proto s ohledem na předpokládané náklady řízení stanovil zálohu k jejich krytí ve výši 50.000 Kč (§ 108 odst. 1, odst. 2 IZ), neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Přitom přihlédl k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce v konkursu činí 45.000 Kč (vyhláška č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 45 INS 5018/2014, 1 VSOL 313/2014-A-14 ze dne 7. 4. 2014, ve kterém soud dospěl k závěru, že souhlas věřitelů není povinným dokladem k návrhu na povolení oddlužení, a je tedy nezbytné postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ a oddlužení povolit; jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPA 59 INS 2184/2014, 2 VSPH 961/2014 ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014 ze dne 18. 7. 2014 a sp. zn. KSPL 20 INS 28995/2013, 4 VSPH 531/2014 ze dne 4. 4. 2014 s tím, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení, a proto nelze přičítat k tíži dlužníka, pokud tento souhlas nepřipojí již k návrhu na povolení oddlužení, ale bude nezbytné v takovém případě postupovat podle ustanovení § 397odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Neuplatněním souhlasu do skončení schůze věřitelů nastává zákonná fikce jejich souhlasu s oddlužením i přes existenci dluhu dlužníka z podnikání; v takovém případě soud nemá možnost nadále způsob řešení úpadku dlužníka korigovat a rozhodovat o neschválení oddlužení podle ustanovení § 405 odst. 1 IZ, neboť je povinen vycházet z fikce souhlasu věřitelů podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. Dále namítl, že soud prvního stupně téměř své rozhodnutí neodůvodnil, přičemž pokud se týká výše uložené zálohy, soud prvního stupně odmítl jako nekvalifikovaný znalecký odhad nemovitostí a naopak jako kvalifikovaný přijal odhad ceny majetku dlužníkem. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestli že na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud pro zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je třeba změnit, byť z jiných důvodů než je v odvolání namítáno.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 13. 7. 2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. V návrhu uvedl, že v současné době má jedenáct věřitelů, vůči nimž má závazky v celkové výši 5.880.162 Kč, z toho deset závazků je nezajištěných a nevykonatelných a jeden závazek je zajištěný a vykonatelný. Své závazky v návrhu specifikoval tak, že označil věřitele, uvedl právní titul, výši a splatnost závazků (v letech 2013, 2014, 2015 a 2016), pouze u jednoho závazku uvedl, že je hrazen pravidelně v měsíčních splátkách. Jako zajištěný závazek označil závazek vůči věřiteli EKVITA MORAVIA B&K a.s. ve výši 3.352.500 Kč, zajištěný jeho nemovitým majetkem. K návrhu dlužník připojil seznam závazků, ve kterém uvedl shodné závazky jako v návrhu, a seznam majetku, ve kterém označil movité věci v celkové odhadované hodnotě ve výši 8.000 Kč a nemovitosti, zapsané na LV č. 4941 pro k.ú. a obec Vyškov, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, které jsou předmětem zajištění pohledávky věřitele EKVITA MORAVIA B&K a.s. Dále k návrhu doložil znalecký posudek znaleckého ústavu STATIKUM s.r.o. ze dne 5. 5. 2015, kterým byla stanovena obvyklá cena těchto nemovitostí částkou 10.000.000 Kč. Podle výpisu z LV č. 4941 pro k.ú. a obec Vyškov, vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, na nemovitostech dlužníka vázne zástavní právo smluvní pro pohledávku věřitele EKVITA MORAVIA B&K a.s. ve výši 3.250.000 Kč, a budoucí pohledávky ve výši 3.250 Kč a 480.000 Kč. Usnesením č. j. KSBR 33 INS 18134/2015-A-6 ze dne 20. 7. 2015 byl dlužník mimo jiné vyzván k tomu, aby označil všechny závazky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a v případě, že takové závazky má, předložil souhlasy věřitelů s tím, že tyto závazky budou řešeny v oddlužení. Na tuto výzvu soudu dlužník reagoval podáním ze dne 24. 7. 2015 (doručeným soudu dne 27. 7. 2015), kterým předložil opravený seznam závazků tak, že u závazků dále označil, zda se jedná o závazek z podnikání. Z takto připojeného seznamu závazků vyplývá, že dlužník má devět nezajištěných závazků z podnikání vůči věřitelům, které konkrétně soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí označil.

Podle 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Na základě údajů, uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, neboť má závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit, neboť (s ohledem na data splatnosti) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkovi nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhuje.

Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že odvolatel má nezajištěné závazky z podnikání vůči věřitelům, a to JUDr. Karlu Střelcovi, Vlastimilu Myšákovi,

Karlu Jílkovi, společnostem ARMEX ENERGY, a.s., Plzeňský Prazdroj, a.s., Česká spořitelna, a.s., Komerční banka, a.s. a MATWERO s.r.o.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má-jako v tomto případě dlužník-dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání (a to bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků), nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí.

Námitkám odvolatele je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později, s tím, že § 397 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Nicméně tento postup (podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní pouze tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, tedy zda splňuje uvedená zákonná kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o závazky, jež řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání (například že dlužník s věřiteli, vůči nimž má závazky z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením jednal, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení, jakož i na výzvu soudu, neuplatnil.

Pokud odvolatel argumentoval dřívějšími rozhodnutím odvolacího soudu a rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, pak k tomu odvolací soud poukazuje na svá rozhodnutí přijatá v době, kdy se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 (provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) již ve smyslu shora uvedených závěrů ustálila judikatura odvolacího soudu k výkladu ustanovení § 389 odst. 2 IZ, například rozhodnutí sp. zn. KSBR 44 INS 26450/2014, 2 VSOL 1155/2014 ze dne 19.1.2015, KSBR 33 INS 30090/2014, 2 VSOL 1415/2014 ze dne 5.6.2015, KSBR 33 INS 8730/2015, 3 VSOL 502/2015 ze dne 17.9.2015, KSBR 45 INS 7188/2015, 2 VSOL 453/2015 ze dne 22.10.2015 a KSBR 29 INS 10531/2015, 2 VSOL 919/2015 ze dne 17.12.2015.

Za tohoto stavu soud prvního stupně správně uzavřel, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 396 IZ).

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že je třeba uložit dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, avšak nikoli v maximální výši 50.000 Kč.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky a vlastní movité věci nepatrné hodnoty, nicméně je také vlastníkem nemovitostí, jejichž obvyklá cena, stanovená znaleckým posudkem v roce 2015, činí 10.000.000 Kč. Nemovitosti ve vlastnictví dlužníka jsou sice zatíženy zástavním právem, s ohledem na jejich hodnotu (10.000.000 Kč) a výši zajištěného závazku (3.352.500 Kč) však lze předpokládat, že ze zpeněžení nemovitostí dlužníka bude uhrazena jak pohledávka zajištěného věřitele, tak náklady spojené s jejich zpeněžením. Odvolací soud proto shledává jako přiměřenou zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000 Kč, když v počáteční fázi insolvenčního řízení tato záloha bude třeba ke krytí hotových výdajů insolvenčního správce, vynakládaných bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a způsobu jeho řešení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 20. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu