3 VSOL 1012/2013-A-10
KSOL 10 INS 23496/2013 3 VSOL 1012/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Družstevní 537, 753 01 Hranice I-Město, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 17.9.2013, č.j. KSOL 10 INS 23496/2013-A-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud dlužníkovi uložil, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet.

Na odůvodnění uvedl, že insolvenčním návrhem dlužníka, spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 23.8.2013 bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Soud dovodil, že insolvenční návrh ve spojení s jeho přílohami obsahuje náležitosti dle § 103 insolvenčního zákona z nichž vyplývá, že dlužník se nachází v úpadku, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které neplní déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a není je schopen plnit. Soud zjistil z výpisu z živnostenského rejstříku, že dlužník měl zřízeno živnostenské oprávnění, které bylo zrušeno ke dni 16.8.2013. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývají závazky dlužníka vůči osmi věřitelům, jeden z nich, a to závazek vůči věřiteli Credico europe a.s. ve výši 400.000 Kč, vznikl dlužníkovi z jeho předešlé podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že celková výše všech dlužníkových závazků činí 965.702 Kč, pochází z 41,42% závazků dlužníka z jeho podnikatelské činnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009 a ustanovení § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona, soud dovodil, že případný úpadek dlužníka není řešitelný oddlužením, neboť dlužník není osobou oprávněnou k podání insolvenčního návrhu. Jeho návrh na povolení oddlužení bude třeba odmítnout a jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs. K obsahu čestného prohlášení dlužníka, které připojil k insolvenčnímu návrhu, soud uvedl, že účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi dlužníkem a jeho věřitelem, a proto v rámci insolvenčního řízení nelze zjišťovat a dokazovat okolnosti vzniku závazku dlužníka. Vzhledem k tomu, že je nezbytné zajistit krytí prvotních nákladů insolvenčního řízení, které pravidelně vznikají bezprostředně po zjištění úpadku, z prostředků zálohy a s ohledem na minimální odměnu insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem, soud uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání. Namítal, že závazek vůči věřiteli Credico europe a.s. byl uzavřen s podmínkou, že dlužník založí živnost a tento závazek bude formálně brán jako závazek z podnikatelské činnosti. Tuto skutečnost nemá soudu jak doložit. Prostředky poskytnuté věřitelem nebyly použity na podnikatelské, ani na soukromé účely, dlužník byl vydírán třetí osobou a poskytnuté prostředky byly použity na jeho osobní ochranu tak, jak popsal ve svém čestném prohlášení. V odvolání odkazoval na usnesení vydaná Krajským soudem v Plzni (v řízeních projednávaných u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS 25535/2012 a KSPL 27 INS 15693/2013) v případech dlužníků-fyzických osob, jejichž závazky z podnikatelské činnosti přesahovaly více jak 30% jejich všech závazků. Dlužník vyjádřil přesvědčení, že splňuje podmínky pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť jeho příjem pokryje více jak 50% jeho nezajištěných závazků. Proto v odvolacím řízení žádal, podle obsahu odvolání, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že mu nebude ukládána povinnost zaplatit zálohu.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ) se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řízení (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení a k němu připojeného seznamu závazků a seznamu majetku, obsahujících zákonné náležitosti, vyplývá, že dlužník má jedenáct závazků vůči sedmi věřitelům (nikoli osmi, jak uvedl soud prvního stupně), dva ze závazků jsou více jak 30 dnů po splatnosti a osm závazků je splatných ve splátkách, jejichž splatnost nastala v průběhu měsíců června a srpna 2013, dlužník nehradí žádný ze svých jedenácti závazků. Podle seznamu majetku je dlužník vlastníkem věcí osobní potřeby a bytové jednotky číslo 1266/12, která se nachází v budově č.p. 1256 na stavební parcele č. 1367 v katastrálním území Hranice, obec Hranice. Bytová jednotka je předmětem zajištění pro závazek dlužníka vůči věřiteli Credico europe a.s., IČ: 24840262, ve výši 400.000 Kč dle smlouvy o podnikatelském úvěru.

Dlužník k insolvenčnímu návrhu připojil smlouvu o podnikatelském úvěru uzavřenou dne 6.12.2012 s věřitelem Credico europe a.s., IČ: 24840262, se sídlem Maltézské náměstí 537/4, 118 00 Praha 1-Malá Strana jako věřitelem, podle jejíž preambule prohlásil a stvrdil svým podpisem, že je ke dni podpisu smlouvy oprávněn na základě živnostenského oprávnění vzniklého dne 29.11.2012 podnikat v oboru činnosti velkoobchod a maloobchod a že takto skutečně podniká a zamýšlí tak činit i v budoucnu, a to minimálně po dobu trvání jeho peněžitých závazků ze smlouvy. Prostředky čerpané z úvěru dle smlouvy se dlužník zavázal použít na všeobecné potřeby v rámci financování či refinancování rozvoje podnikatelských aktivit.

Z výpisu z živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužník byl zapsán jako podnikatel s předmětem podnikání velkoobchod a maloobchod, podnikatelskou činnost zahájil dne 29.11.2012 a ukončil ji dne 16.8.2013. V nedatovaném čestném prohlášení, připojeném k insolvenčnímu návrhu, dlužník prohlásil, že se do platební neschopnosti dostal z důvodu finančního vydírání, bral si půjčky, včetně půjčky od společnosti Credico europe a.s., která jej donutila si zřídit živnostenský list, dlužník však nikdy nepodnikal, byl pouze zaměstnancem a od roku 1997 pobírá invalidní důchod z důvodu nedoslýchavosti a jako komplikaci má spolupodíl sociální kompenzace slaboduchosti . Dále dlužník popisoval způsob finančního vydírání od romského občana, kterému bezesmluvně vydal velké částky (cca 100.000 Kč). Dlužník v čestném prohlášení dále vyjádřil názor, že se domníval, že má tzv. papíry na hlavu, neboť mu trvá velmi dlouho než něco pochopí správně podle pravdy a jeho rozhodnutí a skutky jsou na úrovni 7 až 10letého dítěte. Dlužník má stálou práci, jeho výdělek mu nestačí ke splácení závazku, a proto žádá o oddlužení podle insolvenčního zákona.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník v insolvenčním návrhu ve spojení s údaji uvedenými v seznamu jeho závazků, vylíčil skutečnosti o svém úpadku pro platební neschopnost (§ 3 odst. 1 písm. a/, b/, 2 písm. a/ IZ). Dále je třeba uvést, že na základě údajů uvedených v seznamu majetku, podle kterých je dlužník vlastníkem bytové jednotky, jinak vlastní pouze věci osobní potřeby, lze činit závěry o tom, zda prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení lze zajistit jinak, než zálohou.

Dlužník v odvolání brojí proti závěru soudu prvního stupně, podle kterého není jeho úpadek řešitelný oddlužením, protože zrušil své živnostenské oprávnění bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu a podíl závazků, vzniklých z jeho předchozí podnikatelské činnosti, přesahuje 41% jeho všech závazků. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně zjištěné skutečnosti správně vyhodnotil z hledisek uvedených Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 21.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 3/2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, číslo svazku 7, ročník 29 na straně 804 pod publikačním číslem 79/2009 (dále jen R 79/2009), jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného usnesení. Jeho závěr, že doba zrušení dlužníkova živnostenského oprávnění týden před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a zejména podíl jeho podnikatelského závazku vůči věřiteli Credico europe a.s., který činí 400.000 Kč, na všech závazcích dlužníka, je překážkou pro povolení oddlužení, neboť dlužníka nelze posuzovat jako dlužníka, který není podnikatelem ve smyslu § 389 odst. 1 IZ, je správný. Proto lze důvodně předpokládat, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut, protože je podán osobou, která není oprávněna tento návrh podat, a jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs (§ 396 IZ).

K námitkám dlužníka, že fakticky nikdy nepodnikal, živnostenské oprávnění bylo podmínkou získání úvěru od věřitele Credico europe a.s. a prostředky získané z podnikatelského úvěru použil na nepodnikatelský účel, dlužník nijak nedoložil. Tato tvrzení naopak vyvrací obsah preambule smlouvy o úvěru, uzavřené dne 6.12.2012 mezi dlužníkem a věřitelem Credico europe a.s., jejímž obsahem je prohlášení dlužníka, stvrzené jeho podpisem, že skutečně podniká a hodlá podnikat i v budoucnu a že se zavazuje prostředky čerpané na úvěr dle smlouvy použít na financování svých podnikatelských aktivit. Tvrzení dlužníka o jeho rozpoznávací a volní úrovni, uvedená v prohlášení, nezpochybňují schopnost dlužníka jednat za svou osobu v soudním řízení, protože dlužník sám podal insolvenční návrh i odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Argumentace dlužníka rozhodnutími jiného soudu v jiných soudních řízeních a ve věcech jiných dlužníků, není pro posouzení správnosti napadeného usnesení významná, neboť pro závěr o možném způsobu řešení úpadku dlužníka lze činit pouze ze skutkových okolností této věci.

Dlužník nemá dle seznamu k dispozici pohotové finanční prostředky a vzhledem ke skladbě jeho majetku, který sestává z nemovitosti zajišťující závazek dlužníka, lze důvodně předpokládat, že prostředků zálohy bude třeba na krytí prvotních nákladů vznikajících obvykle insolvenčnímu správci bezprostředně po zjištění úpadku nejen v souvislosti se zjišťováním a prověřováním majetku dlužníka, ale i se zpeněžováním nemovitosti dlužníka. Protože v této fázi řízení nelze důvodně usuzovat, zda a pokud ano, za jakou částku bude nemovitost dlužníka v rámci insolvenčního řízení zpeněžena, a zda alespoň část konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměnu insolvenčního správce a náhradu jeho hotových výdajů, bude možno pokrýt z výtěžku jejího zpeněžení, je třeba uložit dlužníku zaplacení zálohy rovněž jako jistoty pro pokrytí konečných nákladů insolvenčního řízení. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Insolvenční soud stanovil správně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem, v němž je zpeněžováno, činí odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč (podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů). Insolvenčnímu správci také náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud dovodil, že napadené usnesení je věcně správné, a proto je podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 29. listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu