3 Tz 39/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb., § 1 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb.




3 Tz 39/2011 -17

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. B. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného R. B.

Napadené usnesení se zrušuje.

Zrušuje se také rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný R. B. byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 1958, sp. zn. T 383/58 , uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. trestní zákon, (dále jen tr. zák. ). Uvedeného trestného činu měl se podle rozsudku dopustit tím, že dne 28. 10. 1958 nenastoupil vojenskou základní službu, ačkoliv byl řádně povolán, s úmyslem se jí trvale vyhnout z důvodů náboženských; na tomto rozhodnutí nadále setrval i po svém zadržení dne 4. 11. 1958.

Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Dále mu byla podle § 43 tr. zák. vyslovena ztráta čestných práv občanských po dobu výkonu trestu. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 byly obviněnému prominuty 2 roky odnětí svobody při stanovení zkušební doby do 9. 5. 1963. Dne 7. 10. 1963 byl obviněnému nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody.

Obviněný R. B. požádal přípisem ze dne 26. 12. 1991 o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 1958, sp. zn. T 383/58, podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/91 Sb., zrušuje v celém výroku o trestu. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 7. 1992.

Následně rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91 , tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 1958, sp. zn. T 383/58, jímž byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák., když tento výrok zůstal nedotčen usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, se podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. se upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 9. 1992.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného R. B.

Stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že v posuzovaném případě se bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích náležitě nezvážil, že obviněný R. B. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, byl v neprospěch obviněného R. B. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích zrušil, stejně jako navazující rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, za což mohl být potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehablitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný tehdy neměl možnost se legálním způsobem vyhnout výkonu vojenské základní služby z důvodu svého náboženského předsvědčení, což už ve změněných společenských podmínkách v době rozhodování rehabilitačního soudu lze. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Zde je namístě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1955 za trestný čin.

Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě R. B., který byl odsouzen v roce 1958 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem lze uvést, že z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. za správný.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., jakož i v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného R. B.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91.

Nejvyšší soud pak podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, jako soudu podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného R. B. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Pro úplnost lze ještě uvést, že z rejstříku trestů založeném ve spisovém materiálu se podává, že obviněný R. B. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38 /52, odsouzen za trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 (dva a půl) roku nepodmíněně.

Nejvyšší soud neměl k dispozici spis bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni, sp. zn. Vt 38 /52, pouze fotokopii rozsudku, kterou při hlavním líčení předložil obhájce obviněného, proto mohl pouze uvést, že s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (např. IV ÚS 81/1995, IV ÚS 82/1997), je nutno další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na své již projevené vůli vojenskou činnost nevykonávat, hodnotit jako jeden skutek. V případě předchozího odsouzení bývalým Nižším vojenským soudem v Plzni by následné odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského soudu v Českých Budějovicích pro tutéž trestnou činnost znamenalo porušení zásady ne bis in idem .

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata