3 VSOL 1018/2016-A-31
KSBR 24 INS 21945/2015 3 VSOL 1018/2016-A-31

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka UNISYSTEM s.r.o., se sídlem v Brně, Komárov, Plotní 688/75, PSČ: 602 00, identifikační číslo osoby: 28288220, zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 44, PSČ: 615 00, o insolvenčním návrhu věřitelů a) Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem a místem podnikání Křídla 27, PSČ: 592 31, identifikační číslo osoby: 71860681 a b) Ivana anonymizovano , anonymizovano , místem podnikání Blučina, Komenského 378, PSČ: 664 56, identifikační číslo osoby: 68633874, obou zastoupených Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, PSČ: 591 01, o odvolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.7.2016, č.j. KSBR 24 INS 21945/2015-A-26,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. isir.justi ce.cz

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zastavil insolvenční řízení (výrok I.), navrhovatelům-věřitelům Jiřímu Kloudovi a Ivanu Sojkovi uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně dlužníku náhradu nákladů řízení ve výši 6.800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám zástupce dlužníka (výrok II.), a dále uložil navrhovatelům-věřitelům Jiřímu Kloudovi a Ivanu Sojkovi, aby ve lhůtě tří dnů od právní usnesení zaplatili společně a nerozdílně na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný ve výroku rozhodnutí soudní poplatek ve výši 2.000 Kč za rozhodnutí o insolvenčním návrhu. V důvodech rozhodnutí uvedl, že insolvenční řízení bylo zastaveno podle ust. § 108 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť ve lhůtě stanovené insolvenčním soudem nebyla zaplacena záloha na náklady insolvenčního řízení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 2, písm. b) o.s.ř. V posuzované věci navrhující věřitelé z procesního hlediska zavinili, že řízení muselo být zastaveno, neboť nezaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení a jsou proto povinni zaplatit dlužníku náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dlužník je zastoupen advokátem, jeho právní zástupce učinil ve věci dva úkony právní služby, tj. přípravu a převzetí věci a vyjádření ve věci samé, a proto za tyto dva úkony právní služby mu náleží podle vyhlášky č. 177/96 Sb. advokátního tarifu odměna ve výši 6.200 Kč (jeden úkon á 3.100 Kč), a dále podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů, celkem za 2 úkony částka 600 Kč. Soudní poplatek byl navrhujícím věřitelům vyměřen podle ust. § 4 odst. 1, písm. e), § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

Proti tomuto usnesení, proti výrokům II. a III., podali včasné odvolání navrhující věřitelé. Připustili, že nezaplatili dle výzvy soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení, takže z ryze procesně formálního hlediska zavinili, že insolvenční řízení bylo insolvenčním soudem zastaveno. Mají však za to, že v dané věci je nelze zavázat povinností zaplatit náhradu nákladů řízení, protože z obsahu insolvenčního rejstříku je zřejmé, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů a své závazky neplní po lhůtě splatnosti více jak 3 měsíce. Uvádí, že zálohu nezaplatili z toho důvodu, protože částka 50.000 Kč přesahuje jejich reálné možnosti, neboť jsou drobnými podnikateli a nemají finančních prostředků zvláště za situace, kdy dlužník jim dluží z jejich úhlu pohledu značné finanční prostředky, z důvodu kterých se ocitli v existenčních potížích a v nemožnosti a schopnosti vyměřenou zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit. Povinnost platit náklady řízení vnímají jako absurdní, obzvláště pak za situace, kdy z insolvenčního rejstříku je zřejmé, v jaké situaci se dlužník nachází a zejména že sám dlužník je v prodlení se zákonnou povinností podat návrh na prohlášení konkursu, neboť na jedné straně je předlužen a na straně druhé je v platební neschopnosti. Vytýkají soudu prvního stupně, že tyto skutečnosti ve výroku o nákladech řízení nijak nezohlednil a přistoupil k napadenému rozhodnutí ryze formálně. Tvrdí, že podání návrhu na zjištění úpadku bylo logickým vyústěním přístupu dlužníka, který dlouhodobě své závazky neplní.

Pokud zálohu nezaplatili z důvodu, že částka přesahuje jejich reálné majetkové poměry, pak rozhodnutí soudu o tom, že je třeba je sankcionovat povinností platit dlužníku náhradu nákladů řízení považují za rozhodnutí věcně nesprávné. Mají za to, že dlužníku, a stejně tak i státu, by náhrada nákladů řízení přiznána být neměla. Navrhují, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v obou napadených výrocích změnil tak, že dlužníku se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a stejně tak se nepřiznává náhrada nákladů řízení státu za rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

Podle ust. § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v odvoláním napadených výrocích (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno na základě insolvenčních návrhů věřitelů Jiřího anonymizovano a Ivana anonymizovano , kteří se domáhali, aby byl zjištěn úpadek dlužníka a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs. Usnesením ze dne 21.12.2015, č.j. KSBR 24 INS 21945/2012-A-12 bylo uloženo navrhovatelům -věřitelům zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Protože navrhovatelé ve stanovené lhůtě zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatili, rozhodl insolvenční soud nyní napadeným rozhodnutím ve výroku I. o zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 108 odst. 3 IZ.

Podle ust. § 146 odst. 1 a 2 o.s.ř., žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného; b) bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ust. § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že návrh podal proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, že nezaplatil soudní poplatek a podobně. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatelé tím, že nezaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení, z procesního hlediska zavinili, že řízení muselo být zastaveno. Odvolatelé tuto skutečnost ostatně ani nezpochybňují, mají však za to, že je nelze zavázat k náhradě nákladů řízení, jelikož z insolvenčního rejstříku je zřejmé, že dlužník je v úpadku a sám je v prodlení se zákonnou povinností podat návrh na prohlášení konkursu, neboť je předlužen a v platební neschopnosti.

Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení se zabývat hmotněprávní stránkou věci; v přezkoumávané věci tedy tím, zda dlužník je skutečně v úpadku a popřípadě také tím, zda dlužník je v prodlení se zákonnou povinností podat insolvenční návrh. Soud prvního stupně postupoval správně, jestliže při posuzování nároku na náhradu nákladů řízení se těmito skutečnostmi nezabýval a hodnotil pouze to, zda je dáno na straně insolvenčních navrhovatelů zavinění a zda dlužníku v řízení nějaké náklady řízení vznikly.

Podle přesvědčení odvolacího soudu není na místě, aby soud aplikoval ust. § 150 o.s.ř. o nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Tvrzení odvolatelů o tom, že dlužník je sám v úpadku a že oni zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatili proto, že částka 50.000 Kč přesahuje jejich reálné možnosti, nehodnotí odvolací soud jako důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by výjimečně neměly být přiznány procesně úspěšnému dlužníku náklady řízení. Jak již uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 30.5.2016, č.j. KSBR 24 INS 21945/2015, 3 VSOL 423/2016-A-23, povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení až na odůvodněné výjimky stíhá každého insolvenčního navrhovatele. Věřitelé, a to na rozdíl od dlužníka, nemají povinnost podat insolvenční návrh, pokud se však navrhovatelé rozhodli insolvenční návrh podat, museli počítat s tím, že jim bude uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. To, že zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatili s odůvodněním, že přesahuje jejich možnosti (které nadto ani nijak nekonkretizovali a nedoložili), jde plně k jejich tíži. Soud prvního stupně proto rozhodl správně o povinnosti navrhovatelů zaplatit společně a nerozdílně dlužníku zastoupenému advokátem náklady řízení, které podle obsahu spisu v řízení před soudem prvního stupně učinil-jedná se o přípravu a převzetí věci a vyjádření ve věci samé k insolvenčnímu návrhu navrhovatelů. Za tyto dva úkony právní služby soud prvního stupně správně aplikoval příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/96 Sb.-advokátního tarifu (ust. § 11 odst. 1, písm. a/ a d/, § 9 odst. 4, písm. c/ a § 7 bod 5) a přiznal dlužníku za 2 úkony právní služby částku 6.200 Kč a náhradu hotových výdajů 600 Kč (ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 6.800 Kč.

Povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný insolvenční návrh je dána zákonem č. 549/91 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, kdy navrhovatelům vznikla poplatková povinnost podle ust. § 4 odst. 1, písm. e) zákona o soudních poplatcích v souvislosti s rozhodnutím soudu o insolvenčním návrhu, čímž se rozumí také rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení. Výši soudního poplatku soud prvního stupně správně určil odkazem na položku 4. bod 1, písm. c) Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, částkou ve výši 2.000 Kč. Soudní poplatek jsou navrhovatelé povinni zaplatit, neboť nebylo rozhodnuto o tom, že by navrhovatelé byli od placení soudních poplatků osvobozeni.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné ve výrocích II. a III. potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolatelé nebyli se svým odvoláním procesně úspěšní, dlužníku podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 13. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu