3 VSOL 1069/2015-A-66
KSBR 38 INS 4892/2014 3 VSOL 1069/2015-A-66

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka ALTENERGIE DEVELOP s.r.o., se sídlem v Brně, Makovského náměstí 3147/2, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby: 28781562, zastoupeného JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, o insolvenčních návrzích věřitelů a) RR-Inkasní CZ, s.r.o., se sídlem v Jevíčku, Palackého náměstí 35, PSČ 569 43, identifikační číslo osoby: 02426901, a b) KAMOKAMONT s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Modřicích, náměstí Svobody 72, PSČ 664 42, identifikační číslo osoby: 25994361, obou zastoupených JUDr. Anežkou Klimešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Revoluční 1502/30, PSČ 110 00, o odvolání věřitelů a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.5.2015, č.j. KSBR 38 INS 4892/2014-A-46,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Navrhovatelé a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta dlužníka. isir.justi ce.cz

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrhy navrhovatelů a) a b) (výroky I. a II.), rozhodl, že navrhovatelé a) a b) jsou povinni uhradit dlužníkovi k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 32.912 Kč (výrok III.), zavázal navrhovatele zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení insolvenčního řízení ve výši 2.000 Kč (výrok IV.) a dále rozhodl o tom, že navrhovatelům a) a b) se vrací záloha na náklady insolvenčního řízení každému ve výši 25.000 Kč (výrok V.).

Soud uzavřel, že pohledávky obou insolvenčních navrhovatelů jsou sporné. Ve vztahu k pohledávce navrhovatele a) uvedl, že mezi ním a dlužníkem je sporná sama podstata smluvního vztahu, který vznikl na základě Smlouvy o provedení inženýrské činnosti a Smlouvy o dílo ze dne 1.12.2009. Podle věřitele šlo v případě jeho tvrzené pohledávky ve výši 23.900.000 Kč o zaplacenou zálohu na cenu díla podle smlouvy, od níž následně právní předchůdce navrhovatele a) odstoupil dne 21.12.2011, zatímco podle dlužníka je podstatou vztahu mezi právním předchůdcem navrhovatele a) a dlužníkem půjčka ve výši 23.900.000 Kč, která byla právnímu předchůdci navrhovatele a) poskytnuta dlužníkem za účelem prokázání solventnosti vůči financující bance. Ohledně této pohledávky se vede nalézací řízení, její oprávněnost lze dokázat pouze složitým dokazováním, k čemuž nepostačují listiny předložené účastníky. K vyjasnění smluvního vztahu a všech okolností týkajících se částky 23.900.000 Kč by bylo nutno provádět výslech svědků, k čemuž insolvenční řízení neslouží. K pohledávce navrhovatele b) uzavřel, že mezi navrhovatelem b) a dlužníkem je sporná interpretace smluvního ujednání v bodě IV. odst. 1 in fine Smlouvy o dílo ze dne 12.2.2010, podle něhož měla být záloha na dílo ve výši 2.273.325 Kč bez DPH uhrazena nejpozději do 10 dnů od prokazatelného zahájení díla. Podle tvrzení navrhovatele b) v bodě 4 insolvenčního návrhu ze dne 4.4.2013 je tímto okamžikem den platnosti a účinnosti smlouvy o dílo, zatímco podle dlužníka dosud nedošlo k zahájení díla; pokud by k tomu mělo dojít, neprokázal podle dlužníka navrhovatel b), že by v době od 12.2.2010 (tedy ode dne uzavření smlouvy) do 16.2.2010 (tedy do dne vystavení faktury na částku 2.273.325 Kč plus DPH ve výši 453.660 Kč) prokazatelně došlo k zahájení díla. Ohledně výkladu tohoto smluvního ustanovení by soud musel provádět dokazování výslechem smluvních stran, což není předmětem insolvenčního řízení. Soud odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Podle soudu prvního stupně tento závěr dopadá i na dané insolvenční řízení, v jehož průběhu vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možno osvědčit pouze listinami, které připojili navrhovatelé ke svým návrhům a dlužník ke svým vyjádřením k těmto návrhům, a že by provedením dalších důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, popřípadě znaleckými posudky) insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávkách navrhovatelů, což překračuje rámec insolvenčního řízení. Podle soudu navrhovatelé nedoložili, že mají proti dlužníkovi splatné pohledávky, proto soud podle ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční návrhy obou navrhovatelů zamítl, aniž by se podrobněji zabýval dalšími okolnostmi osvědčujícími tvrzený úpadek dlužníka, protože by to bylo nadbytečné. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle procesní úspěšnosti ve sporu podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a dále rozhodl o povinnosti navrhovatelů zaplatit soudní poplatek z návrhu a o vrácení zaplacené zálohy.

Proti tomuto usnesení podali věřitelé včasné odvolání, v němž shodně namítali, že bylo porušeno právo navrhovatele b) na spravedlivý proces, neboť soud nepřipustil zastoupení navrhovatele b) JUDr. Anežkou Klimešovou, což podle jejich názoru zakládá protizákonnost a protiústavnost. To, že plná moc byla předložena soudu až v den jednání soudu, přičemž Radomír Řehoř pozbyl funkce jednatele společnosti dne 1.1.2015, není důvodem pro nepřipuštění zastoupení. Namítají, že soud se nezabýval vůbec argumenty ohledně oprávněnosti jejich pohledávek za dlužníkem, a to s poukazem na skutečnost, že by musel provádět výslechy svědků. Podle jejich názoru postavil své zamítavé rozhodnutí pouze na obecném konstatování, že dlužník kvalifikovanou argumentací zpochybňuje tvrzení o samotném nároku navrhovatelů a že by provedením dalších důkazů insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o jejich pohledávkách. Argumentují tím, že insolvenční soud nejenže vůbec neuvedl, které konkrétní skutečnosti má za prokázané a které naopak považuje pro posouzení důvodnosti jejich pohledávky za sporné, ale ani nevysvětlil, proč má za to, že tyto sporné skutečnosti nebude možno objasnit provedením listinných důkazů. Domnívají se, že není možné, aby byl zamítnut insolvenční návrh jenom proto, že dlužník rozporuje existenci pohledávky, případně účelově vznáší námitku neexistence vzniku pohledávky. Uvádí, že soud prvního stupně nerespektoval § 86 insolvenčního zákona, který stanovuje nejenom možnost, ale i povinnost insolvenčního soudu provést důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku. Navrhovatel a) dále namítal, že nebyly provedeny předložené důkazy, které byly připojeny k insolvenčnímu návrhu. Tyto důkazy nebyly provedeny tak, aby byla řádně zjištěna pravdivost či nepravdivost skutkových tvrzení jak ze strany navrhovatele, tak i ze strany dlužníka, čímž nebyl řádně zjištěn skutkový stav pro zamítavé rozhodnutí. Podle jeho názoru mělo být provádění důkazů soudem prvního stupně provedeno pečlivě zejména s ohledem na jeho konstatování, že tvrzení a důkazy, které měly být projednány, byly protichůdné. Navíc z protokolu o jednání ze dne 21.5.2015 je zřejmé, že soud konstatuje , že insolvenční navrhovatel a insolvenční dlužník připojili listiny, a tyto pak byly soudem vyjmenovány, aniž by byl sdělen řádně jejich obsah. Poukazuje na to, že pohledávka ve výši 34.650.000 Kč je řádně uplatněna v nalézacím řízení, přičemž nemůže jít k jeho tíži, že soudní řízení je zdlouhavé. Tvrdí, že námitka dlužníka zpochybňující platnost smlouvy o postoupení pohledávky dlužníku nepřísluší a soud se jí neměl zabývat. Domnívá se, že insolvenční soud porušil rovnost účastníků, když přihlédl zejména k tvrzením a důkazům předloženým dlužníkem. Navrhují, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu dokazování.

Dlužník ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že nepřipuštění zastoupení navrhovatele b) advokátkou JUDr. Anežkou Klimešovou není jinou vadou řízení, dle jeho názoru se jednalo o zcela zákonný a legitimní postup, když s ohledem na to, že plná moc byla předkládána jednatelem, který pozbyl funkci jednatele k 1.1.2015, jsou zde pochybnosti o legálnosti a legitimnosti této plné moci. Poukazuje na to, že insolvenční soud velmi podrobně rozebral skutkový stav věci vyplývající z provedeného dokazování, a to jak prostřednictvím dílčích skutkových zjištění, tak jejich závěrů, insolvenční soud dále provedl všechny listinné důkazy předložené navrhovateli a řadu listinných důkazů předložených dlužníkem, následně z těchto provedených důkazů vyvodil, které skutečnosti má za prokázané, tedy že je zde spornost pohledávek, kterou následně přesně vymazuje a uvádí, v čem spatřuje tuto spornost. Pokud si navrhovatelé představují, že by v odůvodnění mělo být uvedeno, konkrétně jaká sporná skutečnost by měla být prokázána výslechem toho konkrétního svědka označeného jménem a příjmením, pak jsou jejich představy zcela zcestné, neboť již by se jednalo o zjišťování skutečností, které svojí povahou nahrazují sporné řízení, což je z pohledu účelu insolvenčního řízení nepřípustné. Tvrdí, že insolvenční soud nezamítl insolvenční návrh pouze pro jakousi jeho účelovou obranu, nýbrž proto, že jeho obrana je účelová a podložená listinnými důkazy, pročež lze mít z jeho obrany za to, že se může nárokům věřitelů ubránit. Má za to, že insolvenční soud postupoval v souladu s ustanovením § 86 insolvenčního zákona, které vyjadřuje zásadu vyšetřovací pro zjištění dlužníkova úpadku, nikoliv však pro provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky za dlužníkem. Poukazuje na ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož se za další osobu nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Pohledávka byla postoupena dne 16.12.2013, insolvenční návrh byl podán 24.2.2014, tedy zhruba čtyři měsíce před podáním insolvenčního návrhu, takže navrhovatel a) není též aktivně věcně legitimován k podání věřitelského insolvenčního návrhu. Navrhuje, aby usnesení soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání věřitelů nejsou důvodná.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem navrhovatele a), který tvrdil svou splatnou pohledávku ve výši 34.650.000 Kč dle Smlouvy o provedení inženýrské činnosti a Smlouvy o dílo ze dne 1.12.2009 uzavřené mezi dlužníkem jako zhotovitelem a společností ANYPA, s.r.o., identifikační číslo osoby: 27502635, jako objednatelem. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení měla vzniknout objednateli uhrazením záloh na cenu díla s tím, že smlouva zanikla odstoupením objednatele od smlouvy v důsledku neplnění podmínek smlouvy ze strany dlužníka. Navrhovatel nabyl pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16.12.2013 uzavřené mezi ním a společností REGAM s.r.o., přičemž společnost REGAM s.r.o. jako postupník nabyla pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4.9.2013 uzavřenou se společností ANYPA s.r.o. jako postupitelem s tím, že v obou dvou případech bylo postoupení pohledávky oznámeno písemně dlužníku. V průběhu řízení přistoupil do řízení navrhovatel b), který tvrdil svou splatnou pohledávku ve výši 2.727.990 Kč z titulu neuhrazení části kupní ceny ze smlouvy o dílo uzavřené mezi ním a dlužníkem dne 12.2.2010. Pohledávka byla vyfakturována fakturou č. FV-7/2010 v souladu se smlouvou o dílo dne 16.2.2010 se splatností ke dni 26.2.2010. Dlužník si u něj objednal pozinkované ocelové nosné konstrukce pro tři řady fotovoltaických panelů a pozinkované ocelové stojky pod nosné konstrukce pro projekt fotovoltaické elektrárny s tím, že cena bude sjednána ve smlouvě o dílo; navrhovatel b) objednávku potvrdil a začal s přípravou smlouvy. Realizace předmětu díla spočívala dle navrhovatele b) ve dvou druzích činnosti: 1) dodávka a montáž nosných konstrukcí, 2) elektromontážní práce, zapojení, osazení panelů, tedy práce. Smlouva o dílo byla účinná dnem jejího podpisu; tímto dnem začal s realizací předmětu díla, a to v první části spočívající v dodávce a montáži nosných konstrukcí a v rámci této činnosti objednal požadované nosné konstrukce. Záloha ve výši 15 % z celkové ceny díla, tedy ve výši 2.273.325 Kč, měla být uhrazena nejpozději do 10 dnů od prokazatelného zahájení díla. Na vystavenou fakturu však nebylo ničeho uhrazeno. Navrhovatel b) kromě této pohledávky ze smlouvy o dílo přihlásil do insolvenčního řízení též pohledávku z titulu porušování práv z průmyslového vlastnictví-užitného vzoru (přihlášeného pod číslem přihlášky P3). U jednání odvolacího soudu zástupkyně navrhovatele b) uvedla, že tuto pohledávku navrhovatel b) postoupil společnosti REGAM CZ s.r.o., není tudíž vlastníkem této pohledávky a v tomto insolvenčním řízení vůči dlužníku tvrdí a prokazuje pouze jednu pohledávku, a to pohledávku ze smlouvy o dílo ze dne 12.2.2010, z čehož také odvolací soud vycházel při hodnocení aktivní věcné legitimace navrhovatele b).

Podle ustanovení § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel ve smyslu ustanovení § 97 odst. 5 IZ prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh. Za doloženou pohledávku nutno považovat takovou pohledávku, o které není z věřitelem předložených listin jakýchkoliv pochyb.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávky obou insolvenčních navrhovatelů jsou sporné, jejich oprávněnost lze doložit pouze na základě dokazování přesahujícího rámec insolvenčního řízení.

Nejvyšší soud ČR již ve svém Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17.6.1998 Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání uzavřel, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníku. K závěrům vyjádřeným v tomto stanovisku se pro účely insolvenčního řízení přihlásil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 29.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011. Uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2, věta první IZ), nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval, zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srovnej § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že pohledávka insolvenčního navrhovatele a) je pohledávkou spornou, k jejímuž prokazování by bylo třeba provádět další obsáhlé dokazování. Ohledně pohledávky navrhovatele a) je vedeno nalézací řízení, což však samo o sobě k závěru o spornosti takové pohledávky nevede. Rozhodující je rozsah předpokládaného dokazování stran prokázání existence takové pohledávky. Tak jako v nalézacím řízení, i v tomto řízení dlužník existenci této pohledávky rozporuje (viz vyjádření dlužníka-jeho odpor proti platebnímu rozkazu, č.l. 42 spisu) tvrzením, že ze strany právního předchůdce navrhovatele a) nešlo ohledně částky 23.900.000 Kč o zaplacení záloh ze smlouvy o dílo, nýbrž o vrácení půjčky, která byla poskytnuta dlužníkem právnímu předchůdci navrhovateli a) s tím, že pouze zaplacení částky ve výši 10.750.000 Kč představuje skutečnou zálohu. Podle odvolacího soudu se nejedná pouze o účelové zpochybnění pohledávky navrhovatele a) ze strany dlužníka, tak jak namítá navrhovatel a), ale o sofistikovanou obranu dlužníka, který jednak popisuje skutkový stav věci odlišně od navrhovatele a) a jednak nabízí celou řadu důkazů k prokázání své skutkové verze případu. K tomu, aby bylo možno uzavřít, co bylo podstatou smluvního vztahu, který vznikl na základě smlouvy ze dne 1.12.2010, by bylo třeba provádět další dokazování minimálně výslechem osob jednajících za společnost ANYPA, s.r.o., a za společnost dlužníka, neboť z listin předkládaných navrhovatelem a) nelze dovodit, zda částky, které byly placeny společností ANYPA, s.r.o., byly skutečně zálohou na realizaci smlouvy o dílo či zda se jednalo o jiný zastřený účel plateb. Dokazování by se také týkalo i tvrzených důvodů pro odstoupení od smlouvy (k němuž ze strany právního předchůdce navrhovatele a/ došlo celkem třikrát, a vždy z jiných důvodů). Pokud navrhovatel a) tvrdí, že jediným platným, účinným odstoupením od smlouvy bylo až poslední odstoupení 23.12.2011, tak toto odstoupení dlužník neuznává, neboť tvrdí, že důvody pro odstoupení dány nebyly, neboť byla uzavřena veřejnoprávní smlouva o povolení umístění a provedení stavby. Podle dlužníka, i kdyby veřejnoprávní smlouva však neexistovala či byla zrušena, nebylo by možno k odstoupení přihlížet, neboť to byl naopak právní předchůdce navrhovatele a), kdo porušoval jednotlivá ustanovení smlouvy o dílo. Mezi účastníky je spor o to, zda byly či nebyly dány důvody pro odstoupení od smlouvy, což podle odvolacího soudu není možno zjistit pouze z předložených listin, ale i k této otázce by bylo třeba provádět další dokazování, a to minimálně výslechem osob jednajících za účastníky smlouvy, případně dalších svědků, kteří se podíleli na realizaci veřejnoprávní smlouvy.

Pokud jde o hodnocení pohledávky navrhovatele b), odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že mezi účastníky je sporná interpretace smluvního ujednání ve Smlouvě o dílo z 12.2.2010, podle něhož měla být záloha na dílo uhrazena nejpozději do 10 dnů od prokazatelného zahájení díla. Podle dlužníka k zahájení díla doposud nedošlo; podle navrhovatele b) je tímto dnem datum účinnosti a platnosti smlouvy. Dlužník však namítá, že pokud by tak skutečně tomu bylo, navrhovatel b) neprokázal, že by v době od 12.2.2010, tedy ode dne data platnosti a účinnosti smlouvy, do 16.2.2010, tedy do dne, kdy došlo k vystavení faktury, prokazatelně zahájil dílo. I podle závěru odvolacího soudu ohledně výkladu tohoto smluvního ujednání, potažmo toho, zda došlo či nedošlo k zahájení díla, by bylo třeba provádět dokazování výslechem smluvních stran, což není předmětem insolvenčního řízení.

K námitce odvolatelů, že soud prvního stupně neprováděl dokazování, respektive neučinil skutková zjištění z jednotlivých důkazů, odvolací soud uvádí, že není povinností insolvenčního soudu provádět dokazování a činit skutková zjištění, jestliže již v průběhu přípravy jednání (s ohledem na vyjádření účastníků řízení, množství označovaných a předkládaných důkazních návrhů a jejich stanoviska) vyjde najevo, že sporné skutečnosti nebude možno osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení, k čemuž není insolvenční soud povolán.

K námitce odvolatelů, že soud prvního stupně nerespektoval ustanovení § 86 IZ, odvolací soud uvádí, že od povinnosti insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku je nutno odlišovat vedení dokazování ke zjištění samotné existence pohledávek navrhujících věřitelů vůči dlužníku. Není povinností soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele vůbec existuje, k tomu insolvenční soud povolán není, neboť k tomu slouží řízení nalézací. Pod povinnost insolvenčního soudu podle ustanovení § 86 IZ nelze tudíž vztáhnout povinnost provádět dokazování k pohledávce insolvenčního navrhovatele, za předpokladu, že přesahuje rámec insolvenčního řízení.

Odvolací soud nepovažuje za správný postup soudu prvního stupně, který u jednání dne 21.5.2015 nepřipustil zastoupení navrhovatele b) advokátkou JUDr. Anežkou Klimešovou, která byla podle plné moci, jež je i součástí přihlášky pohledávky navrhovatele b), zplnomocněna jednatelem Radomírem Řehořem k zastupování společnosti REGAM s.r.o. dne 31.7.2013. Skutečnost, že tato plná moc byla znovu předložena na jednání Radomírem Řehořem, který již v té době nebyl jednatelem společnosti, na účinnosti a platnosti plné moci ničeho nemění. Tento nesprávný postup soudu prvního stupně však podle odvolacího soudu nepředstavuje takovou vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. JUDr. Anežka Klimešová jako advokátka navrhovatele a) byla účastna jednání před soudem prvního stupně dne 21.5.2015; účastnila se též jednání jako advokátka obou insolvenčních navrhovatelů v řízení před odvolacím soudem, nelze proto uzavřít, že by navrhovateli b) bylo znemožněno účastnit se jednání prostřednictvím zplnomocněné advokátky.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a to včetně závislých výroků o nákladech řízení, poplatkové povinnosti a zaplacené záloze.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Navrhovatelé nebyli se svým odvoláním procesně úspěšní, a jsou proto povinni zaplatit procesně úspěšnému dlužníku náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Dlužník je zastoupen advokátem, na náhradě nákladů řízení proto byla přiznána odměna za dva úkony právní služby, tj. za písemné vyjádření k odvolání navrhovatelů a účast u jednání odvolacího soudu, 2 x 3.100 Kč (ustanovení § 9 odst. 4, písm. c/, § 11 odst. 1, písm. d/ a e) a § 7, bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), dále dvakrát paušální náhrada hotových výdajů á 300 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty v částce 1.428 Kč (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Vzhledem k tomu, že ostatních náhrad nákladů odvolacího řízení se advokát dlužníka výslovně vzdal, činí celková částka účelně vynaložených nákladů řízení 8.228 Kč, kterou jsou povinni zaplatit insolvenční navrhovatelé společně a nerozdílně dlužníkovi ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta dlužníka (ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenčním navrhovatelům a dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 3. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu