3 VSOL 106/2016-A-12
KSBR 26 INS 30042/2015 3 VSOL 106/2016-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Dušana anonymizovano , anonymizovano , bytem Drnovice 352, PSČ 679 76, a b) Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, identifikační číslo osoby: 88737161, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 26 INS 30042/2015-A-7 ze dne 17. 12. 2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníkům ukládá společně a nerozdílně.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužníci podali insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém uvedli mimo jiné závazek vůči věřiteli Česká správa sociálního zabezpečení pocházející z podnikatelské činnosti dlužnice b), která měla živnostenské oprávnění do 26. 9. 2014. Dlužníci se k tomuto závazku v návrhu nevyjádřili, není tak zřejmé, zda věřitel, vůči němuž má dlužnice b) závazek z podnikání, souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením. Návrh na povolení oddlužení proto není podán osobou oprávněnou a lze předpokládat, že bude podle ustanovení § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) odmítnut a podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužníci vlastní pouze movitý majetek nepatrné hodnoty a osobní automobil Renault Scenic, rok výroby 1999, který však nepředstavuje pohotové finanční prostředky nezbytné pro řádný výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Soud proto podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Přitom přihlédl k tomu, že při řešení úpadku konkursem činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč (ke které je nutno připočítat DPH) a insolvenční správce má dále nárok na náhradu hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Uvedli, že byli vyzváni, aby svůj návrh na povolení oddlužení doplnili o souhlasy věřitelů České správy sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, návrh však nedoplnili s poukazem na stávající judikaturu soudů vyšších instancí, ze které je zřejmé, že doložení písemných souhlasů věřitelů s návrhem na povolení oddlužení u dluhů vzniklých v souvislosti s podnikáním není nezbytnou náležitostí insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Souhlasy nedoložili, neboť po jednání s věřitelem Česká správa sociálního zabezpečení jim bylo sděleno, že tento dá případně souhlas až v rámci probíhajícího řízení, to je po rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle jejich názoru návrh na povolení oddlužení mohou podat fyzické osoby i za situace, kdy mají závazky vzešlé z podnikání, pokud s oddlužením souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde. Nicméně tento souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 odst. 1 IZ, a proto nelze do budoucna přičítat k jejich tíži, že tento souhlas k návrhu nepřipojili, ale bude nezbytné postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ. K tomu poukázali zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2014, sen. zn. 1 VSOL 291/2014 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2014, sen. zn. 1 VSPH 979/2014. Domnívají se, že podle platné právní úpravy (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) již dluhy z podnikání obecně nebrání oddlužení a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ustanovení § 403 IZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Zdůraznili, že věřitel Česká správa sociálního zabezpečení jim sdělil, že mají posečkat na jeho vyjádření v rámci schůze věřitelů. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud pro zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužníci (manželé) podali u soudu prvního stupně dne 2. 12. 2015 insolvenční návrh spojený s návrhem manželů na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhají rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedli, že jsou v úpadku, neboť mají více věřitelů, peněžité závazky více než 30 dnů po splatnosti, které nejsou schopni plnit, postupně zastavili platby u podstatné části svých peněžitých závazků, u některých z nich se ocitli více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Dále uvedli, že mají patnáct věřitelů, vůči nimž mají dvacet jedna závazků v celkové výši 486.940 Kč, všechny závazky jsou nezajištěné. Ke svým závazkům blíže odkázali na body 17 až 20 návrhu a seznam závazků. V návrhu jednotlivé závazky specifikovali tak, že označili věřitele, uvedli právní důvod, výši a splatnost jednotlivých závazků (v letech 2013, 2014 a 2015). K návrhu připojili seznam závazků, ve kterém uvedli tytéž závazky, mimo jiné závazky vůči věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Okresní správa sociálního zabezpečení Blansko. Současně dlužníci připojili k návrhu seznam majetku, ve kterém uvedli, že s výjimkou věcí osobní potřeby mají ve vlastnictví osobní automobil značky Renault Scenic, rok výroby 1999, v hodnotě přibližně 15.000 Kč. Z listin připojených k návrhu dále vyplývá, že platebním výměrem č. 30/2015 ze dne 26. 3. 2015 bylo dlužnici b) uloženo, aby uhradila Okresní správě sociálního zabezpečení Blansko dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období 2012 až 2013 v celkové výši 37.357 Kč a dále penále v celkové výši 47.769 Kč s odůvodněním, že v letech 2012 a 2013 vykonávala samostatnou výdělečnou činnost a byla povinna platit pojistné. Vyúčtováním ze dne 21. 10. 2013 Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky vyúčtovala dlužnici b) pojistné na veřejné zdravotní pojištění za období od 1. 6. 2012 do 8. 1. 2012, a to nedoplatek pojistného ve výši 11.879 Kč a nedoplatek penále ve výši 509 Kč s odůvodněním, že je evidována jako osoba samostatně výdělečně činná.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Na základě údajů uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu a jeho přílohách lze předběžně uzavřít, že insolvenční návrh dlužníků je projednatelný (§ 103 IZ), neboť obsahuje dostatečná skutková tvrzení k úpadku dlužníků ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) IZ.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkům nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhují.

Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována z a podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 403 IZ, má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání (odstavec 2).

Podle ustanovení § 404 IZ, o tom, zda oddlužení schvaluje, rozhodne insolvenční soud neprodleně po skončení jednání, při kterém byly projednány námitky věřitelů podle § 403 odst. 2, a v případě, že věřitelé takové námitky neuplatnili, neprodleně po uplynutí lhůty k jejich podání.

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že odvolatelé, kteří mají postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (§ 394a odst. 3 IZ), mají závazky z podnikání vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení Blansko a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, které jsou závazky nezajištěnými.

Námitkám odvolatelů je možno přisvědčit pouze potud, že ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má-jako v tomto případě dlužníci-dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání (a to bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků) nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí. Potřebný souhlas věřitelů podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ-jak odvolatelé také namítají-pak skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení, a tento souhlas nepochybně může být připojen i později.

Nutno uvést, že postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ, na které odvolatelé v této souvislosti odkazují, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, přichází v úvahu pouze za situace, pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ tvrdí a soud stanoviska věřitelů ještě nezná, takže není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Pokud ovšem dlužník sdělí, že potřebné souhlasy věřitelů nemá-jako v této věci-je již mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ). To je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoli pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. K tomu je dlužno dodat, že není-li povoleno oddlužení, není již na programu schůze věřitelů uplatnění námitek proti oddlužení, takže nelze očekávat zákonnou fikci souhlasu pro případ včas neuplatněných námitek podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ.

V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu Olomouci sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015 ze dne 24. 9. 2015, ve kterém Vrchní soud v Olomouci formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinný již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí; postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen. Citované rozhodnutí již bylo dne 10. 2. 2016 navrženo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu České republiky k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Za stavu, kdy dlužníci ve vztahu k závazkům, jež mají původ v podnikání, netvrdí ani nedokládají souhlas věřitelů s tím, že jejich pohledávky budou řešeny v oddlužení, soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že lze očekávat odmítnutí společného návrhu dlužníků-manželů na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a prohlášení konkursu na jejich majetek podle ustanovení § 396 IZ.

Soud prvního stupně rovněž správně uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužníci nedisponují pohotovými peněžními prostředky a nemají ani žádný jiný hodnotný majetek. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je tak v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníků či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužníci k jejich úhradě prostředky nemají, hradil podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora uvedeno, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem přitom činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.). Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Došlo-li ke změně usnesení soudu prvního stupně (§ 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, pak pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně neuložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení společně a nerozdílně (§ 108 odst. 2 věta druhá IZ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 20. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu