3 VSOL 100/2011-A-11
KSBR 39 INS 11956/2010 3 VSOL 100/2011-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Zlín, náměstí Míru 12, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 39 INS 11956/2010-A-4 ze dne 2.12.2010

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci usnesení složil na účet krajského soudu nebo v hotovosti do pokladny krajského soudu částku 50.000,-Kč jako zálohu na náklady insolvenčního řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu tvrdil, že prodejem jeho nemovitostí bude možné uspokojit 30 % závazků vůči jeho věřitelům. Dle výpisu katastru nemovitostí však na nemovitostech ve vlastnictví dlužníka vázne zástavní právo soudcovské ve prospěch věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky zajišťující pohledávky v celkové výši 133.881,-Kč a zástavní právo exekutorské ve prospěch Statutárního města Zlín zajišťující pohledávku ve výši 2.118,-Kč. Finanční prostředky získané zpeněžením těchto nemovitostí by tak insolvenční správce vyplácel těmto věřitelům a vzhledem k hodnotě nemovitostí, která dle ocenění znalcem činí 86.480,-Kč, lze předpokládat, že nezajištění věřitelé by nebyli uspokojeni do výše 30 % svých pohledávek. Soud prvního stupně vycházel z částky zajištěných pohledávek dle výpisu z katastru nemovitostí, přestože dlužník v návrhu uvedl zajištěné pohledávky pouze ve výši 37.292,-Kč. Zpeněžením domácích spotřebičů ve vlastnictví dlužníka též nelze pokrýt pohledávky nezajištěných věřitelů. Soud prvního stupně by tedy musel návrh na povolení oddlužení zamítnout, a rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Účelem složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku dlužníka a umožnit tak výkon činnosti insolvenčního správce. Minimální odměna správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí 45.000,-Kč a správce má dále právo na náhradu hotových výdajů. V případě, kdy není zřejmé, zda v majetkové podstatě dlužníka bude dostatek finančních prostředků, je rovněž účelem zálohy poskytnout záruku úhrady nákladů a odměny insolvenčního správce po skončení insolvenčního řízení. Smyslem úpravy zálohy na náklady insolvenčního řízení je zabránit, aby tyto náklady nesl stát, proto považoval soud prvního stupně její uložení za nezbytné.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl v něm, že rozhodnutí je vůči němu příliš tvrdé. Poukázal na to, že je vlastníkem stavebního pozemku ve Zlíně, jehož prodejní cena je o 100.000,-Kč vyšší než je uvedeno ve znaleckém posudku. Namítal, že je v tíživé sociální situaci, ze zdravotních důvodů nemůže najít práci a nemá peníze na zaplacení zálohy. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ) pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

Podle ust. § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ust. § 395 odst. 1 insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že návrhem, který byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 14.10.2010, se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl jeho úpadek řešen oddlužením, a to zpeněžením majetkové podstaty. Uvedl, že má více peněžitých závazků, které není schopen splácet po dobu delší než 3 měsíce. V seznamu závazků označil celkem šest závazků vůči pěti věřitelům v celkové výši 71.553,-Kč, přičemž u dvou závazků v celkové výši 39.410,-Kč uvedl, že jsou zajištěny zástavním právem. V seznamu majetku uvedl, že vlastní pozemek, jehož hodnota dle přiloženého znaleckého posudku ze dne 20.8.2010 činí 86.480,-Kč. Dle výpisu z katastru nemovitostí na pozemku vázne soudcovské zástavní právo zajišťující pohledávky ve výši 19.925,-Kč, 36.224,-Kč, 17.367,-Kč a 60.335,-Kč a dále exekutorské zástavní právo zajišťující pohledávku ve výši 2.118,-Kč. V seznamu majetku dlužník dále uvedl pouze běžné vybavení domácnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Zlína, odboru sociálních věcí ze dne 27.4.2010 doložil dlužník měsíční příjem ve výši 2.772,-Kč-příspěvek na živobytí.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu vyplývá, že se dlužník nachází v úpadku, neboť má závazky po splatnosti, které vzhledem ke svým příjmům a svému majetku není schopen splácet. Dlužník navrhl, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením.

V praxi je převažující formou oddlužení plnění splátkového kalendáře. V takovém případě obvykle nebývá složení zálohy důvodné, protože náklady řízení vznikají postupně a postupně jsou též dlužníkem hrazeny spolu se splátkami určenými nezajištěným věřitelům. Povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře dle § 398 odst. 3 IZ je ovšem v projednávané věci zjevně vyloučeno, protože dlužník doložil příjem pouze ve výši 2.772,-Kč měsíčně. Částka, kterou nelze dle předpisů upravujících výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy postihnout, však činí nejméně 5.326,-Kč. Dlužník by tedy při oddlužení plněním splátkového kalendáře nebyl schopen svým věřitelům zaplatit ničeho.

Dlužník však navrhl, aby oddlužení proběhlo formou zpeněžení majetkové podstaty. Vzhledem k tomu, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně jako při konkursu (§ 398 odst. 2 věty prvé IZ), bylo by důvodné složení zálohy i kdyby mělo být oddlužení zpeněžením majetkové podstaty povoleno. Je tomu tak proto, že v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, narozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejsou náklady řízení hrazeny postupně v průběhu dlouhodobého procesu, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Důvod pro uložení povinnosti složit zálohu by nebyl dán pouze v případě, že by dlužník měl dostatečné pohotové finanční prostředky, což však dle vlastního tvrzení dlužník nemá. Odvolací soud však přesto přezkoumal důvodnost předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, zda je přípustné řešení úpadku dlužníka oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty či nikoliv.

Jako svůj jediný hodnotný majetek uvedl dlužník pozemek, na kterém však váznou zástavní práva. Dlužník sice v seznamu závazků uvedl závazky zajištěné zástavním právem pouze ve výši 39.410,-Kč, ale ve výpisu z katastru nemovitostí jsou uvedeny pohledávky, k jejichž zajištění zástavní práva slouží, v celkové výši 135.999,-Kč. Dlužník nedoložil (ani netvrdil), že by některé ze zajištěných pohledávek zanikly. Proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z výše zajištěných pohledávek uvedené ve výpisu z katastru nemovitostí. Jejich výše přitom přesahuje hodnotu pozemku, na kterém zástavní práva váznou. Dlužník sice v odvolání namítal, že hodnota pozemku je vyšší než je uvedena ve znaleckém posudku, ale své tvrzení nijak nedoložil. Soud při posuzování přípustnosti oddlužení vychází z objektivně doložených skutečností; proto lze přihlédnout k ceně uvedené ve znaleckém posudku (dle § 392 odst. 2 věty druhé IZ ostatně mají být dlužníkovy nemovitosti oceněné znalcem), nikoliv k ničím nepodloženému tvrzení, že cena odhadnutá znaleckým posudkem je příliš nízká. Proto soud prvního stupně postupoval správně, vycházel-li z hodnoty pozemků 86.480,-Kč. Ze zpeněžení věcí, které zajišťují pohledávky věřitelů budou uspokojeny nejprve pohledávky těchto věřitelů a náklady spojené se zpeněžením těchto věcí (§ 298 IZ), teprve v případě, že by výtěžek zpeněžení přesahoval tyto nároky, bylo by možné uspokojit z něj též pohledávky nezajištěných věřitelů. Ze zjištěných skutečností však vyplývá, že by veškerý výtěžek zpeněžení pozemků byl použit na úhradu pohledávek zajištěných věřitelů a k uspokojení věřitelů nezajištěných by bylo možné použít pouze ostatní majetek dlužníka. Dlužník však v seznamu majetku uvedl pouze běžné vybavení domácnosti (zejména domácí spotřebiče), u kterých lze předpokládat, že jejich zpeněžením bude dosaženo pouze minimálního výtěžku, který nebude postačovat ani na úhradu nákladů řízení, natož uspokojení nezajištěných věřitelů. V úvahu tedy nepřichází ani oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Jediným způsobem řešení úpadku, který v dlužníkově případě přichází v úvahu, je tedy konkurs. Jak bylo uvedeno výše, prostředky získané zaplacením zálohy jsou nutné v počáteční fázi řízení před zpeněžením majetkové podstaty, a protože se jeví pravděpodobným, že dlužníkův majetek, který neslouží k zajištění jeho závazků, by nepostačoval k úhradě nákladů konkursu, byly by prostředky získané složením zálohy použity k jejich úhradě. Dle ust. § 38 odst. 2 IZ by jinak nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Odměna insolvenčního správce činí při řešení úpadku konkursem dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč a je nutné počítat s tím, že správci vzniknou hotové výdaje v řádu nejméně tisíců Kč. Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně správně rozhodl o uložení zálohy v maximální výši 50.000,-Kč.

Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem

V Olomouci dne 25. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu