3 VSOL 1018/2013-A-16
KSBR 44 INS 23682/2013 3 VSOL 1018/2013-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužnice Pavlíny anonymizovano , anonymizovano , bytem Rostislavova 1030, Kroměříž, PSČ 767 01 (dříve Pavlíny Daňkové, bytem Kpt. Jaroše 604/8, Kroměříž, PSČ 767 01), o insolvenčním návrhu věřitele Česká spořitelna, a.s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4 (adresa pro doručování: Regionální centrum Olomouc, tř. Svobody 19, 771 05 Olomouc), o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2013, č.j. KSBR 44 INS 23682/2013-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil věřiteli, aby ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu (výrok I.). Dále věřiteli uložil, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení sdělil soudu, zda se vzdává práva účasti na projednání insolvenčního návrhu, případně zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (výrok II.).

Na odůvodnění uvedl, že dne 26.8.2013 byl soudu doručen insolvenční návrh věřitele, kterým žádal zjištění úpadku dlužnice a prohlášení konkursu na její majetek. Soud s odkazem na ustanovení § 108 odst. 1, 2 insolvenčního zákona uložil věřiteli zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč, při rozhodování přihlédl ke skutečnostem,

že 1) navrhovaným způsobem řešení úpadku je konkurs a 2) dlužnice se k insolvenčnímu návrhu věřitele přes výzvu soudu nevyjádřila a nepředložila seznam svého majetku. Soudu proto není známo, zda dlužnice disponuje dostatkem pohotových finančních prostředků, které by postačovaly k úhradě nákladů konkursu , zejména k úhradě odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce, jejíž minimální výše v případě řešení úpadku dlužníka konkursem, činí 45.000 Kč bez DPH. Dále soud v odůvodnění vysvětlil účel zálohy, kterým je umožnit správci výkon jeho činnosti bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, případně úhrada konečných nákladů insolvenčního řízení, pokud tyto není možno zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. V odůvodnění soud mimo jiné odkázal na důvodovou zprávu k § 144 insolvenčního zákona, výrok II. usnesení zdůvodnil úpravou § 133 insolvenčního zákona.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal věřitel včasné odvolání, podle jehož obsahu brojil pouze proti výroku I. o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Nesouhlasil s výší uložené zálohy a vytýkal soudu prvního stupně, že nezohlednil skutečnost, že dlužnice vlastní hodnotný nemovitý majetek, který je zpeněžitelný. Jedná se o nemovitosti (budova č.p. 30 na pozemku p.č. 164, budova bez č.p. na pozemku p.č. 155, pozemky p.č. 164 a p.č. 155, vše zapsáno na LV č. 329 pro k.ú. Střížovice u Kvasic, obec Střížovice), jejichž tržní hodnota dle odhadu věřitele činí minimálně 600.000 Kč, přičemž věřitel v insolvenčním návrhu tento majetek označil. Podle věřitele lze důvodně předpokládat, že náklady insolvenčního řízení bude možno uspokojit z majetkové podstaty, a proto v odvolacím řízení žádá, aby mu byla uložena záloha pouze ve výši 20.000 Kč.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31.12.2013 (dále též jen IZ ) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání věřitele důvodné není.

Podle obsahu insolvenčního spisu věřitel insolvenčním návrhem, doručeným soudu dne 26.8.2013, v němž uvedl tvrzení o své pohledávce vůči dlužnici ve výši 760.189,53 Kč splatné dne 29.1.2013 a dalším věřiteli dlužnice ESSOX s.r.o., IČ: 26764652, s pohledávkou ve výši 42.839 Kč splatnou dne 15.12.2011, žádal zjištění úpadku dlužnice a jeho řešení prohlášením konkursu. K návrhu připojil výpis z katastru nemovitostí, LV č. 329 pro k.ú. Střížovice u Kvasic, dle stavu ke dni 16.8.2013, podle něhož má dlužnice spolu se Zdeňkem Daňkem ve společném jmění manželů nemovitosti, uváděné v insolvenčním návrhu, které jsou zatíženy zástavním právem ve prospěch pohledávky věřitele a je na ně vedeno exekuční řízení. Usnesením ze dne 2.9.2013, č.j. KSBR 44 INS 23682/2013-A-4 soud vyzval dlužnici k vyjádření k insolvenčnímu návrhu, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení, a současně ji vyzval, aby ve stejné lhůtě soudu předložila seznamy dle ustanovení § 104 odst. 1 IZ, a poučil ji o náležitostech těchto seznamů. Usnesení bylo dlužnici doručeno dne 16.9.2013 postupem dle § 50 odst. 2 o.s.ř., dlužnice však na výzvu soudu nereagovala.

Podle § 108 odst. 1,2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

V této věci věřitel podal projednatelný insolvenční návrh, kterým žádal zjištění úpadku dlužnice a jeho řešení prohlášením konkursu (§ 103 IZ). Soud, přestože dlužnici vyzval k předložení příslušných seznamů (§ 104, § 128 odst. 3 IZ), dosud nemá k dispozici úplné údaje o rozsahu a struktuře majetku dlužnice a nelze dovozovat, že dlužnice má k dispozici pohotové finanční prostředky. Proto je správný závěr, že počáteční náklady insolvenčního řízení, které pravidelně vznikají bezprostředně po zjištění úpadku v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce, nelze krýt jinak než zálohou, a věřiteli je třeba uložit povinnost k její úhradě. Proti tomuto závěru soudu ostatně věřitel ani nebrojí, jeho námitky směřují do výše uložené zálohy, neboť dlužnice má v majetku dle něj hodnotné zpeněžitelné nemovitosti, což dokládá výpisem z katastru nemovitostí.

Věřitel však pomíjí, že na základě doloženého výpisu z katastru nemovitostí nelze učinit úsudek o obecné ceně nemovitostí a již vůbec ne o jejich prodejnosti. Proto nelze předjímat, zda nemovitosti budou v rámci konkursu na majetek dlužnice zpeněženy, a pokud ano, za jakou částku budou zpeněženy. Protože soud nemá žádné relevantní informace o hodnotě a zpeněžitelnosti nemovitostí, nelze soudit, že výtěžek jejich zpeněžení pokryje i konečné náklady insolvenčního řízení, spočívající zejména v odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce, které by i v případě neúspěšného pokusu o jejich zpeněžení činily cca 50.000 Kč. V této souvislosti lze odkázat i na názor Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 29.9.2010 sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011. V něm Nejvyšší soud uvedl, že se může výjimečně stát, že proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka vyústí v nulový výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele, což je důvodem, pro který vyhláška č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů v ust. § 1 odst. 3 ve spojení s odst. 5 počítá s minimální odměnou za zpeněžování majetkové podstaty ve výši 45.000 Kč, i když výtěžek zpeněžení bude nulový.

Protože soud dosud nemá k dispozici údaje o hodnotě nemovitostí a jejich zpeněžitelnosti, je opodstatněno uložit věřiteli povinnost zaplatit zálohu v maximální částce 50.000 Kč jako jistotu pro krytí konečných nákladů insolvenčního řízení spočívajících zejména v odměně a náhradě nákladů insolvenčního správce, které by v opačném případě musely být správci hrazeny ze státních prostředků (viz § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu, na kterou odkazuje soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení).

Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a napadené usnesení ve výroku I. jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Pro úplnost odvolací soud uvádí, že z jemu dostupných databází vyplývá změna příjmení a bydliště dlužnice, kterou vyjádřil v záhlaví svého usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužnici a věřiteli se však doručuje i zvlášť.

Olomouc 16. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu