3 Tz 35/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: čl. 270 § 1 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb.



3 Tz 35/2013 -27 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. M. , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného S. M.

Napadený rozsudek se zrušuje .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný

S. M.,

nar. v Ž., bytem Ž., R., okres T.,

zprošťuje obžaloby

pro skutek spočívající v tom, že v polovině února 1955 a dne 10. 6. 1955 u svého útvaru v S. odmítl převzít zbraň a vykonávat vojenskou službu, přičemž se odvolával na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení,

čímž měl spáchat

trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon,

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:
Obviněný S. M. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, (dále jen tr. zák. ). Uvedeného trestného činu se měl podle rozsudku dopustit tím, že v polovině února 1955 a dne 10. 6. 1955 u svého útvaru v S. odmítl převzít zbraň a vykonávat vojenskou službu, přičemž se odvolával na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení.

Za to byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55, k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného S. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v neprospěch obviněného S. M.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného S. M. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením § 16 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948, podle něhož má každý právo volby jakékoliv náboženské víry. Na druhé straně striktně vymezila v § 34 odst. 1, odst. 2 základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž je i povinnost související s obranou vlasti. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55, byl porušen zákon v neprospěch obviněného S. M. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochoval pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55.

Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.

Podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55, považuje za nutné uvést následující.

Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný S. M. v polovině února 1955 a dne 10. 6. 1955 u svého útvaru v S. odmítl převzít zbraň a vykonávat vojenskou službu, přičemž se odvolával na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení. Bývalý Nižší vojenský soud v Plzni však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu vyhýbání se služební povinnosti z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je namístě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného S. M. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal S. M. vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., v neprospěch obviněného S. M. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 1955, sp. zn. T - 25/55, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného S. M. pro skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, neboť skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata