3 VSOL 1055/2014-A-17
KSBR 29 INS 16212/2014 3 VSOL 1055/2014-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka Dalibora anonymizovano , anonymizovano , bytem 763 41 Biskupice 120, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.8.2014, č.j. KSBR 29 INS 16212/2014-A-10,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že dne 13.6.2014 byl soudu prvního stupně doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu dlužník tvrdil, že má celkem 10 věřitelů, u nichž má 11 závazků, přičemž závazky dlužníka nepocházejí z podnikatelské činnosti, vyjma závazků vůči věřiteli Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín ve výši 74.097 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 61.401 Kč. Dále dlužník sdělil, že má příjem z pracovního poměru ve výši 15.140 Kč měsíčně, vlastní pouze věci osobní potřeby a nemá založenou žádnou vyživovací povinnost. Soud prvního stupně z výpisu ze živnostenského rejstříku k 13.5.2014 zjistil, že dlužník byl od 10.5.2010 do 29.4.2013 veden jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku. Usnesením ze dne 23.6.2014, č.j. KSBR 29 INS 16212/2014-A-5 byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení uvedl a doložil mj. takové skutečnosti, ze kterých bude vyplývat, že závazky z podnikání nebrání institutu oddlužení, tj. dlužník měl doložit, že rozhodnutím soudu došlo ke zrušení konkursu na jeho majetek nebo že věřitelé souhlasí, aby dlužníkovy závazky z podnikání byly podrobeny režimu oddlužení. Podáním ze dne 17.7.2014 a 30.7.2014 dlužník sdělil soudu prvního stupně, jakým způsobem naložil s finančními prostředky a doložil vyjádření věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín, ze kterého vyplynulo, že tento věřitel s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí. Podle soudu prvního stupně tedy dlužník nebyl oprávněn podat návrh na povolení oddlužení a tato skutečnost zakládá nedostatek, pro který nelze v řízení o povolení oddlužení pokračovat. Soud prvního stupně by tak musel návrh na povolení oddlužení odmítnout jako návrh podaný osobou k tomu neoprávněnou a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Jak vyplynulo ze seznamu majetku dlužníka, jeho majetek je tvořen pouze věcmi osobní potřeby. V takovém případě tedy nelze předpokládat, že by výdaje na činnost insolvenčního správce bylo možné pokrýt z výtěžku zpeněžení movitého majetku ve vlastnictví dlužníka. Proto soud prvního stupně postupoval dle ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a uložil dlužníkovi zálohu v maximální výši, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. V něm uvedl, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu nákladů insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť jeho příjem je ve výši 15.140 Kč a ani si nemůže ve své finanční situaci dovolit půjčit si finanční prostředky. Jeho závazky dosahují výše 964.269 Kč a jsou zesplatněny, přičemž by rád dostál všem svým závazkům ve formě splátkového kalendáře, nehledě na to, že má pouze dva závazky z podnikání v nepatrné výši 135.498 Kč. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, příp. aby snížil výši zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a po té dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu tvrdil, že je nepodnikající fyzickou osobou, jeho jediné závazky z podnikatelské činnosti jsou od OSSZ Zlín ve výši 74.097 Kč a VZP ČR ve výši 61.401 Kč, pobírá mzdu ve výši 15.140 Kč měsíčně a nemá založenou žádnou vyživovací povinnost. Dále uvedl, že nemá žádného hodnotnějšího movitého majetku, kromě obvyklého vybavení domácnosti a osobních věcí a rovněž nevlastní žádný nemovitý majetek. Ze seznamu majetku pak vyplynulo, že dlužník vlastní pouze věci osobní potřeby. Usnesením ze dne 23.6.2014, č.j. KSBR 29 INS 16212/2014-A-5 byl dlužník mj. vyzván, aby uvedl a doložil takové skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že závazky z podnikání nebrání institutu oddlužení. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30.7.2014 dlužník doložil sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín ze dne 18.7.2014, ze kterého vyplynulo, že tento věřitel nesouhlasí, aby závazky dlužníka vůči němu byly podrobeny režimu oddlužení.

Dle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Dle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne.

Podle ustanovení § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

Podle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

V této věci soud prvního stupně vyzval dlužníka, nechť doloží souhlas věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením a na základě nesouhlasu jednoho z nich dovodil, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude třeba odmítnout proto, že dlužník není subjektivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení a jeho úpadek je řešitelný jen konkursem (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně v tom směru, že pokud věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s oddlužením dlužníka nesouhlasí, nejsou v této fázi řízení (před rozhodováním o úpadku) dány pochybnosti o tom, zda dlužník je či není subjektivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení. Protože není splněn předpoklad dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ je nepochybné, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn není, a nelze postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ, oddlužení dlužníka povolit a otázku jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Z tohoto důvodu nelze o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, a důvod k postupu podle ustanovení § 108 odst. 1, poslední věty IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, dán není. Soud je proto povinen zkoumat, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku, a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Dlužník nemá žádný likvidní majetek a za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), a s případným soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá. Vzhledem k tomu, že dlužník vlastní pouze věci osobní potřeby, nelze důvodně usuzovat, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty bude postačovat ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Proto je požadavek soudu na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Rovněž uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné. Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ), činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ustanovení § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona. Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být skutečnost, že dlužník nemá dostatek finančních prostředků k její úhradě. Je zcela na dlužníkovi, jakým způsobem si prostředky k úhradě zálohy opatří

Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 23. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu