3 VSOL 1003/2016-A-16
KSOS 39 INS 4951/2016 3 VSOL 1003/2016-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Bc. Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ostravici 577, PSČ 739 14, adresa pro doručování: Ostravice 455E, identifikační číslo osoby: 60360895, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.5.2016, č.j. KSOS 39 INS 4951/2016-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vyzval dlužníka k doložení souhlasu věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikání dlužníka, s povolením oddlužení dlužníka, a dále byl dlužník vyzván k doložení svých příjmů ze zaměstnání za uplynulých šest kalendářních měsíců. Soud uzavřel, že jednou ze základních podmínek pro povolení oddlužení je reálný předpoklad splacení alespoň 30 % dluhů dlužníka. Zákon rozlišuje dva způsoby oddlužení, a to oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře. Výše závazků dlužníka činí 2.488.566 Kč. Ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že dlužník nevlastní žádný hodnotnější majetek a výše jeho příjmů, které doložil za měsíce září 2016 (správně patří 2015) až únor 2016 je cca 15.833 Kč. Z tohoto příjmu by byl dlužník povinen přednostně hradit odměnu insolvenčního správce ve výši 1.089 Kč isir.justi ce.cz a svým věřitelům by byl schopen uhradit jen 13,20 % jejich pohledávek. Neprokázal, že by byl schopen uhradit minimálních 30 % výše svých závazků. Dlužník také netvrdil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že i přes dluhy z podnikání je možno řešit jeho úpadek oddlužením. Byť na výzvu soudu sdělil, že žádný ze závazků nepochází z podnikání, je zřejmé, že alespoň dluh vůči Okresní správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR souvisí s podnikáním dlužníka. Jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs a pro případ konkursu je potřeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je to, aby insolvenční správce mohl hradit bez problémů počáteční náklady insolvenčního řízení, zejména náklady související se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužníka, přičemž záloha slouží též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že usnesení soudu prvního stupně je předčasné, protože soud nesplnil svou poučovací povinnost. Domnívá se, že soud měl povinnost ho poučit o tom, jakým způsobem probíhá výpočet splátky vzhledem k příjmům, a měl mu dát možnost si zajistit dostatečné příjmy tak, aby bylo možno insolvenčnímu návrhu vyhovět. Pokud jde o závazky vůči VZP a ČSSZ, zde mylně předpokládal, že se nejedná o závazky z podnikání, přičemž i zde existuje možnost dohody s věřiteli, které mohl využít, kdyby byl poučen o charakteru těchto závazků. Navrhuje, aby usnesení bylo zrušeno a vráceno soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení dne 1.3.2016. V tomto návrhu dlužník uvedl, že do úpadku se dostal z toho důvodu, že není schopen uhradit pohledávku věřitele DS Leasing. Tvrdil, že podniká v oblasti informačních technologií, zejména tvorby softwaru. Dlužník předložil seznam závazků, v němž označil své věřitele, uvedl výši závazků a jejich splatnost a u všech závazků uvedl, že závazky nepocházejí z podnikání, a dále předložil seznam majetku, v němž jako svůj majetek označil přívěsný vozík BOB II, rok výroby 1997 a PC Optiplex 760 + monitor Philips. Usnesením ze dne 10.3.2016, č.j. KSOS 39 INS 4951/2016-A-5, vyzval insolvenční soud dlužníka, aby ve lhůtě do 7 dnů od doručení usnesení doplnil insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení tak, že doloží souhlas věřitelů, jejichž pohledávky pochází z jeho podnikání, s povolením oddlužení, a dále doloží své příjmy ze zaměstnání za uplynulých šest kalendářních měsíců. Na výzvu soudu reagoval dlužník sdělením, v němž uvedl, že žádná z pohledávek nepochází z podnikání, a ke svým příjmům doložil celkem osm faktur vystavených v rozmezí od 30.9.2015 do 29.2.2016 jednotlivým svým odběratelům, kterými byly účtovány jeho práce.

Na výzvu odvolacího soudu, předložil dlužník přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2015, z něhož vyplývá, že dlužník přiznal své příjmy ve výši 170.160 Kč a výdaje související s příjmy ve výši 484 Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl zamítnut, a to z důvodu nedostatečné ekonomické nabídky dlužníka, takže jediným možným způsobem řešení jeho úpadku by byl konkurs.

Z ustanovení § 398 odst. 1 IZ vyplývá, že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. Vzhledem k tomu, že dlužník jako svůj majetek v seznamu majetku uvedl pouze movité věci spotřebitelského charakteru, je nepochybné, že oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nepřichází do úvahy. Dlužník však nemá ani dostatečný příjem na to, aby mohl své věřitele uspokojit oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník podává insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající v oblasti informačních technologií, zejména tvorby softwaru. Dlužník uvedl, že výše jeho nezajištěných závazků činí 2.488.556 Kč. Z daňového přiznání za rok 2015 vyplývá, že hrubý příjem dlužníka z podnikání představuje 170.160 Kč, jeho roční výdaje z podnikání jsou 484 Kč, po odečtení záloh na sociální a zdravotní pojištění činí čistý roční příjem dlužníka 122.747 Kč, z čehož čistý průměrný měsíční příjem představuje 10.228,92 Kč. Platí, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Podle předběžného propočtu odvolacího soudu z průměrného čistého měsíčního příjmu dlužníka coby osoby samostatně výdělečně činné ve výši 10.228,92 Kč s ohledem na výši nezajištěných závazků 2.488.556 Kč činí míra uspokojení věřitelů za pět let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře pouze 1,52 %, a to po odečtení nároků insolvenčního správce, to je po zaplacení záloh na jeho odměnu a hotové výdaje a daň z přidané hodnoty. Dlužník tedy nemá dostatečný příjem na to, aby v průběhu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře byl schopen své věřitele uspokojit v minimálním rozsahu, to je zaplatit svým věřitelům alespoň 30 % výše jejich pohledávek. Není důvodná odvolací námitka dlužníka, že rozhodnutí je předčasné, když insolvenční soud vůči němu nesplnil poučovací povinnost a nepoučil ho o tom, jakým způsobem probíhá výpočet splátky vzhledem k jeho příjmům, a nedal mu možnost zajistit si dodatečné příjmy tak, aby bylo možno jeho návrhu vyhovět. Insolvenční soud ve vztahu k dlužníku nemá žádnou poučovací povinnost kromě poučovací povinnosti o procesních právech a povinnostech, tak jak vyplývá z ustanovení § 5 o.s.ř. Poučení o tom, za jakých podmínek lze vyhovět návrhu na povolení oddlužení, respektive jakým způsobem probíhá výpočet splátky oddlužení, nespadá pod poučovací povinnost podle ustanovení § 5 o.s.ř. Bylo věcí dlužníka, aby se sám informoval předtím, než si podá insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, za jakých podmínek lze návrhu na povolení oddlužení vyhovět; veškeré potřebné informace lze v tomto směru nalézt také na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, kde se též nachází kalkulátor splátek a kde je možno si předběžně ověřit to, zda účastník s ohledem na své příjmy má dostatečnou ekonomickou nabídku pro oddlužení.

Pokud jde o závazky vůči České republice-České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně, i podle názoru odvolacího soudu se jedná o závazky pocházející z podnikání dlužníka-veřejnoprávní dluhy, které vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka spočívající v tom, že dlužník jako osoba samostatně výdělečně činná neplatil zálohy na sociální a zdravotní pojištění. Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku zajištěného věřitele, anebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d).

Pro případ konkursu je třeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že dlužník nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by mohl insolvenční správce hradit své počáteční náklady. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je to, aby insolvenční správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku měl k dispozici finanční prostředky k hrazení počátečních nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha slouží též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by se nepodařilo získat dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, což se v daném případě jeví nanejvýš pravděpodobné, neboť dlužník v seznamu majetku uvedl pouze movité věci. Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. V případě řešení úpadku konkursem pouze minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000 Kč (ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), přičemž nutno počítat s tím, že vedle odměny má insolvenční správce rovněž nárok na úhradu hotových výdajů (§ 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu vedle odměny a hotových výdajů rovněž náhrada daně z přidané hodnoty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 29. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu