3 Tz 87/2012
Datum rozhodnutí: 10.01.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 1 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb., § 1 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb.



3 Tz 87/2012 -37 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného V. B. , zemřelého obviněného J. K. , a obviněného J. K. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91 , byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění v neprospěch obviněných V. B., J. K. a J. K.

Napadené usnesení se zrušuje .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Obvinění V. B., J. K. a J. K. byli rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 109/53 , který nabyl právní moci dne 7. 1. 1954, uznáni vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., jehož se dopustili tím, že dne 7. 11. 1953 ve svém útvaru v K. po nástupu základní vojenské služby tuto odmítli vykonávat a odvolávali se na své náboženské přesvědčení. Za to byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný V. B. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, obviněný J. K. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a obviněný J. K. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 43 tr. zákona č. 86/1950 Sb., byla u všech obviněných vyslovena ztráta čestných práv občanských a dočasná ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950 Sb., a to na dobu tří roků. Všichni byli zavázáni uhradit náklady trestního řízení zálohované státem jednou třetinou.

Obviněný J. K. podal na Generální prokuraturu ČSFR, Hlavní vojenskou prokuraturu dne 14. 10. 1990 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Podnět byl s poukazem na ustanovení § 4 písm. c) novely zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, postoupen bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně jako návrh na přezkumné řízení. Obviněný J. K. podal dne 14. 4. 1991 na bývalý Vojenský obvodový soud v Brně návrh na zahájení rehabilitačního řízení. Dne 19. 2. 1991 pod sp. zn. ORP 60/91 podal podle § 5 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., bývalý vojenský obvodový prokurátor v Brně návrh na zahájení přezkumného řízení podle § 4 písm. c) cit. zákona u obviněných J. K. a V. B.

V rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91, rozhodl tak, že rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 109/53, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci u obviněných J. K. a J. K. dne 14. 11. 1991 a u obviněného V. B. dne 10. 12. 1991.

Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91, bylo rozhodnuto tak, že obvinění V. B., J. K. a J. K. jsou účastni amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle článku V. z důvodů části II. čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii bylo zastaveno jejich trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.

Obvinění V. B., J. K. a J. K. prostřednictvím obhájce dne 9. 1. 1992, tj. v zákonné lhůtě 15 dnů, podle § 15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. prohlásili, že trvají na projednání věci.

Následně bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 8/91 , rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 109/53, kterým byli obvinění V. B., J. K. a J. K. uznáni vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb., se podle § 227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci u obviněných J. K. a J. K. dne 25. 2. 1992 a u obviněného V. B. dne 26. 2. 1992.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných V. B., J. K. a J. K., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91. Tímto usnesením a také navazujícím rozsudkem ze dne 6. 2. 1992 byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněných V. B., J. K. a J. K.

V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, § 270 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění s tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval.

Z napadeného rozsudku je podle stěžovatele patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněnými bylo náboženské přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněných, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo také přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněných vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, jež nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněných spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, jímž v podstatě pouze realizovali svoje základní práva a svobody, považovat za trestný čin. Z tohoto pohledu lze usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91, vytknout závěr o správnosti výroku o vině.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91, byl v neprospěch obviněných V. B., J. K. a J. K. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, zejména navazující rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 8/91. Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb. se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 270 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádostí obviněných prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádostí obviněných jejich původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obvinění žili řádným životem, nebyli dosud soudně trestáni a šlo u nich o prvé porušení platných zákonů v souvislosti s jejich náboženským přesvědčením.

Zde je namístě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obvinění měli dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněných spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě obviněných V. B., J. K. a J. K., kteří byli odsouzeni v roce 1954 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněných, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněných za trestné (srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněných, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 8/91, tak byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněných V. B., J. K. a J. K., což Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 8/91. Nejvyšší soud pak podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/190 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněných V. B., J. K. a J. K. na jejich soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata