3 VSOL 1065/2013-A-13
KSBR 44 INS 27486/2013 3 VSOL 1065/2013-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka R & P PROFI TOOLS s.r.o., IČ: 65139810, se sídlem Čajkovského 1822/17, 616 00 Brno-Žabovřesky, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2013, č.j. KSBR 44 INS 27486/2013-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužníkovi se n e u k l á d á povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně dlužníku uložil, aby ve lhůtě do 3 dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu.

Na odůvodnění uvedl, že podáním doručeným soudu 3.10.2013 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení prohlášením konkursu. Podle seznamu majetku připojeného k návrhu má dlužník v majetku skladové zásoby, jejichž hodnotu a zpeněžitelnost však v této fázi řízení nelze předjímat. Dále má dle svého tvrzení k dispozici hotovost 37.673,16 Kč a na bankovním účtu prostředky ve výši 9.179,37 Kč. Podle soudu však nelze zajistit, že tyto prostředky se budou v držení dlužníka nacházet i v době zjištění jeho úpadku, prohlášení konkursu a ustanovení insolvenčního správce. S odkazem na úpravu § 108 odst.1,2 insolvenčního zákona, na obsah důvodné zprávy k jeho ustanovení § 144 a na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.4.2012 č.j. KSBR 44 INS 2359/2012, 3 VSOL 207/2012-A-11 (správně č.j. KSBR 44 INS 3259/2012, 3 VSOL 207/2012-A-11) a rovněž s poukazem na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, soud proto dlužníku uložil zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že v insolvenčním návrhu uvedl, že má pohotové finanční prostředky jak v hotovosti v pokladně, tak na bankovním účtu vedeném u Fio banky a.s., které jsou blokovány z důvodu exekuce. Proto není schopen hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení, uloženou mu soudem. Je však schopen uhradit částku 37.000 Kč, kterou v hotovosti disponuje. Proto se v odvolacím řízení domáhal změny napadeného usnesení tak, aby mu byla uložena záloha jen ve výši 37.000 Kč.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31.12.2013 (dále též jen IZ ) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné.

Z insolvenčního návrhu a k němu připojeného seznamu závazků, obsahujícího zákonné náležitosti, vyplývá, že dlužník má 9 věřitelů (označených dle § 103 odst. 1 IZ), vůči nimž má závazky v uvedené výši, jejichž splatnost nastala v době od 12. ledna 2013 do 14. června 2013 (návrh byl podán dne 3. října 2013). Po výzvě soudu dlužník k insolvenčnímu návrhu dne 25.10.2013 připojil zákonné přílohy, včetně seznamu majetku, opatřeného doložkou správnosti a úplnosti. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník vlastní skladové zásoby v prodejní hodnotě 195.502,10 Kč, dobytnou pohledávku ve výši 42 Kč, na pokladně má k dispozici pohotové finanční prostředky 37.673,16 Kč a prostředky v zahraniční měně v hodnotě 147,16 Kč. Na bankovním účtu č. 2400206242 vedeném u Fio banky a.s. má dlužník k dispozici 9.179,37 Kč.

Podle § 108 odst. 1,2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Odvolací soud uzavírá, že v insolvenčním návrhu dlužník vylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž vyplývá jeho úpadek pro platební neschopnost (§ 3 odst. 1, odst.2, písm. b/ IZ) a k návrhu jsou připojeny zákonné přílohy. Soud prvního stupně proto měl dostatečné skutkové podklady pro posouzení, zda prostředky nutné ke krytí nákladů řízení lze zajistit jinak než zálohou.

Skutkové okolnosti, podávající se zejména ze seznamu majetku však odvolací soud hodnotí odlišně. Pokud dlužník má v pokladně k dispozici finanční prostředky cca 37.000 Kč a dále na svém účtu prostředky ve výši cca 9.000 Kč nelze učinit závěr, že náklady insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích insolvenčního řízení bezprostředně po zjištění úpadku dlužníka v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce (zjištění a zajištění majetku dlužníka spočívajícího v movitých věcech) nebude možno hradit z finančních prostředků dlužníka (ve výši cca 46.000 Kč) jen proto, že nelze zajistit , že dlužník tyto prostředky bude mít k dispozici i v době zjištění úpadku, když zákon současně dlužníku stanoví povinnosti podat insolvenční návrh včas, tedy v době, kdy ještě má k dispozici prostředky na krytí nákladů insolvenčního řízení (§ 98 IZ). Jen ze skutečnosti, že dlužník dle tvrzení v návrhu ke dni sepisu návrhu (2.10.2013) provozuje svou podnikatelskou činnost nelze bez dalšího činit závěr, že prostředky v pokladně nebudou k dispozici k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Podle názoru odvolacího soudu jsou finanční prostředky dlužníka dostačující k úhradě výdajů, které správci vzniknou v souvislosti se zpeněžením alespoň části movitých věcí, u nichž nelze bez dalšího dovozovat jejich neprodejnost. Proto v této věci lze důvodně dovozovat, že krytí nákladů insolvenčního řízení lze zajistit z majetku dlužníka a dlužníku není třeba ukládat povinnost zaplatit zálohu. Z tvrzeného rozsahu a struktury majetku dlužníka plyne, že prostředky cca 46.000 Kč jsou ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení postačující.

Pro úplnost je třeba uvést, že argumentace soudu prvního stupně odkazem na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.4.2012 č.j. KSBR 44 INS 3259/2012, 3 VSOL 207/2012-A-11 není v této věci případná, protože v odkazované věci dlužník neměl k dispozici žádné finanční prostředky. Z odůvodnění odkazovaného usnesení naopak vyplývá názor odvolacího soudu, že uložení zálohy není potřebné pouze za situace, že dlužník disponuje hotovými finančními prostředky, kterými lze krýt již počáteční náklady insolvenčního řízení, což v této věci bylo splněno.

Odvolací soud, který se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, proto napadené usnesení změnil tak, že dlužníku se neukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

Olomouc 16. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu