3 Tz 69/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb., § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř.



3 Tz 69/2016 -20 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného L. G. , proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. takto:

Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného L. G.

Napadený rozsudek se zrušuje .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný L. G., zprošťuje obžaloby pro skutek, že dne 1. 11. 1956 u vojenského útvaru v B., ihned po nástupu základní vojenské služby odmítl obléci stejnokroj příslušníka československé branné moci a následně převzít i zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950), neboť skutek není trestným činem.

Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56, byl obviněný L. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950, kterého se dopustil tím, že dne 1. 11. 1956 u vojenského útvaru v B., ihned po nástupu základní vojenské služby odmítl obléci stejnokroj příslušníka československé branné moci a následně převzít i zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení.

Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) měsíců nepodmíněně a podle § 43 a § 44 odst. 2 trestního zákona z roku 1950 soud vyslovil ztrátu čestných práv občanských na dobu 3 (tří) roků. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem.

Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 2. 12. 1956.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného L. G. stížnost pro porušení zákona proti výše cit. rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56. Napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení (dále jen trestní řád z roku 1950), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.

V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se bývalý nižší vojenský soud neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný L. G. se vyhýbal výkonu vojenské služby z důvodu svého přesvědčení. Obviněný L. G. tak odpíral konat vojenskou službu z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný L. G. však v době spáchání trestného činu neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.

V případě trestného činu obviněného L. G. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen § 15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle § 4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.

Bývalý Nižší vojenský soud v Brně proto podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného L. G. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat. Za těchto okolností je proto třeba rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56, vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného L. G.

Ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56, byl v neprospěch obviněného L. G. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovením § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Z opisu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nastoupil vojenskou službu dne 1. 11. 1956 u vojenského útvaru v B. Ihned po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci stejnokroj příslušníka československé branné moci a následně převzít i zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.

Tuto obhajobu obviněného však bývalý Nižší vojenský soud v Brně považoval z hlediska posouzení jeho viny za právně irelevantní. V rozsudku uvedl, že ústava sice zaručuje svobodu náboženského přesvědčení, ale jen potud, pokud to neodporuje plnění uložených občanských povinností. Tím, že obviněný odmítl konat své povinnosti v armádě odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.

Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného L. G. vycházel z právních názorů a závěrů nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin .

Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného L. G., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 369/56, byl v neprospěch obviněného L. G. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve věci poté za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal, že věc byla náležitě objasněna a není zapotřebí provádět další dokazování. Při formulaci svého rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která učinil bývalý Nižší vojenský soud v Brně. Vzhledem k tomu, že skutek, za nějž byl obviněný v původním řízení odsouzen, nelze pokládat za trestný čin, bylo rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného L. G. obžaloby.

Poučení : Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2016 JUDr. Petr Šabata
předseda senátu