3 VSOL 101/2011-A-10
KSBR 39 INS 15583/2010 3 VSOL 101/2011-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Vanilla.cz, s.r.o., identifikační číslo: 26 30 36 21, se sídlem Brno, Přízřenice, Vídeňská 264/120b, PSČ 619 00, zastoupeného Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Brno, Pekařská 13, PSČ 602 00, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 10.2.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.1.2011, č.j. KSBR 39 INS 15583/2010-A-5,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.1.2011, č.j. KSBR 39 INS 15583/2010-A-5, se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci tohoto usnesení složil na označený účet soudu nebo v hotovosti do pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Podle odůvodnění se dlužník svým insolvenčním návrhem, doručeným soudu 16.12.2010 domáhal zjištění úpadku a jeho řešení konkursem. V návrhu uvedl, že má závazky ve výši 4,416.013,91 Kč u více než 40 věřitelů, vlastní pouze movitý majetek, jehož zůstatková hodnota činí dle účetní evidence 20.802,57 Kč, a dvě splatné pohledávky ve výši 3,891.688,-Kč za dvěma dlužníky, z nich jeden dlužník se závazkem ve výši 3,873.439,-Kč má sídlo v Itálii. Dlužník dále uvedl, že již nemá žádné zaměstnance a ponechává na úvaze soudu, zda zamítne návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku anebo konkurs prohlásí. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy dlužník je v úpadku, v současné době nemá žádného zaměstnance, jeho majetek tvoří pouze movitá věc nepatrné hodnoty a pohledávky v celkové výši 3,891.688,-Kč, pak jeho úpadek nelze s ohledem na ust. § 389 odst. 1 IZ řešit oddlužením, jelikož dlužník je podnikatelem, a dále nelze jeho úpadek řešit ani reorganizací s ohledem na ust. § 316 odst. 4 IZ, neboť celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu nedosáhl alespoň částku 100,000.000,-Kč, dlužník nezaměstnává nejméně 100 zaměstnanců. Úpadek dlužníka tak lze řešit jedině konkursem, případně nepatrným konkursem. Dlužníkův insolvenční návrh nelze zamítnout pro nedostatek majetku, jelikož v jeho případě nejsou splněny podmínky taxativně stanovené ust. § 144 odst. 1 IZ. Proto soud dospěl k závěru, že v daném případě je záloha potřebná a s ohledem na majetkové poměry dlužníka soud její výši zálohy stanovil v horní polovině. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Soud bral dále v úvahu ustanovení vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů v platném znění. Podle ustanovení shora citované vyhlášky činí odměna insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem popř. nepatrným konkursem nejméně 45.000,-Kč, dále je nutné připočítat poštovné, telekomunikační poplatky, náklady na opisy a fotokopie nejvýše do 5 % odměny insolvenčního správce, náhradu cestovních nákladů a náhradu ostatních hotových výdajů v prokázané výši. Soud proto postupoval podle ustanovení § 108 IZ a okolností případu a uložil navrhovateli zaplacení zálohy na náklady řízení ve výši 50.000,-Kč, aby tato záloha byla insolvenčnímu správci k dispozici bezprostředně po jeho ustanovení do funkce. V neposlední řadě soud prvního stupně poskytl dlužníku poučení, že pokud nebude záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit (§ 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, neboť nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, které dlužník současně doložil. Dlužník má za to, že v jeho případě nejsou dány podmínky pro stanovení zálohy na náklady insolvenčního čítaní, neboť z předloženého seznamu majetku jasně vyplývá existence minimálního majetku, proto je zde důvodný předpoklad, že po rozhodnutí o úpadku bude konkurs pro nedostatek majetku záhy zrušen (§ 308 odst. 1 písm. d/ IZ). Zrušení konkursu lze očekávat bezprostředně po prohlášení konkursu, kdy insolvenční správce ověří majetkové poměry, proto správci vzniknou jen minimální náklady. Stanovení zálohy ve výši 50.000,-Kč je tedy zcela v rozporu s podaným návrhem a judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 29.9.2010, č.j. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010-B-33 formuloval závěr, že pokud je úpadek řešen konkursem a nebyl-li zpeněžen žádný majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, neurčuje se odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., nýbrž dle ust. § 5 téže vyhlášky. V neposlední řadě dlužník namítal, že za situace, kdy dlužník nemá finanční prostředky na uhrazení stanovené zálohy, pak takovýmto postupem soudu je dlužníkovi znemožněno řádně splnit svou zákonnou povinnost. Z uvedených důvodů dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a aby bylo rozhodnuto, že se mu povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá. Bude-li mít soud za to, že není možné od zálohy zcela upustit, měla by být její výše snížena s ohledem na jeho majetkovou situaci a předpokládaný průběh v tomto řízení, jak jej dlužník ve svém odvolání již naznačil.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Jak správně poukázal soud prvního stupně ust. § 108 odst. 1, odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Ustanovení § 108 odst. 3 IZ dále stanoví, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V přezkoumávaném případě bylo řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka, kterým se domáhá zjištění úpadku, jeho řešení konkursem a současně navrhl, aby konkurs byl zrušen pro nedostatek majetku. Dlužník v návrhu uvedl a seznamy majetku, závazků a zaměstnanců doložil, že je v úpadku z důvodu insolvence, neboť má více věřitelů vůči nímž má splatné závazky (v celkové výši 4.416.013,91 Kč) po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, tyto závazky není schopen platit, nemá prakticky žádný majetek (vyjma jednoho počítače v účetní hodnotě cca 20.000,-Kč), má jen pohledávky ve výši celkem 3.891.688,-Kč, z toho pohledávka vůči zahraničnímu subjektu v Itálii v částce 3.873.439,-Kč je nedobytná, dlužník nevyvíjí

činnost, nemá žádné zaměstnance, je proto rovněž předlužen (§ 3 odst. 1, odst. 3 IZ).

Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem. Správný je rovněž závěr, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, neboť jak vyplývá z návrhu dlužník nemá k dispozici žádné finanční prostředky ani hodnotný majetek. Nicméně institutem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ, § 8 odst. 1 vyhl. č. 313/2007 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že záloha je v daném případě nezbytná.

K obsahu insolvenčního návrhu, v němž dal dlužník soudu na zvážení případné zamítnutí jeho návrhu pro nedostatek majetku a konečně i k jeho odvolacím námitkám je nutno poukázat na ust. § 144 odst. 1 IZ.

Z odstavce 1 tohoto ustanovení vyplývá, že insolvenční soud může zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Shora citované ustanovení obsahuje taxativní výčet podmínek, které musí (všechny) dlužník splňovat, aby mohl být insolvenční návrh soudem zamítnut pro nedostatek majetku. V přezkoumávaném případě však dlužník nesplňuje minimálně podmínky pod bodem ad a)-c). Je proto nutno uzavřít, že odvolatel (dlužník) k zamítnutí jeho návrhu pro nedostatek majetku (aniž by bylo nutno rozhodnout o jeho úpadku a tudíž požadovat po něm zálohu), podmínky nesplňuje. Dospěje-li soud k závěru, že dlužník, který je v úpadku (byť je nemajetný ), nesplňuje podmínky ust. § 144 odst. 1 IZ, pak musí o jeho úpadku přesto rozhodnout, ustanovit insolvenčního správce a pokud přichází v úvahu forma řešení úpadku konkursem (případně nepatrným konkursem-§ 314 IZ) současně rozhodne o způsobu řešení úpadku (§ 148 odst. 1 IZ). Teprve poté, kdy insolvenční správce následně prověří majetkovou situaci dlužníka, včetně prověření případně neplatných či neúčinných právních úkonů dlužníka z hlediska ust. § 231 až. 243 IZ, a žádný majetek zjištěn nebude, přichází v úvahu aplikace ustanovení § 308 odst. 1 písm. d) IZ, to je zrušení konkursu. Tomu bude ovšem předcházet vyúčtování nákladů (cestovné, poštovné, poplatky) a odměny insolvenčího správce, o kterých musí soud rovněž rozhodnout. V jakém rozsahu tyto náklady vzniknou, nelze v době rozhodování o úpadku předjímat. Z tohoto důvodu je v takových případech zpravidla záloha na náklady insolvenčního řízení vždy potřebná. Přitom náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by záloha nebyla složena a prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem by nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčího řízení.

V tomto směru je rovněž nutno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžovat stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Zákonodárce touto úpravou reagoval na ust. § 12a odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (který byl s účinnosti od 1.1.2008 zrušen), které přímo umožňovalo zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, pokud soud zjistil, že zde není majetek nebo je nedostatečný. Tuto dosavadní úpravu vyhodnotil zákonodárce jako nesystémovou a to i z toho důvodu, že soud musel činit závěry o rozsahu konkursní podstaty ještě před prohlášením konkursu, ačkoli k tomu neměl adekvátní právní prostředky.

Z uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván.

K dalším odvolacím námitkám je nutno zdůraznit, že v případě, pokud insolvenční správce potvrdí, že zde není žádný majetek a tudíž nebude zpeněžovat, přesto má právo na odměnu i náhradu hotových výdajů. V takovém případě bude soud aplikovat ust. § 5 a 7 vyhl. č. 313/2007, jak uzavřel i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, na které odvolatel poukázal.

Dále je třeba zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není likvidace a následný výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku a prohlásil konkurs, a následně by se nezjistil a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 2 IZ).

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Na adresu dlužníka je nutno opětovně dodat, že nebude-li záloha po obdržení tohoto usnesení v požadované výši zaplacena, vystavuje se dlužník nebezpečí, že řízení o tomto jeho návrhu bude zastaveno (§ 108 odst. 3 IZ), o čemž byl dlužník v napadeném usnesení soudu prvního stupně řádně poučen.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku však bude doručeno také zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ) .

V Olomouci dne 23. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu