3 VSOL 1005/2015-A-11
KSBR 45 INS 19738/2015 3 VSOL 1005/2015-A-11

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Ing. Lubomíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Znojmo, Rooseveltova 53, PSČ: 669 02, identifikační číslo: 49956051, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 45 INS 19738/2015-A-5 ze dne 6.8.2015,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužníkovi se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení n e u k l á d á .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu dlužníka, jakož i z připojeného seznamu závazků vyplývá, že dlužník má nezajištěné závazky z podnikatelské činnosti nejméně vůči dvěma věřitelům, a to České správě sociálního zabezpečení a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., přičemž k těmto závazkům dlužník netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, ani nijak nedokládá, že věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením. Dlužník tak není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), oprávněnou osobou k podání návrhu na povolení oddlužení, jeho návrh na povolení oddlužení je proto nutno odmítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. S ohledem na okolnosti projednávaného případu soud uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč podle ustanovení § 108 IZ. K tomu soud poukázal na účel zálohy, to je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Poukázal na to, že z jeho insolvenčního návrhu vyplývá, že je prakticky nemajetný, a proto v současné době nedisponuje částkou 50.000 Kč k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Sdělil, že oba věřitele, vůči nimž má závazky z podnikání, kontaktoval s žádostí o souhlas s řešením jeho úpadku oddlužením. Věřitel UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., s oddlužením souhlasí, věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Znojmo prozatím s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlasí, ponechává si své stanovisko k řešení jeho úpadku oddlužením na schůzi věřitelů. Předpokládá, že jeho oddlužení bude schváleno.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6, o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je třeba změnit, byť z jiných důvodů, než je v odvolání namítáno.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 31.7.2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhá zjištění úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. K rozhodujícím skutečnostem osvědčujícím jeho úpadek (bod 07 formulářového návrhu) uvedl, že v současné době má devět závazků vůči sedmi věřitelům, jednotlivé závazky v návrhu specifikoval tak, že označil věřitele, uvedl právní důvod a výši jednotlivých závazků (k určitému datu), a dále uvedl, od kterého měsíce a roku je v neschopnosti závazek splácet. Stejným způsobem dlužník specifikoval své závazky v seznamu závazků. Všechny závazky dlužník označil jako nezajištěné. Splatnost závazků dlužník v návrhu ani v seznamu závazků neuvedl.

Odvolací soud předesílá, že uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pokud se týká předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužníkovi nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhuje, nutno uvést, že podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele. Z tohoto důvodu je proto nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že byť má dlužník (fyzická osoba) dluhy pocházející z jeho podnikatelské činnosti, jedná se o dluhy, které řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a), písm. b) nebo písm. c) IZ nebrání (např., že dlužník jednal s věřiteli, vůči nimž má dluhy z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením, a s jakým výsledkem, nebo že se jedná o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém byl zrušen konkurs na majetek dlužníka podle § 308 písm. c/, nebo d/ IZ, nebo že jde o pohledávku zajištěného věřitele). Pokud takové skutečnosti dlužník ve svém návrhu na povolení současně neuplatní, tedy neuplatní takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že i jeho závazky pocházející z podnikatelské činnosti řešení jeho úpadku oddlužením nebrání, pak-obecně-je nutno učinit závěr o tom, že se jeví pravděpodobným odmítnutí takového návrhu dlužníka na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 IZ).

Nutno dále uvést, že z ustanovení § 108 IZ především vyplývá, že insolvenční soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli (i dlužníku, je-li navrhovatelem), aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení teprve tehdy, má-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti. Je pojmově vyloučeno činit vůči insolvenčnímu navrhovateli další opatření, je-li insolvenční návrh buď vadný ve smyslu ustanovení § 128 odst. 1 IZ, anebo nejsou-li k němu připojeny zákonem předepsané přílohy ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 IZ (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.7.2008, sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008, 1 VSPH 110/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 10/2009).

Jak se z odůvodnění odvoláním napadeného usnesení podává, soud prvního stupně se touto základní podmínkou pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení nezabýval.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle odstavce 3 pak platí, že dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Ze shora citovaného ustanovení § 3 IZ vyplývá, že stav úpadku pro platební neschopnost (§ 3 odst. 1 IZ) je definován třemi znaky, a to mnohostí věřitelů (nejméně dvou), existencí závazků, které jsou více jak 30 dnů po splatnosti a objektivní neschopností dlužníka své závazky splácet. Vyvratitelné domněnky dlužníkovy platební neschopnosti jsou konstruovány v ustanovení § 3 odst. 2 IZ.

Podmínkami pro existenci úpadku ve formě předlužení (§ 3 odst. 4 IZ) jsou mnohost věřitelů (opět nejméně dvou) a dále, že souhrn všech závazků dlužníka (splatných i nesplatných) převyšuje hodnotu jeho majetku.

Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 88/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 IZ). V otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ) přitom může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ IZ).

V usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 26/2011) Nejvyšší soud dále vysvětlil, že uvedené závěry lze bez dalšího převzít také pro účely posouzení insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který je podnikatelem. U dlužníka, který je podnikatelem, se však (navíc) rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí i vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník je předlužen, tedy, že dlužník má více věřitelů a že souhrn jeho závazků (lhostejno, zda splatných nebo nesplatných) převyšuje hodnotu jeho majetku (srov. § 3 odst. 4 IZ).

Insolvenční návrh tak musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku.

Takový požadavek v daném případě insolvenční návrh dlužníka nesplňuje, neboť dlužník v návrhu sice označil své věřitele a uvedl i výši jejich pohledávek, konkrétní údaje o splatnosti těchto pohledávek tak, aby bylo zřejmé, že jsou po splatnosti po dobu delší 30 dnů, však v insolvenčním návrhu chybí. Údaj o tom, od kdy je dlužník v neschopnosti splácet závazek, není údajem o splatnosti závazku. V insolvenčním návrhu rovněž chybí konkrétní tvrzení o tom, že dlužník není schopen své závazky plnit, to je že se nachází v platební neschopnosti.

Za způsobilý zdroj poznání v tomto směru nemůže být považován ani dlužníkem připojený seznam závazků, neboť tento seznam závazků údaj o splatnosti jednotlivých závazků, jako podstatnou náležitost, vyžadovanou insolvenčním zákonem (srov. ustanovení § 104 odst. 3 IZ) neobsahuje.

Odvolací soud uzavírá, že za tohoto stavu je usnesení soudu prvního stupně o uložení povinnosti dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nesprávné, proto podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

V dalším řízení, a to v závislosti na tom, zda dlužník v mezidobí sám případně doplní další potřebné údaje, soud prvního stupně především posoudí, zda insolvenční návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti (jak shora vyloženo), s tím, že nedoplní-li dlužník další potřebné údaje, případně toto doplnění bude nedostatečné, je nutno vyjít z toho, že podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ v případě, kdy insolvenční návrh trpí vadami, které brání věcnému projednání návrhu, je povinností insolvenčního soudu bezodkladně takový návrh odmítnout, aniž by činil další úkony.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 17. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu