3 VSOL 10/2011-A-11
KSOS 38 INS 14610/2010 3 VSOL 10/2011-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Mírové náměstí 24/23, Hlučín, PSČ 748 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 38 INS 14610/2010-A-3 ze dne 9.12.2010

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění: Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet Krajského soudu v Ostravě specifikovaný ve výroku rozhodnutí.

V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník se svým podáním doručeným soudu dne 1.12.2010 domáhá vydání rozhodnutí, kterým bude zjištěn jeho úpadek. Ze seznamu majetku, který je součástí spisového materiálu pravomocně ukončeného insolvenčního řízení pod sp. zn. KSOS 22 INS 5248/2010 a na nějž dlužník odkazuje, vyplývá, že dlužník disponuje vykonatelnou pohledávkou ve výši 122.000,-Kč s příslušenstvím, kterou však sám považuje za nedobytnou s ohledem na skutečnost, že jeho dlužník je neznámého pobytu a má řadu jiných závazků. Jediným aktivem dlužníka je jeho mzda v průměrné výši 5.100,-Kč měsíčně. Dlužník vykazuje znaky úpadku, avšak nedisponuje žádnou finanční hotovostí, která by po zjištění úpadku umožňovala výkon činnosti insolvenčního správce. S ohledem na tvrzení dlužníka o nedobytnosti jeho pohledávky rovněž není zřejmé, zda tento jediný majetek bude postačovat alespoň k úhradě nákladů insolvenčního správce, přičemž podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. při řešení způsobu dlužníkova úpadku konkursem činí jen odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč. Soud proto považoval za nezbytné vyzvat dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 insolvenčního zákona.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že již v samotném návrhu a podkladech, které doložil k návrhu, deklaruje, že nemá prakticky žádné finanční prostředky a jeho jedinou majetkovou hodnotou je jeho příjem. Poukázal na to, že pohledávka, která představuje další aktiva, není obchodovatelná, když proti němu je vedeno několik exekučních řízení. Namítl, že nemá možnost finance získat, neboť není schopen případné půjčky splatit. Domáhá se proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst. 1, věty prvé a odst. 2, věty prvé IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník se insolvenčním návrhem podaným dne 1.12.2010 domáhá zjištění svého úpadku s odůvodněním, že je fyzickou osobou-zaměstnancem, dříve neúspěšně podnikal a potýká se se závazky z podnikatelské činnosti, které jsou vymáhány v několika exekučních řízeních. Nachází se proto v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má závazky (v celkové výši přesahující 1.000.000,-Kč) u více věřitelů, více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen uhradit. Žádný majetek nemá, pouze pohledávku přiznanou exekučním titulem, kterou sám považuje za nedobytnou, neboť její dlužník je neznámého pobytu a má řadu jiných závazků. Rovněž nemá žádné prostředky na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť jeho jediným příjmem je mzda v průměrné výši 5.100,-Kč měsíčně, ze které podle vlastních možností přednostně hradí vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti.

Jak správně uzavřel soud prvního stupně, dlužník vykazuje znaky úpadku, avšak nedisponuje žádnými pohotovými finančními prostředky (v hotovosti nebo na účtu), ze kterých by bylo možno hradit náklady insolvenčního řízení. Smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ je totiž umožnit bezprostředně po rozhodnutí o úpadku řádný výkon činnosti insolvenčního správce od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha správci umožní vymoci pohledávku dlužníka a uhradit náklady vzniklé při zjišťování jeho majetku, případně jiných osob, který by z hlediska institutů odporovatelnosti a neúčinnosti právních úkonů též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka, případně i k úhradě odměny správce a jeho hotových výdajů, nebyl-li by výtěžek zpeněžení majetkové podstaty dostatečný k jejich uhrazení. Uložení zálohy proto není podmíněno pouze tím, že dlužník nemá žádný majetek, ale též tím, že nemá žádný pohotový majetek, který by bylo možné použít právě k úhradě nákladů vzniklých po rozhodnutí o úpadku, ale před zpeněžením majetku. Právě z toho důvodu soud prvního stupně dlužníku zaplacení zálohy uložil. Z insolvenčního návrhu sice vyplývá, že dlužník má vykonatelnou pohledávku (přiznanou exekučním titulem), avšak sám tuto pohledávku považuje za nedobytnou, a proto k tomuto majetku dlužníka při stanovení povinnosti na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení nelze přihlédnout.

Soud prvního stupně rovněž správně stanovil výši zálohy, neboť není zřejmé, jaký výtěžek bude dosažen ze zpeněžení majetku dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce přitom v konkursu, který se jeví jediným způsobem řešení dlužníkova úpadku zejména s ohledem na skutečnost, že má závazky z podnikání, činí 45.000,-Kč (dle vyhl. č. 313/2007 Sb.) a lze očekávat i další hotové výdaje insolvenčního správce. Z tohoto důvodu je stanovená záloha ve výši 50.000,-Kč zcela přiměřená.

Skutečnost, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, není pro její uložení rozhodná. Bylo povinností dlužníka, aby svůj úpadek řešil včas podáním insolvenčního návrhu v době, než se ocitl v situaci, kdy již nebude mít ani finanční prostředky na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu