3 Tz 61/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 254 odst. 1 tr. ř., § 254 odst. 2 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.



3 Tz 61/2013-20
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 8 To 109/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 90/2011, rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 1 T 90/2011, byl obviněný S. K. uznán vinným v bodě I./1.) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 30. 11. 2011 a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění do 30. 11. 2011, v bodě I./2.) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě II. společně s obviněným L. I. zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Trestných činů pod bodem I./1.) rozsudku se obviněný S. K. dopustil tím, že: dne 17. 9. 2010 kolem 10.00 hodin v K. V. na Š. ulici, v době výkonu služby, kdy jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený u Krajského ředitelství Policie K. kraje, Územního odboru K. V., Dopravního inspektorát - skupiny dopravní hlídky, vykonával dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích podle § 124 odst. 8 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a jeho úkolem bylo kontrolovat dodržování povinností účastníků a pravidel provozu na pozemních komunikacích, nejprve správně zjistil spáchání přestupku účastníkem silničního provozu a vozidlo s řidičem zastavil v souladu s ustanovením § 124 odst. 9 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, netušil přitom, že vozidlo řídil pracovník Inspekce Policie České republiky, 13. oddělení P., vystupující pod krycími doklady, který v rámci úkolu Inspekce podle § 103 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, prováděl zkoušku odolnosti vůči protiprávnímu jednání tím, že navodil přestupkové jednání v podobě držení telefonního přístroje v ruce za jízdy a v podobě řízení vozidla bez připoutání se bezpečnostním pásem s cílem zjistit postup S. K. při projednání přestupku, jehož povinností bylo podle § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a § 124 odst. 8 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, projednat v blokovém řízení přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, S. K. úmyslně neprojednal přestupek a neuložil blokovou pokutu, neboť po zjištění, že řidič vozidla se živí jako řidič a má u sebe 1.000,- Kč v hotovosti, jej se slovy, že to jej uchrání od ztráty bodů, a dále posunkem ruky vyzval k předání bankovky v nominální hodnotě 1.000,- Kč, sériového čísla s tím, že po předání bankovky uvedl, že se nikdy neviděli, a bankovku si ponechal pro svoji potřebu .

Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle tohoto trestu mu byly uloženy tresty propadnutí věcí, specifikované ve výrokové části rozsudku.

Zároveň byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 6 T 27/2011, včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému K. uloženo i ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Dalšími výroky soudu podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Rovněž bylo rozhodnuto o trestu u obviněného L. I.

Obviněný S. K. podal proti rozsudku odvolání prostřednictvím svého obhájce, kdy uvedl, že ke všem skutkům, které mu byly obžalobou kladeny za vinu, se v plném rozsahu doznal. Odvolání proto směřoval do výroku o trestu a jeho výkonu.

Na základě odvolání obviněných, kdy odvolání obviněného S. K. směřovalo toliko do výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, ve věci jednal Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 8 To 109/2012, rozhodl tak, že obviněnému S. K. uložil při nezměněném výroku o vině a náhradě škody ve vztahu k společnosti UNIQUA pojišťovna, a.s., podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Vedle tohoto trestu mu byly uloženy tresty propadnutí věcí, specifikované ve výrokové části rozsudku.

Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 6 T 27/2011, jakož i všechna dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rozhodnuto bylo nově i o trestu u obviněného L. I.

Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného S. K. stížnost pro porušení zákona, a to proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 8 To 109/2012, pokud jím rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 12. 2011, č. j. 1 T 90/2011- 601, zůstal nedotčen ve výroku o vině pod bodem I./1.) , jímž byl obviněný S. K. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť takovým postupem došlo k porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, 2 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 329 odst. 1 písm. a) a § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění před novelou zákonem č. 330/2011 Sb., a to v neprospěch obviněného S. K.

V podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatelka poukázala na znění ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a § 329 odst. 1 písm. a) a § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění před novelou zák. č. 330/2011 Sb. Podle jejího názoru byl v těchto ustanoveních porušen zákon.

Dále stěžovatelka uvedla, že nalézací soud svá skutková zjištění ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I./1.) výroku o vině opřel o výpověď obviněného S. K. a o důkazy pořízené k zadokumentování průběhu a výsledku tzv. zkoušky spolehlivosti, provedené podle § 107 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Výpověď obviněného S. K. soud prvního stupně vyhodnotil jako jeho doznání se k tomuto jednání. Ze spisu konstatovala, že obviněný K. v přípravném řízení uvedl, že v rámci dohledu v silničním provozu zaznamenal vozidlo Fabia nebo Seat, které jelo oproti ostatním účastníkům silničního provozu o dost rychleji. Když vozidlo zastavil a přistoupil k řidiči vozidla, všiml si, že není připoután a že telefonuje. Sdělil mu, jaká je sankce za rychlou jízdu, nepřipoutání se za jízdy a telefonování za jízdy. Ten řidič vytáhl z kapsy nebo z peněženky bankovku 1.000 Kč a ukázal mu ji v oblasti prsou. Ptal se toho řidiče, co dělá, a on mu říkal něco o tom, že je z P. a že rozváží nějaké věci po novinových stáncích. Řidič mu předložil doklady, vše se shodovalo. Když mu ten řidič ukázal tu "tisícovku", tak mu odvětil, že "ho to může zachránit od bodů" nebo něco v tom smyslu. Vzal si od něj tu "tisícovku" a vrátil mu doklady. Přestupkové jednání toho řidiče nikde nevykázal a jeho úmyslem bylo si získanou bankovku v hodnotě 1.000,- Kč ponechat pro sebe, neboť v té době byl ve finanční tísni.

V hlavním líčení pak obviněný K. podle soudu prvního stupně popsal shodně průběh dohledu v silničním provozu; doznal, že nabízenou tisícikorunu převzal s tím, že "to řidiče může zachránit od bodů". V tu chvíli nad ničím nepřemýšlel, jen se snažil sehnat peníze. Když skončil službu, byl vyzván k vydání tisícikoruny a byla u něho provedena kontrola pokutových bloků.

K průběhu zkoušky spolehlivosti nalézací soud vyslechl svědka J. H. ("utajený" svědek podle § 55 odst. 2 tr. ř.), který popsal průběh zkoušky odolnosti vůči protiprávnímu jednání. Průběh zkoušky byl zaznamenán na CD-R, jehož přehráním byl proveden v hlavním líčení důkaz. Nalézací soud poté v odůvodnění rozsudku shrnul, že obviněný K. svým jednáním popsaným bodě I./l.) výroku o vině naplnil skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jak vyplynulo z provedených důkazů, zvláště z výpovědi utajovaného svědka "H. " a ze záznamu "zkoušky odolnosti" a rovněž z doznání samotného obviněného S. K.

Dle názoru stěžovatelky se s takto provedeným vyhodnocením důkazů ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I./1.) výroku o vině soudem prvního stupně nelze zcela ztotožnit. Soud se totiž v jeho rámci vůbec nezabýval, a tudíž ani nevypořádal, s řadou skutečností, které vyplynuly z provedených důkazů k průběhu zkoušky spolehlivosti, a to především z výpovědi obviněného S. K., přičemž se jednalo o skutečnosti rozhodné pro skutkové i právní posouzení věci.

Podkladem pro trestní stíhání obviněného K. a v konečné fázi i pro jeho odsouzení byl výsledek zkoušky spolehlivosti provedené podle § 107 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Podle tohoto dnes již zrušeného ustanovení (současná právní úprava je obsažena v ustanovení § 41 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů) byl inspektor oprávněn k předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání provést u policisty, zaměstnance policie, inspektora a zaměstnance inspekce (dále jen zkoušená osoba) zkoušku spolehlivosti. Podle § 107 odst. 2 citovaného zákona zkouška spolehlivosti spočívala v navození zdání situace, kterou byla zkoušená osoba povinna řešit, přičemž podle § 107 odst. 3 téhož zákona mohl inspektor k provedení zkoušky spolehlivosti využít pod svým osobním a bezprostředním vedením i jinou osobu s jejím souhlasem. Podle § 107 odst. 4 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, průběh zkoušky spolehlivosti inspektor dokumentoval obrazovým a zvukovým záznamem a sepsal o něm úřední záznam. Podle § 107 odst. 6 tohoto zákona prováděním zkoušky spolehlivosti nesmělo dojít k bezprostřednímu ohrožení nebo poškození zdraví osob nebo majetku.

Smyslem zkoušky spolehlivosti je tedy navození zdání situace, kterou má zkoušená osoba povinnost řešit, tedy která spadá do její působnosti, a to za účelem prověření, zda zkoušená osoba plní své povinnosti vyplývající ze zákona. O zkoušce spolehlivosti je nutno vypracovat úřední záznam a její průběh dokumentovat rovněž obrazovým a zvukovým záznamem, aby tak mohl být zachycen její výsledek a nepochybně i aby mohlo být vyhodnoceno, zda byla zkouška spolehlivosti provedena podle zákona, včetně vyloučení možnosti, že vůči zkoušené osobě bylo použito nepřípustné provokace.

Obviněný S. K. v přípravném řízení sice uvedl, že je pravdou, co se mu klade za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž průběh silniční kontroly popsal způsobem již shora uvedeným, včetně toho, že utajenému svědku "J. H. sdělil, jaká sankce je za rychlou jízdu, nepřipoutání se a telefonování za jízdy a jaké jsou za to body". Obviněný si již nedokázal vzpomenout, zda mezi ním a "J. H. " proběhla ještě nějaká další rozprava ve chvíli, když "J. H. " vytáhl předmětnou bankovku, ukázal mu ji v oblasti prsou a držel ji oběma rukama, nicméně k tomuto momentu obviněný uvedl, že "J. H. " v žádném případě v této chvíli o peníze nežádal. Když mu "J. H. " ukázal tu tisícikorunu, tak mu na to odvětil, že "to ho může zachránit od těch bodů", nebo tak nějak. Vzal si od něho tu tisícikorunu a vrátil mu doklady s tím, aby příště jezdil opatrněji, a "že se nikdy neviděli". Přestupek nikde nevykázal, tu tisícikorunu měl v úmyslu si nechat pro sebe (č.l. 55 - 56 tr. spisu). V hlavním líčení obviněný S. K. opět shodně popsal jednání na počátku silniční kontroly (informace o spáchaných přestupcích, o sankcích za ně a o možnosti ztráty bodů) s tím, že si vyžádal doklady a ptal se "J. H. ", jestli jeho práce spočívá v tom, že musí jezdit autem; ten mu řekl, že ano. Obviněný mu na to odpověděl, že "asi potřebuje body a že by bylo těžké, kdyby o ně přišel". Pak obviněný řekl něco ve smyslu "Co s vámi? Co s vámi uděláme?", přičemž nevěděl, jak "J. H. " potrestat nebo za co mu udělit pokutu. "J. H. " vytáhl tisícikorunu, ukázal ji před sebou a jako by se na obviněného usmál nebo podíval, takže v tu chvíli mu obviněný řekl, že "ho to zachrání od bodů" a vzal si od něho těch 1.000,- Kč. V tom okamžiku nepřemýšlel nad ničím, jen se snažil sehnat peníze, a ve chvíli, kdy uviděl tu "tisícovku", tak si ji vzal, nemyslel na následky (č.1. 537 - 538 tr. spisu).

K dotazům soudu a státního zástupce obviněný doplnil, že předem neměl představu, že si řekne o peníze. Poprvé ho to napadlo, když J. H. vytáhl tu tisícikorunu, tehdy mu blesklo, že si to může vzít. Na otázku soudu, co z toho gesta, jak se na něho ("J. H. ") podíval, obviněný dovodil, S. K. uvedl: "Tak, že si to asi vezmu a nebude se to nijak řešit", a to protože se předtím bavili o tom, že se "J. H. " řízením vozidla živí, že "body potřebuje". Když se obviněný K. "J. H. " zeptal, co s ním, jestli ho má pustit, tak on vytáhl tu tisícikorunu a obviněný to pochopil jako úplatek (č. 1. 540 tr. spisu). Na tom pak setrval obviněný i v reakci na výpověď utajeného svědka "J. H. ", s tím, že "ta reakce" přišla až ve chvíli, kdy "J. H. " vystrčil tisícikorunu a ukázal ji obviněnému. Z toho obviněný pochopil, že by se mělo jednat ze strany "J. H. " o úplatek. K dotazu soudu obviněný K. uvedl, že teprve až když uviděl bankovku, napadlo ho vzít si peníze, aniž by uložil pokutu (č. 1. 582 - 583 tr. spisu). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný S. K. doznal, že převzal úplatek, který mu měl být předtím nabídnut přestupcem, v daném případě tedy jiným policistou v rámci zkoušky spolehlivosti provedené podle § 107 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

Jednalo se o závažné tvrzení, které soud bez dalšího akceptoval (v rámci hodnocení jednání obviněného K. vzal soud za prokázané, že obviněný převzal částku 1.000,- Kč, která mu byla nabídnuta pracovníkem Inspekce Policie ČR, čemuž ostatně odpovídala i právní kvalifikace jednání obviněného podle § 331 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zákoníku), aniž by se však zabýval otázkou zákonnosti tvrzeného počínání pracovníka inspekce v rámci zkoušky spolehlivosti z toho hlediska, zda se takovým postupem nedopustil vůči obviněnému K. nepřípustné provokace, v důsledku čehož by výsledky zkoušky spolehlivosti byly pro účely trestního řízení zcela nepoužitelné. Také podle článku 3 bodu 1 Pokynu ředitele Inspekce Policie České republiky v rámci provádění zkoušky spolehlivosti nesmí být provokována trestná činnost ani nesmí být jiným způsobem aktivně utvářen skutkový děj tak, aby vzbuzoval, přímo vytvářel či usměrňoval do té doby neexistující vůli zkoušené osoby dopustit se protiprávního jednání nebo aby ji v takovém již dříve pojatém volním rozhodnutí podporoval.

Navíc, byť nalézací soud podle svých závěrů vyjádřených v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že obviněný K. jemu nabídnutý úplatek převzal, skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině pod bodem I./1.) formuloval jinak, a to pro obviněného nepříznivěji, a to tak, že "... po zjištění, že řidič vozidla se živí jako řidič a má u sebe 1.000,- Kč v hotovosti, jej se slovy, že to jej uchrání od ztráty bodů, a dále posunkem ruky vyzval k předání bankovky v nominální hodnotě 1.000,- Kč, sériového čísla, s tím, že po předání bankovky uvedl, že se nikdy neviděli a bankovku si ponechal pro svoji potřebu" (čemuž by také odpovídala přísnější právní kvalifikace jednání obviněného podle § 331 odst. 2, 3 písm. b/ tr. zákoníku).

Z takto vyvozených skutkových zjištění tak vyplynulo, že to nebyl pracovník policejní inspekce, kdo obviněnému K. úplatek nabídl, ale naopak obviněný, který po navození příhodné situace (předestření hrozícího postihu za přestupek, poukaz na profesi přestupce a potřebu zachování bodů a zjištění možnosti přestupce platit na místě v hotovosti) požádal utajeného svědka J. H. o úplatek, který mu byl následně poskytnut.

Je zřejmé, že ve věci existovaly dvě reálné verze skutkového děje , a to ta prezentovaná obviněným, podporována i dalšími shora uvedenými důkazy zachycujícími průběh zkoušky spolehlivosti, kterou nalézací soud vyhodnotil jako jeho doznání k převzetí úplatku, jenž mu byl předtím nabídnut, a ta vyjádřená v popisu skutku ve výroku o vině pod bodem I./1.), korespondující s obsahem výpovědi utajeného svědka "J. H. ", pracovníka Inspekce Policie ČR, z níž naopak vyplynulo, že o úplatek požádal sám obviněný K., který poté také úplatek převzal.

Pokud se tedy soud prvního stupně při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů dostatečně nevypořádal s rozpory v provedených důkazech, s obhajobou obviněného K. uplatněnou v souvislosti s jeho vylíčením postupu policejního inspektora, vykazujícího znaky provokace, a v důsledku toho ani s otázkou zákonnosti průběhu zkoušky spolehlivosti a tedy použitelnosti jejích výsledků pro účely trestního řízení, a přesto na tomto základě postavil své skutkové i právní závěry, vyjádřené pod bodem I./l.) výroku o vině, porušil podle názoru stěžovatelky zákon v neprospěch obviněného K. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění před novelou zákonem č. 330/2011 Sb.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, č.j. 8 To 109/2012-668, pokud jím rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 12. 2011, č. j. 1 T 90/2011-601, zůstal nedotčen ve výroku o vině pod bodem I./1.), jímž byl obviněný S. K. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, 2 a § 259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, jmenovitě rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 12. 2011, č. j. 1 T 90/2011-601, rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění před novelou zákonem č. 330/2011 Sb., a to v neprospěch obviněného S. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené rozhodnutí ve vytýkané části zrušil a aby ve výroku o vině pod bodem I./l.) zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 12. 2011, č. j. 1 T 90/2011-601, jakož i veškerá další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř..

Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že podstata nezákonnosti vytýkané stížností pro porušení zákona spočívá v nesprávném posouzení povahy jednání pracovníka Inspekce Policie České republiky, který v rámci realizace zkoušky spolehlivosti vytvořil situaci, při jejímž řešení obviněný přijal nabídnutou sumu 1.000,- Kč a neřešil přestupek v dopravě, který pracovník Inspekce záměrně v jeho dohledu předstíral. Stížnost pro porušení zákona vytýká soudu druhého stupně, že nereagoval na skutečnost, že soud prvního stupně se při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů dostatečně nevypořádal s rozpory v provedených důkazech, s obhajobou obviněného K., uplatněnou v souvislosti s jeho vylíčením postupu policejního inspektora, vykazujícího znaky provokace, a v důsledku toho ani s otázkou zákonnosti průběhu zkoušky spolehlivosti, a tedy použitelnosti jejích výsledků pro účely trestního řízení.

Skutková zjištění učiněná v řízení před nalézacím soudem svědčí pro závěr, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného se toto konkrétní jednání vyvinulo na základě uměle vytvořené pobídky jiného pracovníka policie , jejíž rozsah je třeba posoudit jako policejní provokaci. Obdobnou trestní věc nedávno řešil Nejvyšší soud (pod sp. zn. 8 Tz 39/2013) a jeho rozhodnutí v zásadě vyjádřilo právní názor, že pokud byl skutek vybudován na základě zkoušky spolehlivosti podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb. (§ 41 zák. č. 341/2011 Sb.), jedná se o vybočení z přesně stanovených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces (zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vymezený pravidly zakotvenými v trestním řádu, neboť se jednalo o čin iniciovaný policií, a tedy provokaci. V takovém případě nemůže zkouška spolehlivosti, resp. její výsledek v podobě obrazového a zvukového záznamu či úřední záznam o ní sepsaný sloužit jako důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., pokud se toto řízení vede pro skutek, který byl předmětem zkoušky spolehlivosti, jejímž účelem bylo pouze obviněného k protiprávnímu jednání vyprovokovat.

Na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná a je namístě jí vyhovět. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud této stížnosti pro porušení zákona vyhověl a konstatoval, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, 2 a v § 259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5), odst. 6) tr. řádu ve vztahu k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a § 333 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.

Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného, který se plně ztotožnil s názory obsaženými jak ve stížnosti pro porušení zákona, tak ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a navrhl, aby Nejvyšší soud podané stížnosti pro porušení zákona vyhověl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Vzhledem k námitkám obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona směřujícím převážně do hodnocení důkazů a použitelnosti důkazů zejména zkoušky spolehlivosti přezkoumával Nejvyšší soud předmětnou věc z hlediska práva na spravedlivý proces, tedy zda právní závěry učiněné soudy nižších stupňů nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.

Ze spisového materiálu, který měl Nejvyšší soud k dispozici, bylo zjištěno, že dle úředního záznamu o operativně pátrací činnosti sepsaného 8. 9. 2010 byl od zdroje blízkého ÚO PČR K. V. získán poznatek o možném podezření z trestné činnosti policisty nstržm. S. K. , který má v rámci hlídkové služby řešit na místě přestupky v dopravě tím, že neuloží blokovou pokutu, ale přestupci nepředá pokutový blok, udělenou pokutu nevykáže a vybrané peníze použije pro vlastní potřebu (č. l. 120 spisu). Dne 8. 9. 2010 byla na Ministerstvo vnitra ČR, Inspekci policie ČR, podána žádost o povolení k provedení zkoušky spolehlivosti, a to na osobu nstržm. S. K. s tím, že jejím účelem je prověření, zda zkoušený policista při projednání přestupku postupuje v souladu se zákonem a interními akty řízení upravujícími postup při řešení dopravních přestupků.

Z úředního záznamu o provedení zkoušky spolehlivosti vyplynulo, že tato byla konána v K. V. na křižovatce ulic Š. a M. dne 17. 9. 2010 v době od 09.53 hodin do 09.55 hodin. V rámci prováděné dílčí zkoušky spolehlivosti inspektor spáchal přestupek porušením ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení) a ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (řidič motorového vozidla je povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu). V úředním záznamu se mimo jiné uvádí, že: Po předložení vyžádaných dokladů nstržm. K. podotkl co s vámi? a zeptal se inspektora čím se živí. Po kladné odpovědi uvedl takže jsou body potřeba . Dotázal se, zda má inspektor u sebe hotovost, po kladné odpovědi inspektor z kapsy bundy vyndal tisícikorunovou bankovku a držel ji v ruce. Nstržm. K. se na bankovku podíval, souhlasně pokyvoval hlavou a řekl, že to je jediné, co teď inspektora zachrání, a zda s tím souhlasí . Nstržm K. nevypsal žádný záznam do pokutových bloků ani nevydal útržek pokutového bloku jako doklad o zaplacení, neprovedl lustraci vozidla ani osoby inspektora.

Ve věci byl vypracován doslovný přepis zvukového záznamu zkoušky odolnosti, v němž je uvedeno následující:

Po zastavení vozidla pozdravil inspektor: Dobrý den. Nstržm. K.: Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola . Inspektor: Jo . Nstržm. K.: Koukám, rychle jedete, s telefonem v ruce . Inspektor: Jéžiš . Nstržm. K. : Nepřipoutanej . Inspektor: Já tady hledám, bloudím . Nstržm. K. : Bloudíte rychle teda docela. Já kdybych bloudil, tak jezdím spíš pomalejc teda . V tuto chvíli předává otevřeným okénkem u řidiče inspektor osobní doklady. Nstržm. K.: Víte o tom, že ten telefon se pokutuje už jenom za to, že ho držíte v ruce, jo, při jízdě? Inspektor: Já vím, je mi to jasný . Nstržm. K. : Víte to, jo? Tam je manipulace s hovorovým zařízením . V tuto chvíli inspektor vystupuje z vozidla a přechází k zadní části vozidla a otevírá dveře zavazadlového prostoru. Nstržm. K.: Za to je tisíc korun, tři body, za pásy dva body, tisícikoruna. A kdybych měřil rychlost tady, tak tak jste přišel vo papíry rovnou ." Inspektor: Ty vado, teďka kde já mám doklady k autu . Následně se inspektor vrací k místu řidiče, z vozidla vyndává doklady a předává je nstržm. K., ten je od něho přebírá a po celou dobu kontroly je drží v ruce. Nstržm. K. prohlíží předložené doklady a říká : Tak co s váma? Inspektor: No . Nstržm. K.: Živíte se řízením? Inspektor: No, to jo, no. Nstržm. K.: Živí vás to? Takže body jsou potřeba . Inspektor: To jo, no . Nstržm. K.: To jo, no. Ale že byste dodržoval něco, co by zabránilo tomu, abyste vo ty body přišel, to se říct nedá teda. Máte u sebe ňákou hotovost? Inspektor: Mám " a z kapsy vyndává bankovku, nstržm. K. se na ni krátce podívá a pokýve hlavou. Nstržm. K.: To vás zachrání jedině v tuhle chvíli. Souhlasíte s tím? " Inspektor: Souhlasím . Nstržm. K.: Tak půjdem za auto teda . Nstržm. K. přešel za inspektorovo vozidlo následován inspektorem. Nstržm. K.: Dávejte si na to bacha, jo, teď jsou za všechno body, a jestli budete jezdit takhle, tak vo to brzo přijdete . Inspektor: Já vím. Nstržm. K.: za tuhle rychlost jako byste přišel vo papíry, kdyby se tady měřila, a že tady taky vobčas stojíme, jo právě. Nstržm. K. se krátce podívá na bankovku, kterou má inspektor v ruce. Inspektor: Tak já vám to dám a předává bankovku nstržm. K., ten předal inspektorovi předložené doklady. Nstržm. K.: Takže to je bez bodů . Inspektor: Díky moc . Nstržm. K.: ,,Jo? Inspektor: Hezkej den, nashle. Nstržm. K.: No. Nashle. Při nastupování inspektora zpět do vozidla mu říká nstržm. K.: Neviděli jsme se teda . Inspektor: Dobře. Nstržm. K.: Nashle.

Z připojeného CD záznamu bylo zjištěno, že zvukový záznam odpovídá přepisu, jak byl uveden shora.

Svědek J. H. jak ve výpovědi učiněné v přípravném řízení, tak ve výpovědi v hlavním líčení potvrdil průběh celého jednání, jak bylo popsáno shora s tím, že se jej obviněný nejprve ptal, zda řidičský průkaz potřebuje ke svému zaměstnání, zda má u sebe peníze a poté, co vytáhl bankovku 1.000,- Kč mu sdělil, že ho to může zachránit od bodů. Zopakoval, že obviněnému nenabízel peníze, ale byl to právě obviněný, kdo si o částku 1.000,- Kč řekl, když po příchodu za auto natáhl ruku směrem k němu a pokynul tak, aby mu bankovku předal.

Obviněný S. K. v přípravném řízení mimo jiné uvedl, že je pravdou to, co je mu kladeno za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání. Poté, co řekl řidiči, jaké jsou sankce za rychlou jízdu, telefonování a nepřipoutání se za jízdy, řidič odněkud z kapsy nebo peněženky vytáhl bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, ukázal ji v oblasti prsou a držel ji oběma rukama. O peníze ho v tuto chvíli určitě nežádal. Po ukázání peněz mu sdělil, že ho to může zachránit od ztráty bodů. Peníze si od řidiče vzal a jeho přestupkové jednání nikde nevykázal.

V hlavním líčení obviněný setrval na výpovědi učiněné v přípravném řízení a uvedl, že po zastavení vozidla si všiml, že řidič není připoután a že telefonuje. Sdělil mu, jaká je sankce za rychlou jízdu, nepřipoutání se za jízdy a telefonování za jízdy. Ptal se řidiče, zda jeho práce spočívá v tom, že musí jezdit autem. Po kladné odpovědi mu řekl, že asi potřebuje body a že by bylo těžké, kdyby o ně přišel. Také řekl řidiči co s vámi . Řidič vytáhl z kapsy nebo z peněženky bankovku 1.000,- Kč a ukázal mu ji v oblasti prsou. Když mu ten řidič ukázal tu "tisícovku", tak mu odvětil, že "ho to může zachránit od bodů" nebo něco v tom smyslu. Vzal si od něj tu "tisícovku" a vrátil mu doklady. Přestupkové jednání toho řidiče nikde nevykázal a jeho úmyslem bylo si získanou bankovku v hodnotě 1.000,- Kč ponechat pro sebe, neboť v té době byl ve finanční tísni.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně k jednání pod bodem I./1.) mimo jiné uvedl, že zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že obviněný K. svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, přitom vycházel zvláště z výpovědi utajeného svědka J. H., doznání obviněného a záznamu zkoušky odolnosti. Odvolací soud přezkoumával vzhledem k zaměření odvolání toliko výrok o trestu a řízení, které mu předcházelo.

Ve stížnosti pro porušení zákona byly zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy s tím, že z výpovědi obviněného vyplynulo, že mu úplatek byl nabídnut pracovníkem Inspekce Policie ČR, ovšem svědek J. H. konstatoval, že to byl obviněný, kdo požádal o úplatek a ve věci tak existovaly dvě reálné verze skutkového děje, a to ta prezentovaná obviněným, a ta vyjádřená v popisu skutku ve výroku o vině. Ze strany obviněného se jednalo o závažné tvrzení, které soud bez dalšího akceptoval (v rámci hodnocení jednání obviněného K. vzal soud za prokázané, že obviněný převzal částku 1.000,- Kč, která mu byla nabídnuta pracovníkem Inspekce Policie ČR, čemuž ostatně odpovídala i právní kvalifikace jednání obviněného podle § 331 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zákoníku), aniž by se však zabýval otázkou zákonnosti tvrzeného počínání pracovníka inspekce v rámci zkoušky spolehlivosti z toho hlediska, zda se takovým postupem nedopustil vůči obviněnému K. nepřípustné provokace, v důsledku čehož by výsledky zkoušky spolehlivosti byly pro účely trestního řízení zcela nepoužitelné.

K uvedené námitce lze uvést následující.

Obviněný jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení vypověděl, že si již přesně na průběh kontroly nepamatuje, ale v žádném případě svědka H. o peníze nežádal. Obviněný byl před výslechem řádně poučen o svých právech, tedy o právu hájit se způsobem, jaký uzná za vhodný. Naopak svědek H. vypověděl, že to byl obviněný, kdo ho o úplatek požádal. Svědek, na rozdíl od obviněného, byl poučen i o trestních následcích křivé výpovědi. Zde nelze přehlédnout, že výpověď svědka H. odpovídá protokolu o průběhu zkoušky spolehlivosti (ve stížnosti pro porušení zákona chybně uvedeno, že tvrzení obviněného o nabídce peněz ze strany policejního inspektora odpovídá průběhu zkoušky spolehlivosti), tzn., že to byl obviněný, kdo navrhl projednání přestupku mimo blokové řízení a kdo si řekl o úplatek.

Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo in dubio pro reo jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.

Zde je nutné se podrobněji zabývat procesní použitelností zkoušky spolehlivosti prováděné podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb. jako důkazu ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., a důsledky toho, zda uvedená trestná činnost vyplývala ze skutečného průběhu události, či zda byla konstruována inspektorem Inspekce Policie ČR v rámci fiktivně navozených okolností, a jednalo se o provokaci policejního orgánu.

Podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

Zkoušku spolehlivosti upravovalo v době činu obviněného ustanovení § 107 odst. 1, 2, 4 zák. č. 273/2008 Sb. Ustanovení § 41 zákona č. 341/2011 Sb. upravuje zkoušku spolehlivosti obdobně a původní úprava podle § 107 odst. 1, 2, 4 zák. č. 273/2008 Sb. je nyní shodně zakotvena v § 41 odst. 1, 2, 6 zák. č. 341/2011 Sb.

tak, že inspektor je oprávněn k předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání provést u policisty, zaměstnance policie, inspektora a zaměstnance inspekce zkoušku spolehlivosti. Zkouška spolehlivosti spočívá v navození zdání situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit. Průběh zkoušky spolehlivosti inspektor dokumentuje obrazovým a zvukovým záznamem a sepíše o něm úřední záznam.

Z této dikce je patrné, že základním smyslem zkoušky spolehlivosti je odhalit případná protiprávní jednání příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky. Jde tedy o prověření, zda zkoušená osoba plní své povinnosti vyplývající ze zákona. Účelem její aplikace není jen odhalení případné trestné činnosti v policii, ale jde jednak o prověření, zda policista v rámci zkoušky nespáchá jakékoliv protiprávní jednání, nikoliv pouze trestný čin, ale také jde o prověření i obecné kvality plnění úkolů policie podle principů dobré správy (např. úroveň spolupráce uvnitř policie, úroveň jednání s občany, včasné a iniciativní plnění úkolů apod.) Takto mohou pak výsledky jednotlivých zkoušek spolehlivosti, které se zakládají do osobních spisů zkoušených osob, popř. i statistické vyhodnocení zkoušek obecně, být užitečnou zpětnou vazbou pro vedoucí funkcionáře policie mapující nejen sklon či připravenost k protiprávnímu jednání jejích příslušníků, ale také obecnou úroveň plnění jejích úkolů. Zkoušky spolehlivosti tak mohou sloužit také jako nástroj lepšího zaměření vnitřní kontrolní činnosti policie (srov. Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 344).

Účelem zkoušky spolehlivosti je předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání mimo jiné mezi policisty, a jde tedy o postup použitelný pro řízení ve věcech služebního poměru. Její úprava není jakkoliv vymezena v trestním řádu, a je proto otázkou, zda její výsledek může sloužit jako důkaz v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.), neboť na způsob jejího provedení nedopadá ani ustanovení § 158c tr. ř. o předstíraném převodu.

Je potřeba připomenout, že právní následky zkoušky spolehlivosti jsou vždy otázkou individuálního posouzení jednání, kterého se policista nebo zaměstnanec policie v rámci zkoušky spolehlivosti dopustí. Výsledek zkoušky může být důvodem pro zahájení disciplinárního řízení a může vést až k propuštění ze služebního poměru. Jednání policisty nebo zaměstnance, vůči němuž byla zkouška použita, může být důvodem k zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., avšak může sloužit jen jako impuls k tomu, aby bylo na základě procesních prostředků trestního řádu zjišťováno, zda byl policistou spáchán trestný čin. Možnost použít výsledek zkoušky jako důkaz v trestním řízení vedeném o jednání policisty nebo zaměstnance, kterého se dopustil z důvodu použití zkoušky, není zákonem předem vyloučena (§ 89 odst. 2 tr. ř.), ale její použitelnost jako důkazu v trestním řízení vždy závisí na tom, zda lze vyloučit, že se jednalo o provokaci.

Právní řád České republiky přímo nevymezuje, co lze považovat za policejní provokaci, a výslovně se nevyjadřuje k její přípustnosti. Pravomoci orgánů činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů jsou upraveny v trestním řádu a v tomto směru je nutné rozlišovat aktivity policie v době předcházející naplňování znaků skutkové podstaty a aktivity policie v době, kdy jednání pachatele již naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo toto jednání iniciováno policií. Trestní řád s některými policejními aktivitami počítá a stanoví omezující podmínky pro jejich využití (např. nasazení policejního agenta § 158e TrŘ, atd.). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat. Nepřípustným zásahem do skutkového děje by však bylo doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu iniciativou policie, jak bylo vyjádřeno např. u věci L. proti Š. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/2001). Podrobnější rozbor předmětné otázky vyplývá z § 38 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci T. d. C. a další proti P., podle nějž lze o policejní provokaci hovořit tehdy, když se dotčení policisté ať členové bezpečnostních sil, nebo osoby jednající na základě jejich instrukcí neomezí pouze na vyšetřování trestné činnosti v podstatě pasivním způsobem, ale uplatňují takovou formu vlivu na jedince, aby podnítily spáchání trestného činu, který by jinak nebyl spáchán, a to za tím účelem, aby byl odhalen trestný čin, to znamená, aby byly opatřeny důkazy a zahájeno trestní stíhání. Ve svém rozsudku Evropský soud připustil, že Úmluva nebrání, aby ve stadiu předběžného vyšetřování, pokud to povaha trestné činnosti odůvodňuje, bylo spoléháno na zdroje, jakými jsou např. utajení informátoři. Jejich pozdější použití soudem pro účely odsouzení však označil za problematické. Uvedl, že použití takových agentů musí být omezené a provázené zárukami. I když rozmach organizovaného zločinu podle přesvědčení Evropského soudu nepochybně vyžaduje přijetí přiměřených opatření, právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá v demokratické společnosti tak výsadní místo, že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné. Veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace (mezi dalšími rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva lze připomenout i rozsudky E. proti F. a R. proti L.).

Obdobně tuto otázku formuloval i Ústavní soud České republiky, který uvedl, že nepřípustným postupem jsou, stává-li se jednání policie součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Nepřípustný je proto takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Je patrné, že Ústavní soud obecně nevylučuje zásah policie do jednání pachatele trestného činu, klade však důraz na to, aby policie nepostupovala z vlastní iniciativy a sama jednání pachatele nepodněcovala nebo nevytvářela podmínky pro naplnění určitých znaků skutkové podstaty trestného činu, které by pachatel bez jejího přispění nenaplnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/1999).

Z uvedeného tedy plyne, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod, pakliže jednání státních orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů, zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, uveřejněný pod č. 100 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jednání osoby, která zkoušku provádí, musí mít tedy charakter takového jednání, aby zkoušenou osobu zásadně přímo, aktivně nepodněcovalo k realizaci toho, co sama nemá v úmyslu konat. O policejní provokaci by se nemuselo jednat, jestliže by skrytá policejní aktivita byla pouze reakcí na jednání pachatele, jenž byl schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Š.).
O provokaci jde tehdy, jestliže některá policejní složka dospěje za situace, kdy žádné konkrétní podezření u určité osoby přípravy, pokusu či páchání konkrétního trestného činu není dáno , k závěru, že by se za určitých podmínek a okolností mohla takového trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání jí bez jejího vědomí vytvoří předpoklady a podmínky.

V návaznosti na to již i Nejvyšší soud obdobně vyjádřil, že pokud policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveném. Tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání , aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 718/2006).

Z přepisu záznamu zkoušky odolnosti a tomu odpovídající výpovědi svědka J. H. jednoznačně vyplynulo, že postup Inspektora Policie ČR byl v souladu se shora citovanými závěry. Při projednávání přestupku to byl právě obviněný, kdo otázkami prověřoval způsob práce řidiče za účelem zjištění, zda by bylo možné celou věc řešit mimo sankce stanovené v přestupkovém řízení. Byl to také obviněný, kdo navrhl vyřešení celého případu mimo blokové řízení a byl to obviněný, kdo si o peníze řekl. Za této situace je nepochybné, že ze strany Inspektora Policie ČR se jednalo o pasivní jednání, nikterak nepodněcující obviněného k trestnému jednání. S ohledem na předchozí poznatky o možném podezření z trestné činnosti policisty - obviněného S. K., kterou měla zkouška spolehlivosti odhalit, lze konstatovat, že na straně orgánů činných v trestním řízení nelze v takovémto jednání spatřovat provokaci.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že zkoušku spolehlivosti lze v daném trestním řízení použít jako důkaz.

Pokud státní zástupce ve svém vyjádření odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 39/2013, je třeba uvést, že v nyní projednávané věci se jednalo o prověření konkrétního podezření z páchání trestné činnosti obviněným při výkonu služby, kdežto ve věci zmiňované státním zástupcem žádné poznatky svědčící konkrétnímu podezření, že se obviněný dopouští nezákonné činnosti, kterou by zkouška spolehlivosti měla odhalit, známy nebyly. Navíc soud konstatoval, že obviněný jednal na základě aktivity inspektora, který obviněného k trestnému jednání vyprovokoval, což v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.

V ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V § 2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.

Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.

Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je proto výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu, z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992).

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinil nalézací soud z provedených důkazů (odvolací soud rozhodoval pouze o odvolání obviněného do trestu), musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud tak soud prvního stupně učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Okresní soud v Karlových Varech náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové a částečně i právní závěry o vině obviněného S. K.

Jak již bylo uvedeno shora nalézací soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, který vyjádřil ve skutkové větě, tj. že: to byl obviněný, kdo po zjištění, že řidič vozidla se živí jako řidič a má u sebe 1.000,- Kč v hotovosti, jej se slovy, že to jej uchrání od ztráty bodů, a dále posunkem ruky vyzval k předání bankovky v nominální hodnotě 1.000,- Kč, sériového čísla, s tím, že po předání bankovky uvedl, že se nikdy neviděli, a bankovku si ponechal pro svoji potřebu . Takové jednání kvalifikoval nalézací soud jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a rovněž zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.

Pokud stížnost pro porušení zákona vytýkala rozsudku nalézacího soudu, že jednání popsané ve výroku pod bodem I./1 nesprávně kvalifikoval jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku (vedle přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) namísto dle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku Nejvyšší soud této námitce přisvědčil.

Podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku ve znění do 30. 11. 2011 kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

Podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku ve znění do 30. 11. 2011 kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá , bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

V daném případě nalézací soud dospěl k závěru, že to byl obviněný, kdo pro sebe žádal úplatek. Tímto jednáním obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 , 3 písm. b) tr. zákoníku.

Je nepochybné, že soud prvního stupně jednání obviněného nesprávně kvalifikoval a v uvedeném směru porušil zákon ovšem ve prospěch obviněného S. K., kdy tuto vadu již napravit nelze, neboť jde o vadu ve prospěch obviněného.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministryně spravedlnosti podala ve prospěch obviněného S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 8 To 109/2012, zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz § 274 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2013 Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata