3 Tz 6/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 24 odst. 1 tr. ř.



3 Tz 6/2013-42 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných J. Ř. , roz. H., nar., J. D., dříve M., nar., a V. J. , nar., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 4 Ntd 19/2012, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 4 Ntd 19/2012, byl porušen zákon v ustanovení § 24 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 17 tr. ř. v neprospěch obviněných J. Ř., J. D. a V. J.

Napadené usnesení se zrušuje .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vrchnímu soudu v Praze s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:
K Obvodnímu soudu pro Prahu 4 byly Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 podány dvě obžaloby. První pod sp. zn. 1 Zt 300/2001 na obviněné J. Ř., J. D. a V. J., jíž jim bylo kladeno za vinu, že v průběhu roku 2009 pod smyšlenými záminkami vylákali od poškozených celkem 1.113.000,- Kč (Ř.), resp. celkem 700.000,- Kč (M.), resp. celkem 650.000,- Kč (J.). Druhou obžalobou, sp. zn. 2 Zt 10412012, podanou jen na obviněnou J. Ř., bylo této kladeno za vinu, že během roku 2009 se jednáním blíže popsaným v předmětné obžalobě dopustila podvodného jednání, kterým měla způsobit škodu ve výši 3.270.000,- Kč, když u této obviněné se jedná o jediný pokračující trestný čin podvodu (podle obžalob s celkovou způsobenou škodou 4.383.000,- Kč). Obě věci byly Obvodním soudem pro Prahu 4 spojeny pod sp. zn. 33 T 88/2012. Následně zákonná soudkyně věcně a místně příslušného soudu přibrala znalkyni z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a nechala nemovitost, jež sloužila jako zástava k pohledávce (jen prostředky získané poškozeným půjčkou byly podvodně vylákány, nikoliv zástava samotná), odhadnout, a to na 2.955.500,- Kč. Hodnotu celé zástavy pak ve svých úvahách zahrnul soud do celkové činem způsobené škody, čímž došel k závěru, že pokračujícím trestným činem byla způsobena škoda ve výši 6.038.500,- Kč.

Za této situace předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, který usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 4 Ntd 19/2012, přikázal podle § 24 odst. 1 tr. ř. věc k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze s odůvodněním, že škoda způsobená podvodným jednáním vymezeným obžalobami dosahuje částky 6.038.500,- Kč, a je tak podle § 17 tr. ř. dána věcná příslušnost krajského soudu (Městského soudu v Praze).

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných J. Ř., J. D. a V. J. Namítal v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanovení § 24 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 17 tr. ř.

Odkázal na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, přičemž připomněl zákonné vymezení ustanovení § 24 odst. 1 tr. ř. V návaznosti na to namítl, že těmito ustanoveními se však Vrchní soud v Praze důsledně neřídil.

Ministr spravedlnosti uvedl, že hodnota nemovitosti sloužící jako zástava k pohledávce (která jediná měla být obviněnou následně na dlužníku podvodně vylákána) je pro posouzení výše škody zcela nepodstatná, neboť škodu vzniklou podvodným jednáním lze přičítat toliko jednou a skutečnost, že pohledávka je zajištěna, nemůže znamenat, že škoda byla způsobena ve dvojnásobné výši (jak mylně činí i obžaloba, nikoliv však usnesení o zahájení trestního stíhání). Obviněná tímto útokem (skutkem) měla podvodně získat jen 1.960.000,- Kč na poškozeném P. Š., který si částku půjčil od svědkyně O. B. a není trestněprávně relevantní, že prostředky (posléze na něm podvodně vylákané) získal půjčkou od této svědkyně, která měla pohledávku vůči poškozenému zajištěnu zástavním právem k nemovitosti svědkyně B. N. (mylně označována obžalobou za poškozenou). Jak ministr spravedlnosti dále zdůraznil, je pro stanovení výše škody irelevantní, že obviněná věděla, že poškozený P. Š. nebude mít z čeho půjčku vrátit, a že tedy věřitelka O. B. bude požadovat plnění ze zástavy na svědkyni B. N., neboť tím dojde toliko k přesunu povinnosti plnit (škody) na jinou osobu, ale nikoliv k znásobení škody na dvojnásobnou hodnotu. Za situace kdy poškozený P. Š. nebude schopen splatit svůj dluh věřitelce O. B., totiž bude svědkyně O. B. uspokojena ze zástavy a nárok na plnění vůči dlužníku (poškozený P. Š.) toliko přejde z původní věřitelky O. B. na svědkyni B. N., z jejíhož majetku (zástavy), byla věřitelka O. B. uspokojena. Částku 1.970.000,- Kč tak bude poškozený P. Š. povinen plnit svědkyni B. N. (resp. jejím dědicům) a sám pak bude moci tuto požadovat na obviněné (vyjma 10.000,-Kč, neboť tato na něm vylákala dle obžaloby jen 1.960.000,-Kč), neboť ta ji na něm jedním z podvodných útoků vylákala a užila v rozporu s deklarovaným cílem.

Jak ministr spravedlnosti dále upozornil, jednáním vymezeným obžalobami, mohla obviněná J. Ř. způsobit celkem škodu maximálně 3.073.000,- Kč (1.113.000,- Kč + 1.960.000,- Kč). Dále konstatoval, že hodnota zástavy je rozhodující jen z pohledu občanskoprávního, neboť pokud by hodnota nemovitosti nepostačovala na úplné uhrazení závazku (1.970.000,- ­Kč), přešlo by oprávnění požadovat plnění od dlužníka P. Š. na svědkyni B. N. jen do výše hodnoty jejího domu a zbývající částku (tj. ze zástavy neuspokojenou část dluhu) by tento musel plnit věřitelce O. B.. Pokud by ovšem hodnota zastavené nemovitosti výši dluhu přesahovala, byla by částka přesahující výši dluhu samozřejmě vyplacena majitelce nemovitosti svědkyni B. N. a nerozšířil by se o tuto částku majetek obviněné. Jinak řečeno, pokud někdo vyláká na druhém podvodně peníze, je pro určení výše škody nepodstatné, že peníze si poškozený za tím účelem půjčil, stejně jako fakt, zda půjčka byla či nebyla zajištěna. Jednání pachatele v takovém případě postihne jen majetek poškozeného, který pachateli peníze v mylné představě předal a je nerozhodné, jak on sám uspokojí své věřitele, resp. ručitele, kteří plnili věřiteli za něj.

V mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti dále vytkl, pokud při stanovení výše škody vrchní soud konstatuje, že obviněná J. Ř. způsobila jednáním podle prvé obžaloby škodu 1.113.000,- Kč a jednáním podle druhé obžaloby 3.270.000,- Kč, z čehož ovšem dle obžaloby představuje hodnota podvodně vylákané nemovitosti 1.300.000,- Kč, přičemž z posudku je zřejmé, že škoda způsobená podvodným vylákáním nemovitosti by mohla být až 2.955.500,- Kč, což vede k překročení hranice škody velkého rozsahu (1.113.000,- Kč + 1.970.000,- Kč + 2.955.500,­- Kč). Současně však poukázal, že ze spisového materiálu i z obžaloby plyne, že ani sebemenší část škody nebyla způsobená podvodným vylákáním nemovitosti, neboť tato sloužila jen jako ručení (zástava) na půjčku, kterou si poškozený P. Š. vzal, aby mohl peníze poskytnout obviněné, která mu slibovala smyšlenou protislužbu. Hodnota nemovitosti tak nemůže být v žádném směru určující pro stanovení výše způsobené škody. Je nepodstatné, že půjčku zprostředkovala poškozenému obviněná (je to naopak pochopitelné, jestliže se snažila zajistit, aby jí v omyl uvedený poškozený získal prostředky, které na něm chtěla vylákat), stejně tak, že to byla opět ona, kdo zajistil pro půjčku ručení (zástavu), neboť bez ní by věřitelka O. B. poškozenému nepůjčila, tedy i to bylo podmínkou pro naplnění záměru obviněné. Hodnotu zastavené nemovitosti proto nelze při výpočtu výše škody zohlednit a škoda tak nemůže v dané věci přesáhnout hranici škody velkého rozsahu (5.000.000,- Kč).

Z tohoto pohledu podle ministra spravedlnosti odůvodnění usnesení vrchního soudu konstatuje skutečnosti, které nemají oporu ani ve spisovém materiálu ani v obžalobě, když v přímém rozporu s obsahem spisu vymezuje skutek tak, že nemovitost byla podvodně vylákána (byť to netvrdí ani obžaloba a obsah spisu to přímo vylučuje, když z tam obsažených listin je zřejmé, že nemovitost sloužila jen jako zástava k půjčce poškozeného) a dochází tak k mylnému závěru o výši způsobené škody. Na základě vadného hmotně právního posouzení Vrchní soud v Praze, byť předběžně a nezávazně, vyslovil právní názor, že věc by mohla být posuzována jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byť ve skutečnosti připadá v úvahu jako nejpřísnější kvalifikace trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Podle ministra spravedlnosti je však podstatné, že z výše uvedených důvodů byli všichni tři obvinění odňati jejich zákonnému soudu, kterým je Obvodní soud pro Prahu 4, a zákonné soudkyni, kterou byla podle rozvrhu práce určena JUDr. J. K.. Uvedenou procesní vadu ministr spravedlnosti hodnotil jako závažné porušení zákona v neprospěch všech obviněných, přičemž obviněným ani státnímu zástupci není k dispozici procesní prostředek k nápravě vzniklé nezákonnosti.

V petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 4 Ntd 19/2012, byl porušen zákon v neprospěch obviněných J. Ř., J. D. a V. J. v ustanovení § 24 odst. 1 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 17 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také všechna rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze s pokynem, znovu v ní jednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen, a to ve směru vytýkaném ministrem spravedlnosti.

Nejprve je nutné zdůraznit, že právo na zákonného soudce je zaručeno podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Podle § 24 odst. 1 tr. ř., vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je příslušný k projednání věci, soud, jenž je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, jemuž byla věc postoupena podle § 39 zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo mu byla přikázána nadřízeným soudem, a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti [§ 188 odst. 1 písm. a), § 222 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. a)]. Přitom je vázán jen zákonnými hledisky rozhodnými pro určení příslušnosti (§ 16 až 22). Není-li soud, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí, nadřízen soudu podle zákona příslušnému, postoupí věc k rozhodnutí o příslušnosti tomu soudu, který je společně nadřízen soudu věc předkládajícímu a soudu podle zákona příslušnému.

Věcná příslušnost soudů je upravena v ustanoveních § 16 a 17 tr. ř. a stanoví, který druh soudu je příslušný vyřizovat trestní věci určitého druhu.

Podle § 16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud.

Podle § 17 odst. 1 věty první tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest.

Zákon v § 89 odst. 11 tr. zák. stanovil, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč .

Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč .

Trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009) stanovil na trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, trest odnětí svobody na dvě léta až osm let.

Trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010), stanoví na zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a na cizím majetku způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, trest odnětí svobody na pět až deset let.

Podle § 152 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění novel) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že Obvodní státní zástupce pro Prahu 4 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dvě obžaloby. Obžalobou ze dne 25. 6. 2012 pod sp. zn. 1 ZT 300/2011, podanou na všechny tři obviněné pro trestné jednání, které kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (u obviněných V. J. a J. Ř. též dílem samostatně), jim bylo v podstatě kladeno za vinu, že v průběhu roku 2009 pod smyšlenými záminkami vylákali od poškozených celkem 1.113.000,- Kč (J. Ř.), resp. celkem 700.000,- Kč (J. D.), resp. celkem 650.000,- Kč (V. J.). Druhá samostatná obžaloba ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 2 Zt 104/2012, toliko na obviněnou J. Ř. pro trestné jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tuto vinila, že během roku 2009 pod smyšlenými záminkami sama vylákala postupně od poškozeného P. Š. celkem 1.960.000,- Kč, přičemž jelikož poškozený neměl na tyto platby obviněné dostatek prostředků, zprostředkovala mu obviněná půjčku od svědkyně O. B. ve výši 1.970.000,-Kč, aby měl obviněné z čeho peníze dávat. Předmětná půjčka byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti B. N., kde obžaloba i vůči této (B. N., resp. jejím dědicům) dovozuje vznik škody do výše hodnoty nemovitosti (tehdy stanovena odborným vyjádřením realitní kanceláře H. na 1.300.000,- Kč). Podle obžaloby tak celkem obviněná způsobila podvodným jednáním škodu 3.270.000,- Kč (1.970.000,- Kč + 1.300.000,- Kč). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 33 T 78/2012, byly podle § 23 odst. 3 tr. ř. obě tyto trestní věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 33 T 88/2012, neboť u obviněné J. Ř. se jednalo o jediný pokračující trestný čin podvodu (podle obžalob s celkovou způsobenou škodou 4.383.000,- Kč).

Tyto skutečnosti Nejvyšší soud zjistil jednak z obsahu spisu, jednak z připojených listinných důkazů. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 20. 7. 2009 mezi smluvními stranami O. B., jako věřitelkou, a P. Š., jako dlužníkem, věřitelka na základě této smlouvy půjčuje dlužníkovi částku 77.000,- EUR, přičemž se strany dohodly na zajištění půjčky zřízením zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví B. N.. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 20. 7. 2009 uzavřené mezi smluvními stranami paní O. B. jako zástavní věřitelkou na straně jedné a B. N. jako zástavcem na straně druhé jednak z čl. II. vyplývá předmět zástavy, kterou jsou nemovitosti nacházející se ve výlučném vlastnictví B. N. ve smlouvě blíže specifikované, jednak z čl. III. této smlouvy se podává, že zástavní věřitelka uzavřela dnešního dne s panem P. Š. smlouvu o půjčce, podle níž zástavní věřitelka tomuto půjčila částku 77.000,- EUR, když k zajištění této pohledávky zástavce zastavuje předmětné nemovitosti a zřizuje zástavní právo zástavní věřitelky k zástavě. Ze znaleckého posudku znalkyně E. B. z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady ze dne 10. 10. 2012, který byl vypracován z podnětu obvodního soudu, vyplývá, že obvyklá cena nemovitostí poškozené zemřelé B. N. v k. ú. O. H., obec K. L., byla ke dni 20. 7. 2009 stanovena částkou 2.955.500,- Kč, namísto ceny původně stanovené odborným vyjádřením realitní kanceláře H. ve výši 1.300.000,- Kč, z něhož bylo vycházeno i v podané obžalobě.

Podle Nejvyššího soudu lze akceptovat názor stěžovatele v tom směru, že hodnota nemovitosti sloužící jako zástava k pohledávce (která jediná měla být obviněnou následně na dlužníku podvodně vylákána) je pro posouzení výše škody zcela nepodstatná, neboť škodu vzniklou podvodným jednáním lze přičítat toliko jednou a skutečnost, že pohledávka je zajištěna, ještě neznamená, že škoda byla způsobena ve dvojnásobné výši. Nutno totiž zdůraznit, že pokud někdo vyláká na druhém podvodně peníze, je pro určení výše škody nepodstatné, že peníze si poškozený sám za tím účelem půjčil a tím spíše je nepodstatné, zda půjčka byla či nebyla zajištěna. Jednání pachatele v takovém případě postihne jen majetek poškozeného, který pachateli peníze v mylné představě předal, a je nerozhodné, jak on sám uspokojí své věřitele, resp. ručitele, kteří plnili věřiteli za něj. Jednáním vymezeným oběma obžalobami tak mohla obviněná J. Ř. způsobit celkem škodu maximálně 3.073.000,- Kč (1.113.000,- Kč + 1.960.000,- Kč), přičemž hodnota zástavy je rozhodující jen z pohledu občanskoprávního. Z obsahu spisu je patrné, že ze skutkových zjištění nevyplývá žádná okolnost svědčící pro závěr, že nemovitost byla obviněnou J. Ř. podvodně vylákána, přičemž i z obsahu výše zmiňovaných listin beze všech pochybností vyplývá, že předmětné nemovitosti sloužily jen jako zástava k půjčce poškozeného P. Š.

Pokud se tedy z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze podává, že: Celková výše škody způsobené obviněnou J. Ř. činí podle obžaloby sp. zn. 1 ZT 300/2011 ze dne 25. 6. 2012 celkem 1 113 000 Kč a podle obžaloby sp. zn. 2 ZT 104/2012, podané dne 17. 7. 2012 celkem 3 270 000 Kč, z čehož 1 300 000 Kč představuje cena podvodně vylákané nemovitosti čp. v O. H. ke škodě poškozené B. N. (bod III. obžaloby). Celkem tedy škoda podle obou obžalob činí 4 383 000,- Kč. Protože cena uvedené nemovitosti byla dosud stanovena pouze odborným vyjádřením, vyžádal soud v pochybnostech znalecký posudek, který stanovil obvyklou cenu této nemovitosti na 2 955 500 Kč. Tím se celková výše škody, která měla být jednáním popsaným v obžalobách způsobena J. Ř., změnila na 6 038 500,- Kč , nelze se podle Nejvyššího soudu s tímto jeho závěrem ztotožnit.

Ve shodě se stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud považuje dále za potřebné Vrchnímu soudu v Praze vytknout, pokud s odkazem na výše uvedený znalecký posudek znalkyně z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady ze dne 10. 10. 2012, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí poškozené zemřelé B. N. v k. ú. O. H., obec K. L., ke dni 20. 7. 2009 částkou ve výši 2. 955.500,- Kč, namísto ceny původně stanovené odborným vyjádřením realitní kanceláře H. ve výši 1.300.000,- Kč, že učinil mylný závěr o celkové výši způsobené škody, do které zahrnul též hodnotu celé zástavy s odůvodněním, že v důsledku nového stanovení ceny předmětné nemovitosti došlo i k navýšení podvodným jednáním způsobené škody, vymezeným obžalobami (přesněji obviněné J. Ř.), která dosahuje částky 6.038.500,- Kč, a přesahuje tak částku 5 mil. Kč, tedy hranici škody velkého rozsahu.

V návaznosti na tento nesprávný závěr o výši způsobené škody pak vrchní soud dovodil, že připadá v úvahu právní kvalifikace podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se sazbou odnětí svobody na pět až deset let, což zakládá věcnou příslušnost Městského soudu v Praze podle § 17 tr. ř., ačkoliv ze skutkových zjištění žádná okolnost, která by ve smyslu § 17 odst. 1 tr. ř. zakládala věcnou příslušnost krajského (městského) soudu nevyplývala. Obžaloba byla na obviněné podána pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., u něhož je trest odnětí svobody vymezen trestní sazbou od dvou do osmi let, takže nejde o trestný čin, jehož dolní hranice činí nejméně pět let. Jedná se tedy o hranici nižší. Jak uvedeno shora, podle § 16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná okresní (obvodní) soud, pokud trestní řád nestanoví něco jiného, konkrétně pokud v § 17 tr. ř. není stanovena věcná příslušnost krajského soudu. Ustanovení § 17 tr. ř. v odstavcích 1 až 2 stanoví, o kterých trestných činech koná řízení v prvním stupni krajský soud. Pro založení věcné příslušnosti krajského soudu by musela být splněna některá z okolností uvedených v § 17 odst. 1 písm. a) až d), event. v odst. 2. V daném případě se však jedná o trestný čin, o kterém podle § 17 tr. ř. nemůže rozhodovat krajský soud (v daném případě Městský soud v Praze), ale k jehož projednání je podle § 16 tr. ř. věcně příslušný okresní (obvodní) soud, v daném případě Obvodní soud pro Prahu 4. Nejvyšší soud současně podotýká, že tímto nikterak nepředjímá rozhodnutí o vině. Věcná příslušnost obvodního soudu je založena již samotnou možností, že čin bude - v případě uznání viny - posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že tímto procesně nezákonným postupem Vrchního soudu v Praze došlo jak k porušení ustanovení § 24 odst. 1 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 17 tr. ř. , neboť obvinění J. Ř., J. D. a V. J. byli jednak odňati svému zákonnému soudu, jednak své zákonné soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 4, kterou je dle rozvrhu práce JUDr. J. K., tak i k porušení Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 38 odst. 1 (viz č. 2/1993 Sb.), dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Přitom zákonným soudcem je třeba bezpochyby rozumět i takové obsazení soudu, které je zákonem určeno pro projednání a rozhodování té které trestní věci.

Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedeným závěrům podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 4 Ntd 19/2012, byl porušen zákon v ustanovení § 24 odst. 1 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 17 tr. ř., a to v neprospěch obviněných J. Ř., J. D. a V. J.

Dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata


Vypracoval: JUDr. Pavel Šilhavecký