3 VSOL 1/2011-A-14
KSBR 27 INS 12992/2010 3 VSOL 1/2011-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Kamil anonymizovano , anonymizovano , bytem Tečovice 108, PSČ 763 02, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 21.12.2010 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.12.2010, č.j. KSBR 27 INS 12992/2010-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.12.2010, č.j. KSBR 27 INS 12992/2010-A-8, se m ě n í tak, že dlužníkovi Kamilu Dopitovi se u k l á d á, aby ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil na účet Krajského soudu v Brně č. 6015-5720621/0710, konstantní symbol-1148, variabilní symbol-2749129920, vedený u České národní banky, Praha, pobočky Brno-město nebo v hotovosti v pokladně uvedeného soudu, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst. 1 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen též IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 10 dnů od jeho doručení zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

Podle odůvodnění tohoto usnesení se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 4.11.2010 domáhal povolení oddlužení. Účelem zálohy, jak dále vyložil soud prvního stupně, je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné majetkovou podstatu zpeněžit. Za takové výdaje lze především považovat poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné, dále pak náklady soupisu a ocenění majetkové podstaty (inzerce a znalecké posudky), správní poplatky, náklady účetních, daňových a archivačních služeb apod. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Nelze spravedlivě požadovat po insolvenčním správci, aby tyto výdaje nesl ze svého a následně pak zatěžovaly tyto útraty rozpočtové prostředky Krajského soud v Brně. V projednávané věci dlužník uvedl, že má příjmy spočívají pouze v podpoře v nezaměstnanosti 2.651,-Kč měsíčně a v příjmech z dohody o provedení práce 3.900,-Kč měsíčně a dále tvrdil, že v blízké době získá nárok na starobní důchod, který bude činit cca 9.000,-Kč měsíčně a k tomu hodlá pracovat s výše uvedeným příjmem (3.900,-Kč měsíčně). Jako své věřitele dlužník uvedl 9 subjektů s celkovou výší pohledávek cca 1.648.000 Kč. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dlužník nemůže dosáhnout se svými příjmy na plnění oddlužení splátkovým kalendářem ve výši 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů a soudu nebylo předloženo žádné prohlášení věřitele, který by udělil souhlas s nižší hodnotou plnění. Dlužník uvedl jako svůj majetek mj. osobní automobil LAND ROVER, který ocenil na 130 tis. Kč, PC, video, kameru, fotoaparát, tiskárnu, mobilní telefon, a investiční životní pojištění a dále svou pohledávku za Statutárním městem Zlín ve výši cca 730 tis. Kč. Jeví se tedy možným oddlužení zpeněžením majetku dlužníka. V dané věci lze proto očekávat hotové výdaje a náklady insolvenčního správce, náklady soupisu, ocenění a zpeněžení majetkové podstaty. Navrhovatel není od platby zálohy osvobozen. Soud nemá prokázáno v této fázi řízení, že jsou zde pohotové finanční prostředky, proto vyplývá nezbytnost složit zálohu na náklady řízení. Soud proto postupoval podle ust. § 108 IZ a okolností případu a uložil navrhovateli zaplacení zálohy na náklady řízení ve výši, kterou shledal přiměřenou okolnostem, to je v částce 20.000,-Kč. V neposlední řadě soud prvního stupně poskytl dlužníkovi poučení, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit (ust. § 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání v němž soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení (§ 205 odst. 2 písm. g/ občanského soudního řádu-dále jen též o.s.ř. ). Konkrétné pak namítal, že si je vědom toho, že gramatickým výkladem ust. § 108 IZ, spolu s faktem, že v ust. § 389 a násl. IZ upravujících oddlužení, není žádné omezení týkající se možnosti uložení povinnosti zaplatit zálohu a lze dospět k závěru, že soud je oprávněn takovou zálohu uložit. Takový výklad je ovšem nedostatečný a zavádějící a je třeba užít i jiného výkladu, zejména teleologického, tzv. ratio legis, kdy je nutno dospět k závěrům odlišným neboť ustanovení § 108 IZ je nutno vždy aplikovat s ohledem na konkrétní případ a jeho užití by mělo být řádně odůvodněno. Soud ve svém odůvodnění sám vymezil výši příjmů dlužníka, které v současné době činí celkem 6.551,-Kč. Jedná se tedy o částku, která sotva postačí na pokrytí základních životních potřeb. Dále dlužník soudu předložil seznam movitého majetku, který ovšem nemůže, s ohledem na současné dispoziční omezení, zpeněžit a jiný majetek ani finanční prostředky dlužník (jak soudu doložil výpisy z účtů) nemá. Soudu tudíž musí být zřejmé, že dlužník je v úpadku a není schopen požadovanou zálohu zaplatit. Jedná se proto ze strany soudu o projev pozitivizmu a formalismu. Oddlužení je institut, který při splnění všech podmínek, mohou využít fyzické osoby k řešení nedobré ekonomické situace a každý má právo jej využit. Napadeným usnesením je mu proto prakticky odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu hlavy V. Listiny základních práv a svobod. Ze znění § 108 odst. 1 IZ je patrno, že jeho aplikace záleží vždy na úvaze soudu. To znamená, že musí vždy vzhledem ke konkrétnímu případu vyhodnotit všechny aspekty, to je zda uložení zálohy je ku prospěchu věci a zda je to v souladu s účelem insolvenčního zákona, resp. oddlužení. Účelem oddlužení je jednak umožnit fyzickým osobám vyřešit jejich nepříznivou ekonomickou situaci a současně stanovit alespoň minimální jistotu věřitelům, že jim nějaká část pohledávek bude uhrazena. Svou úvahou o uložení zálohy by tak soud neměl dosažení tohoto účelu bránit. Výklad práva by měl být činěn i s ohledem na spravedlivé řešení celé situace a s ohledem na morální aspekty. Proto čistě gramatický výklad, jak byl použit v napadeném usnesení, může vést až k znevažujícímu výkladu, kdy soud by mohl ve všech případech tohoto institutu využít, aniž by musel přihlížet i k ostatním okolnostem. To znamená, že jen taková interpretace práva, která přihlíží ke všem relevantním činitelům, je výkladem rozumným a tedy takovým, který umí přihlédnout i ke spravedlivému řešení dané situace. V daném případě bylo proto namístě přihlédnout i k tomu, zda je v reálných možnostech dlužníka zálohu v dané lhůtě uhradit a pokud je zřejmé, že dlužník tyto možnosti nemá, pak je namístě institutu zálohy nevyužít. Jinak dojde k odepření práva na soudní ochranu. Na základě uvedené argumentace dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ust. § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

V přezkoumávaném případě z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na oddlužení, doručeným soudu 4.11.2010 se dlužník domáhal zjištění jeho úpadku a jako způsob jeho řešení navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl (a také doložil), že jeho současný příjem činí podpora v nezaměstnanosti ve výši 2.651,-Kč, dále má měsíčně 3.900,-Kč na základě dohody o provedení práce se společností Společenský dům, s.r.o. se sídlem Otrokovice; od května 2011 dlužník očekává důchod ve výši 9.000,-Kč měsíčně (což nedoložil). Z návrhu a po jeho doplnění též v předloženém seznamu závazků vyplvá, že dlužník má 3 závazky vůči České spořitelně, a.s. v celkové výši 577.627,-Kč, vůči Citibank Europe plc. ve výši 257.926,18, Home credit a.s. ve výši 66.473,54 Kč a 107.876,-Kč, CETELEM ČR a.s. ve výši 20.297,45 Kč, vůči Vincenci Chromému 570.000,-Kč a vůči ČSOB Leasing, a.s. ve výši 48.530,-Kč, přičemž u této pohledávky dlužník uvedl její zajištění zajišťovacím převodem vlastnického práva k jeho automobilu, které ovšem dlužník zpochybňuje. Celkem se jedná o závazky ve výši 1.648.730,70 Kč. Co se týče majetku dlužník v návrhu a v seznamu majetku uvedl, že vlastní movitý majetek -počítač, video, kameru, fotoaparát, tiskárnu, mobilní telefon, vše v obvyklé zůstatkové ceně celkem 6.800,-Kč, automobil, jehož obvyklá cena činí, dle doloženého znaleckého posudku, 180.000,-Kč (včetně DPH). Od 7.7.2010 dlužník platí životní pojištění ve výši pojistného 600,-Kč měsíčně. Kromě tohoto dlužník uvedl, že má za Statutárním městem Zlín pohledávku 729.745,-Kč, o kterou vede od roku 2010 u Okresního osudu ve Zlíně spor. Jiný majetek ani finanční prostředky dlužník nemá. V bodu 18 návrhu s návrhem na oddlužení vylovila souhlas jeho manželka Jana Dopitová. To, zda má dlužník vyjma své manželky, jinou vyživovací povinnost z návrhu nevyplývá. Z návrhu a jeho doplnění, včetně předložených listin dále vyplývá, že dlužník 3.12.2010 ukončil živnost, kterou měl od 1.4.2010 přerušenou, od 1.1.2010 fakticky nepodniká a že jeho závazky s podnikáním nesouvisí.

Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dlužníkův insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení je projednatelný a že dlužník je v úpadku. Nicméně vzhledem k výši svých příjmů a nezajištěných závazků nesplňuje dlužník podmínky pro povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře ve smyslu ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ., jak dlužník navrhuje, neboť není z těchto příjmů schopen, po odpočtu nezabavitelné částky, uhradit těmto (nezajištěným) věřitelům jejich pohledávky do minimální výše 30 %; souhlas věřitelů s nižším plněním, či některého z nich, doložen nebyl.

Avšak s ohledem na doposud zjištěný majetek dlužníka, aniž by bylo možno v této fázi řízení spekulovat o tom, zda pohledávka vůči Statutárnímu městu Zlín je opodstatněná, je rovněž správná úvaha soudu prvního stupně, že v případě dlužníka se jeví možným oddlužení zpeněžením majetku dlužníka, resp. majetku patřícího do společného jmění manželů (opak doposud v řízení prokázán nebyl). Pokud je dlužníkem udávaná hodnota jeho majetku správná (tedy včetně uvedené pohledávky), pak lze předpokládat jeho celkovou hodnotu cca 739.725,-Kč. Po odpočtu nákladů a hotových výdajů insolvenčího správce lze tedy očekávat, že dlužník uhradí svým nezajištěným věřitelům minimálně 30 %.

Za dané situace, ať již bude úpadek dlužníka řešen formou oddlužení zpeněžením majetku dlužníka či konkursem (§ 405 odst. 2 IZ) lze očekávat, a to již od počátku po rozhodnutí o úpadku, hotové výdaje a náklady insolvenčního správce, související se soupisem, oceněním a zpeněžením majetku dlužníka apod., jak opět správně uvedl soud prvního stupně. Má-li dále záloha sloužit jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), pak je třeba připomenout, že jen odměna insolvenčního správce v případě obou shora naznačených způsobů řešení úpadku dlužníka dle vyhl. č. 313/2007 Sb. činí 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5, § 3 odst. 1 písm. a/ cit. vyhlášky).

Za dané situace proto soud prvního nepochybil, když vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky ke krytí těchto počátečních nákladů nelze, jak vyplývá z návrhu dlužníka, zajistit jinak.

Namítá-li dlužník, že tímto postupem je mu odepřeno právo na soudní ochranu, když musí být soudu zřejmé, že finanční prostředky nemá, pak na tyto námitky je třeba reagovat odkazem na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů".

Je tedy zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, včetně dlužníka, který hodlá svůj úpadek řešit oddlužením, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.

Správně soud prvního stupně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru lze odkázat na přiléhavou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení, neboť pohotové finanční prostředky pro počáteční činnost správce je nutno zajistit. S ohledem na rozsah počáteční činnosti insolvenčního správce v souvislosti se zjišťováním, soupisem a zpeněžováním dlužníkova majetku se rovněž odvolacímu soudu jeví v daném případě přiměřená záloha ve výši 20.000,-Kč.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je, co do důvodů a stanovení výše zálohy, věcně správné. Přesto odvolací soud dle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. výrok tohoto usnesení změnil, neboť dlužníku se povinnost zaplatit zálohu ve stanovené lhůtě ukládá (§ 108 IZ) nikoliv od doručení usnesení, nýbrž od jeho právní moci. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž odvolání přípustné a teprve v případě, pokud je usnesení o povinnosti zaplatit zálohu v právní moci, přichází v úvahu možnost aplikace ust. § 108 odst. 3 IZ. Dále odvolací soud doplnil, že dlužník má možnost zálohu zaplatit i v hotovosti do poklady soudu prvního stupně.

Jen pro úplnost v závěru odvolací soud na adresu dlužníka dodává, že nebude-li záloha v požadované výši do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení odvolacího soudu zaplacena, vystavuje se dlužník nebezpečí, že řízení o jeho insolvenčním návrhu bude zastaveno (§ 108 odst. 3 IZ), o čemž byl dlužník již v napadeném usnesení soudu prvního stupně poučen.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 13. ledna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu