3 VSOL 1033/2016-A-10
KSBR 32 INS 15772/2016 3 VSOL 1033/2016-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka DEEP, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Lovčičky 234, PSČ 683 54, identifikační číslo osoby: 25516531, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2016, č.j. KSBR 32 INS 15772/2016-A-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku zaplatit ve stanovené lhůtě zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že předběžně posoudil insolvenční návrh dlužníka a shledal jej důvodným. Pro řízení po zjištění úpadku je nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly náklady řízení hrazeny, a proto je dlužníku ukládána záloha na náklady insolvenčního řízení. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Právě z těchto důvodů považuje insolvenční soud složení zálohy za nezbytné. Stav dlužníkova majetku a důvody této situace nejsou rozhodné pro uložení zaplacení zálohy. Dlužník je povinen řešit svoji situaci isir.justi ce.cz odpovědně již ve stadiu, kdy má dostatek prostředků alespoň na náklady insolvenčního řízení, a neučiní-li tak, nelze mu přiznat výhodnější postavení a složení zálohy nevyžadovat.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že nedisponuje žádnými finančními prostředky ani majetkem, z nějž by bylo možné uspokojit pohledávky přihlášených věřitelů do likvidace. Tvrdí, že podáním insolvenčního návrhu plní svou zákonnou povinnost, a to i přesto, že dlužník nedisponuje finančními prostředky k úhradě zálohy nákladů insolvenčního řízení. Podle jeho názoru nedostatek finančních prostředků na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení nesmí být překážkou pro to, aby insolvenční řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá povinnost insolvenční řízení zahájit a kde tedy zájem na proběhnutí insolvenčního řízení převyšuje nad zájmem zajistit dostatek finančních prostředků na pokrytí nákladů insolvenčního řízení. Jedná se o případy uvedené v ustanovení § 98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Tvrdí, že splnil svou zákonnou povinnost, podal jako likvidátor dlužníka insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co v průběhu likvidace vyšlo najevo, že dlužník se nachází v úpadku. Postupuje při výkonu své funkce s náležitou pečlivostí, maje na mysli zejména maximální ochranu věřitelů dlužníka a splnění veškerých zákonných povinností spojených s funkcí likvidátora. Poukazuje na to, že v roce 2013 bylo vydáno usnesení, kterým byl dlužník zrušen s likvidací, a jmenován likvidátor dlužníka, neboť od roku 2009 dlužník neměl ustaveného jednatele. Dlužník již od roku 2009 fakticky nevyvíjí podnikatelskou činnost; likvidátor při výkonu své funkce plní toliko povinnosti jemu dané zákonem, přičemž je třeba vzít v potaz, že dlužník a likvidátor jsou dva odlišné subjekty. Argumentace soudu, že dlužník měl řešit svoji situaci již ve stadiu, kdy měl dostatek finančních prostředků alespoň na náklady insolvenčního řízení, je v tuto chvíli obsolentní a není namístě, když insolvenční návrh podává likvidátor jménem dlužníka, a nikoliv dlužník sám. Poukazuje na to, že soud nemusí vyzývat navrhovatele k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení za všech okolností, soud dle uvážení a konkrétních okolností případu může rozhodnout o insolvenčním návrhu bez toho, aniž by předtím navrhovatele vyzýval k zaplacení zálohy, což vyplývá jednoznačně z dikce věty první ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení zrušil nebo rozhodl tak, že dlužníku se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V dané věci se podaným insolvenčním návrhem domáhá dlužník zjištění úpadku a prohlášení konkursu. Tvrdí, že společnost dlouhodobě, a to již od druhé poloviny roku 2009, nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, nemá žádné zaměstnance a nemá ani žádný majetek, ať již movitý, nemovitý či v podobě pohledávek. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2.4.2013, č.j. 9 Cm 193/2010-28 byl dlužník zrušen s likvidací a likvidátorem byl ustanoven pan Václav Kašpar jakožto poslední jednatel dlužníka se zánikem funkce ke dni 18.9.2009. Likvidátor zjistil, že dlužník má závazky vůči věřitelům Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky z titulu dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění ve výši 33.279,70 Kč splatný od 1.2.2009 a dále z titulu dlužného penále ve výši 138.388 Kč dle vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 19.3.2015 a dále vůči Jaroslavu Borákovi z titulu nevrácení finančních prostředků dle smlouvy o zápůjčce ze dne 10.9.2009 ve výši 10.000 Kč se splatností dne 10.9.2014. U obou závazků se jedná o peněžité závazky, které dlužník neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Splňuje podmínky úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu povinné přílohy podle ustanovení § 104 odst. 1 IZ, ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník nemá žádný majetek.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na základě údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku. Společnost dlužníka byla zrušena rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 2.4.2013, a to s likvidací, takže lze uzavřít, že dlužník je již ekonomicky nečinný a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs, jehož se ostatně dlužník také dovolává. Je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak, protože z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník nedisponuje žádným majetkem. Jak již správně uvedl soud prvního stupně, institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by nebylo možno hradit tyto výdaje z majetkové podstaty.

Odvolací soud se neztotožňuje s názorem odvolatele, že ustanovení § 98 IZ, které stanoví určitým osobám povinnost podat insolvenční návrh, chrání tyto osoby před uložením povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Z ustanovení § 108 odst. 1 IZ vyplývá, že zálohu nelze insolvenčnímu navrhovateli uložit tehdy, jedná-li se o zaměstnance dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, a tehdy, jedná-li se o insolvenční návrh dlužníka, o němž může insolvenční soud bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že s rozhodnutím o úpadku spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Skutečnost, že v daném případě byl návrh podán likvidátorem dlužníka ustaveným rozhodnutím soudu, nelze zohlednit, neboť se nejedná o výjimku z povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit dle shora citovaného zákonného ustanovení zálohu.

Rovněž dlužník, jehož jménem podává insolvenční návrh likvidátor (byť ustanovený rozhodnutím soudu), musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, popřípadě nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu (což lze v daném případě s ohledem na tvrzení v insolvenčním návrhu předpokládat), pak při nezaplacení zálohy veškeré náklady insolvenčního řízení ponese stát, a to přesto, že by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka. Pokud dlužník tvrdí, že svým návrhem plní zákonnou povinnost dle ustanovení § 98 IZ podat insolvenční návrh, je třeba zdůraznit, že ustanovení § 98 IZ je založeno především na tom, že takový insolvenční návrh má být podán včas, tedy v době, kdy měl dlužník takový majetek, který by bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a alespoň poměrnému uspokojení jeho věřitelů. V tomto případě nelze zohlednit ani to, že tuto povinnost podat insolvenční návrh včas evidentně nesplnil ještě před zrušením společnosti rozhodnutím soudu přímo dlužník.

Odvolací soud výši uložené zálohy v částce 50.000 Kč shledává přiměřenou, neboť podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. při řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000 Kč. Vedle odměny má insolvenční správce dále právo na náhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze předem odhadnout, a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 20. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu