3 VSOL 1065/2015-A-12
KSBR 38 INS 19001/2015 3 VSOL 1065/2015-A-12

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Antonína anonymizovano , anonymizovano , bytem Šanov, Hlavní 65, PSČ 671 68, korespondenční adresa: Hrabětice, U Sýpky 262, PSČ 671 68, identifikační číslo osoby: 69728020, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2015, č. j. KSBR 38 INS 19001/2015-A-6 (správně č. j. KSBR 38 INS 19001/2015-A-7),

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odův odně ní:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem, došlým soudu dne 22. 7. 2015, se dlužník domáhá vydání rozhodnutí o úpadku a jako řešení navrhl oddlužení splátkovým kalendářem. Dlužník specifikoval v návrhu své věřitele, uvedl nezajištěné závazky v celkové výši 697.960 Kč a popsal rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek. K insolvenčnímu návrhu připojil prohlášení, že část jeho závazků pochází z podnikatelské činnosti.

Podle připojeného seznamu majetku dlužník vlastní movité věci představující převážně vybavení domácnosti. Usnesením ze dne 12. 8. 2015, č. j. KSBR 38 INS 19001/2015-A-5 byl dlužník vyzván, aby ve stanovené lhůtě doplnil svůj návrh na povolení oddlužení tak, že mimo jiné u nezajištěných závazků pocházejících z jeho podnikatelské činnosti sdělí, zda mu byly uděleny souhlasy věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením či nikoliv. V případě, že mu byly uděleny souhlasy v písemné formě, tyto doloží. Podáním, doručeným soudu dne 21. 8. 2015, sdělil dlužník soudu, že souhlasy věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikatelské činnosti mu nebyly uděleny, s tím, že se domnívá, že je přesto oprávněn návrh na povolení oddlužení podat, neboť takový souhlas není povinnou přílohou návrhu a věřitel se může k oddlužení dlužníka vyjádřit na schůzi věřitelů po povolení oddlužení. Soud prvního stupně poté, co citoval ustanovení § 389 a § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), dovodil, že dlužník, který má nezajištěný dluh z podnikání a současně netvrdí a nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení, není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je tak na místě , aby insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl a rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 IZ). Jak vyplývá z insolvenčního návrhu a seznamu majetku, dlužník nedisponuje pohotovými finančními prostředky, které by byly dostačující k úhradě předpokládaných nákladů řízení při konkursu, a to především prvotních nákladů insolvenčního správce souvisejících se zpeněžením majetku dlužníka a zjišťováním jeho dalšího majetku, případně majetku jiných osob, který by také nemohl náležet do majetkové podstaty. Soud prvního stupně vyložil, že institut zálohy slouží také k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka, přičemž při konkursu činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč plus DPH. Soud proto s ohledem na rozsah majetku dlužníka a předpokládané náklady řízení při konkursu postupoval podle ustanovení § 108 IZ a uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Odvolatel potvrdil, že v průběhu řízení neměl souhlasy věřitelů s pohledávkami, pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením. Tyto souhlasy však podle odvolatele insolvenční zákon v žádném svém ustanovení nevyžaduje, a nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Dlužník, který má závazky pocházející z podnikatelské činnosti je legitimní podat návrh na povolení oddlužení. V této souvislosti odkázal odvolatel na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014 sen. zn. 3 VSPH 517/2014 a ze dne 23. 6. 2014 sen. zn. 1 VSPH 1211/2014, z jejich závěrů citoval. Současně uvedl, že po uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení si souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z jeho podnikatelské činnosti, obstaral, tyto souhlasy mu však věřitelé nechtěli dát v písemné formě, ústně mu však sdělili, že s jeho oddlužením souhlasí. Možnost a dostatečnost ústního souhlasu věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka s oddlužením dlužníka potvrzuje podle odvolatele i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015 sen. zn. 2 VSOL 409/2015. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, došlým soudu dne 22. 7. 2015, domáhá zjištění úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že je v úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky více než 30 dnů po splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, řada věřitelů zahájila proces vymáhání svých závazků a vůči dlužníkovi je vedeno 14 exekucí. Dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, respektive je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dlužník má vůči 17 věřitelům celkem 18 závazků v celkové výši 697.960 Kč, jedná se o závazky nezajištěné. V návrhu dlužník označil jednotlivé své věřitele, uvedl výši jednotlivých závazků a jejich splatnost. K návrhu dlužník připojil seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. Dále, mimo jiné, připojil tzv. prohlášení dlužníka, opatřené podpisem dlužníka, obsahující údaj o tom, že ke dni podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení nebyl a ani k dnešnímu dni není podnikatelem, a že část závazků pochází z podnikatelské činnosti . Usnesením ze dne 12. 8. 2015, č. j. KSBR 38 INS 19001/2015-A-5 vyzval Krajský soud v Brně dlužníka, aby ve stanovené lhůtě, mimo jiné, doplnil návrh na povolení oddlužení tak, že u nezajištěných závazků pocházejících z jeho podnikatelské činnosti sdělí, zda mu byly uděleny souhlasy věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením či nikoliv, a v případě, že mu byly souhlasy uděleny v písemné formě, tyto doloží. Na výzvu soudu prvního stupně reagoval dlužník podáním, došlým soudu dne 21. 8. 2015, v němž sdělil, že souhlasy u nezajištěných závazků pocházejících z jeho podnikatelské činnosti mu nebyly uděleny, přesto se však domnívá, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť tyto souhlasy nejsou jmenovány mezi povinnými přílohami. Současně zmínil novelizované znění insolvenčního zákona, účinné od 1. 1. 2014, s tím, že i dlužník, která má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, je legitimní podat návrh na povolení oddlužení. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Po vyhodnocení údajů, uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu a v zákonem vyžadované příloze-v seznamu závazků, lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní (jak vyplývá z údajů o datu splatnosti jednotlivých závazků) po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případě, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je tak určující posouzení správnosti předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužníkovi nebude povoleno oddlužení, jak navrhuje.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu-nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že dlužník má, jako v této věci (což odvolatel nezpochybňoval), dluhy z podnikání. S účinností od 1.1.2014 tedy insolvenční zákon skutečně připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem, případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání, nutno ovšem zdůraznit, že musí být splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Uvedené znamená, že pokud dlužník-fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku, pocházející z podnikání dlužníka, jde. Souhlasu není třeba pouze tehdy, jde-li sice o věřitele, který má vůči dlužníku pohledávku, pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka, tato jeho pohledávka je však zajištěna, nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1, písm. c/ nebo d/ IZ).

Námitkám odvolatele je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později s tím, že ustanovení § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Nutno zdůraznit, že tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se však uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto nutno z tohoto důvodu již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a), písm. b) nebo písm. c) IZ nebrání. Takové skutečnosti však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení současně neuplatnil.

Naopak, jak doplnil na základě výzvy insolvenčního soudu, souhlasy věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikání (přičemž je zřejmé, s ohledem na údaje uvedené v seznamu závazků, že se nejedná o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, v němž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ, a nejde o pohledávky zajištěných věřitelů) mu uděleny nebyly.

Teprve v podaném odvolání odvolatel tvrdí, že si souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z jeho podnikatelské činnosti, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením obstaral, a že mu tyto souhlasy byly sděleny ústně, nicméně pokud odvolatel současně nespecifikuje (neboť tak dosud neučinil), které z jeho závazků pochází z jeho podnikatelské činnosti a se kterými věřiteli tedy jednal a s jakým konkrétním výsledkem, nelze jeho tvrzení v tomto směru považovat za dostatečná.

Za tohoto stavu se tak jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně také správně uložil dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by ji nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jeho minimální odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč, přičemž je nepochybné, že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky a podobně). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (srov. § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014).

K argumentaci odvolatele, v níž odkázal na citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, považuje odvolací soud za potřebné uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoli v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, to je na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení dlužníkova úpadku konkursem, nemohl by dlužníkovi zaplacení zálohy uložit, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by pak správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jako věcně správné, potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 25. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu