3 VSOL 1067/2015-A-14
KSBR 27 INS 14278/2015 3 VSOL 1067/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků a) Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Hodoníně, Zámečnická 2614/11, PSČ: 695 01, identifikační číslo osoby: 42292913 a b) Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, o insolvenčních návrzích dlužníků spojených se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.8.2015, č.j. KSBR 27 INS 14278/2015-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. Soud uzavřel, že na dlužníky nelze pohlížet jako na osoby oprávněné podat návrh na povolení oddlužení, protože nedoložili souhlas všech věřitelů, u kterých mají dluhy z podnikání, a věřitel VZP jim tento souhlas dokonce neudělil a výslovně uvedl, že jejich žádost o udělení souhlasu se způsobem řešení úpadku formou oddlužení zamítá. Dlužníci dále uvedli podstatně nižší dlužné částky u svých závazků z podnikání, u věřitele OSSZ dlužníci zamlčeli 80 % svého závazku, z čehož soud usuzuje na nepoctivý záměr při oddlužení. S ohledem na shora uvedené lze očekávat, že návrh dlužníků na povolení oddlužení bude odmítnut a jejich úpadek bude řešen konkursem. Dlužníci uvedli, že mají ve vlastnictví spoluvlastnický podíl v rozsahu id 2/3 nemovitostí-pozemku st. p.č. 1784, jehož součástí je budova s č.p. Těšetice čp. 38, který je ovšem zajištěn ve prospěch zajištěného věřitele. Soud uzavřel, že v době rozhodování o insolvenčním návrhu dlužníků nelze usuzovat na dobu pravděpodobného zpeněžení předmětného majetku, ani na jeho možný výtěžek. Jediným možným způsobem, jak tedy postavit na jisto, že v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem budou náklady insolvenčního řízení hrazeny nikoliv státem, je složení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vzhledem k předpokládaným nákladům řízení insolvenční soud postupoval dle ust. § 108 insolvenčního zákona a stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, ve kterém namítali, že zálohu nejsou schopni v požadovaném termínu zaplatit, protože nemají žádné úspory. Odkazují na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.10.2014, č.j. KSUL 45 INS 3153/2014-B-5, kterým soud povolil dlužníkovi oddlužení, i když měl dlužník také závazky z podnikání u finančního úřadu a nedoložil souhlasy věřitelů. Poukazují na to, že věřitel ČSAD Hodonín a.s. byl jimi vyzván, aby předložil souhlas s oddlužením, tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku, z čehož usuzují na jeho souhlas s oddlužením. Dále odkazují na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.10.2014, č.j. KSBR 31 INS 21436/2014-A-12, kdy dlužník, který měl závazek u České správy sociálního zabezpečení dostal stejnou odpověď na žádost o souhlas s oddlužením a výzvu k zaplacení zálohy neobdržel. Přesnou výši svého závazku u OSSZ Hodonín nevěděli, domnívali se, že se pohybuje okolo 75.000 Kč, tuto částku neuvedli s nepoctivým záměrem. Rovněž i v jiném rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem nepožadoval po dlužníkovi složení zálohy, i když měl dlužník závazek u Všeobecné zdravotní pojišťovny a souhlas nedoložil. Podle obsahu odvolání lze dovodit, že dlužníci se domáhají změny napadeného usnesení tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení jim uložena nebude.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníků spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, ve kterém dlužníci uvedli, že mají 22 závazků vůči 17 věřitelům, které nejsou schopni v pravidelných měsíčních splátkách platit a jsou po splatnosti 30 dnů; celková výše jejich závazků činí 4.024.015,65 Kč. Přímo v insolvenčním návrhu dlužníci popsali jednotlivě své věřitele, dále uvedli druh závazku, výši závazku a splatnost závazku a současně také přímo v insolvenčním návrhu uvedli, že dne 29.5.2015 oslovili věřitele závazků, které vznikly z podnikání, zda souhlasí, aby byly závazky podrobeny oddlužení s tím, že jakmile obdrží odpověď, zašlou informace na krajský soud. V seznamu závazků pak dlužníci specifikovali své závazky, které pocházejí z podnikání, jedná se o závazky vůči věřitelům ČSAD Hodonín, a.s., Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, Okresní správě sociálního zabezpečení Hodonín a Finančnímu úřadu Hodonín. Na výzvu insolvenčního soudu, zda mají dlužníci souhlasy věřitelů, vůči kterým mají dluhy z podnikání, s jejich oddlužením, předložili dlužníci vyjádření některých z těchto věřitelů; z vyjádření Revírní bratrské poklady, zdravotní pojišťovny vyplynulo, že rozhodnutí o způsobu řešení úpadku ponechává tento věřitel na úvaze soudu, pokud soud rozhodne o oddlužení, bude toto rozhodnutí respektovat. OSSZ Hodonín uvedla, že vydání souhlasu považuje za předčasné, protože věřitelé nemohou dopředu vědět, zda bude pro ně řešení pohledávky za dlužníkem výhodnější oddlužením či konkursem. Všeobecná zdravotní pojišťovna vyslovila nesouhlas s řešením úpadku dlužníků oddlužením a nadto uvedla, že závazky dlužníka a) jsou mnohem vyšší, než dlužníci uvedli v seznamu závazků, jedná se o závazek ve výši 220.740 Kč, nikoliv ve výši 75.000 Kč. Poté rozhodl soud prvního stupně nyní napadeným usnesením s odůvodněním, jak výše uvedeno.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ust. § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ust. § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z údajů uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu, jakož i v připojeném seznamu závazků lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nacházejí v úpadku pro platební neschopnost, neboť mají více věřitelů, vůči kterým mají peněžité závazky, které jsou po dobu delší více jak 30 dnů a dlužnici nejsou schopni je plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s insolvenčním návrhem i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Z formulace ust. § 389 odst. 1, písm. a) IZ nelze dovodit, že se nutně musí jednat o písemný souhlas věřitele, požadavek písemného souhlasu věřitele nevyplývá ani z ust. § 392 IZ, neboť souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník dluh pocházející z podnikatelské činnosti, není vyjmenován jako příloha návrhu na povolení oddlužení. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ nebrání.

Dlužníci v podaném insolvenčním návrhu žádné významné skutečnosti z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 IZ netvrdili. Ze seznamu závazků vyplývá,

že pouze závazek vůči finančnímu úřadu je závazkem zajištěným, takže ve vztahu k tomuto závazku dlužníků z podnikání ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. c) IZ je možno uzavřít, že tento závazek oddlužení dlužníků nebrání. Všechny ostatní závazky dlužníků jsou však nezajištěné; ve vztahu k těmto závazkům dlužníci netvrdili, že mají souhlasy věřitelů, aby jejich úpadek byl řešen oddlužením. Z písemných vyjádření některých věřitelů, vůči kterým mají dlužníci dluhy z podnikání, pak vyplynulo, že věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna uvedl, že nesouhlasí s tím, aby úpadek dlužníků byl řešen oddlužením. Byť se jedná o výslovný nesouhlas pouze jednoho z věřitelů, vůči kterým mají dlužníci závazky pocházející z podnikání, i tento jeden nesouhlas vede k závěru, že dlužníci nejsou osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, protože nemají souhlasy všech svých věřitelů, vůči kterým mají závazky pocházející z podnikání. Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že návrh dlužníků na povolení oddlužení by byl odmítnut jako návrh podaný neoprávněnými osobami a současně ve smyslu ust. § 396 IZ by bylo rozhodnuto o konkursu dlužníků. K námitce odvolatelů, že v jiných řízeních bylo povoleno oddlužení, i když zde byly dluhy z podnikání a nebyly doloženy souhlasy věřitelů, odvolací soud uvádí, že tato rozhodnutí mu nejsou známa, nicméně pokud bylo skutečně rozhodováno o povolení oddlužení, ačkoliv dlužníci nebyli osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, jedná se o nesprávná rozhodnutí, ze kterých nemůže odvolací soud vycházet.

Ze seznamu majetku dlužníků vyplývá, že vlastní podíl na nemovitosti; tento podíl je však zastaven ve prospěch pohledávek některých zajištěných věřitelů a vzhledem k tomu, že odvolacímu soudu není známa hodnota tohoto podílu, nelze v této fázi řízení spekulovat o tom, za jakou částku by byl tento podíl zpeněžitelný, a zda případně výtěžek ze zpeněžení tohoto podílu by postačoval též k úhradě nákladů řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí. Ze seznamu majetku dále vyplývá, že dlužníci kromě věcí osobní potřeby a vybavení domácnosti vlastní i 3 automobily. Protože nelze předem odhadnout, za jakou částku by mohly být tyto osobní automobily zpeněženy a zda by tedy výtěžek z jejich zpeněžení postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení, je správný závěr soudu prvního stupně, že je třeba, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení. Dlužníci pohotové finanční prostředky ať již v hotovosti či na účtu nemají, a v případě zjištění úpadku a prohlášení konkursu by insolvenční správce neměl k dispozici pohotové finanční prostředky, ze kterých by mohl hradit počáteční náklady insolvenčního řízení. V případě, že by se nepodařilo zpeněžit movité věci v potřebném rozsahu tak, aby z tohoto výtěžku mohly být uhrazeny i konečné náklady insolvenčního řízení včetně odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů, je třeba, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení. V případě nedostatku finančních prostředků by totiž nároky insolvenčního správce musel hradit stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že v případě řešení úpadku konkursem podle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce činí odměna insolvenčního správce minimálně

45.000 Kč, přičemž nutno počítat s tím, že správce má dále nárok na náhradu hotových výdajů a daně z přidané hodnoty, je-li plátcem této daně z přidané hodnoty, je uložení zálohy ve výši 50.000 Kč zcela na místě.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 16. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu