3 Tz 33/2011
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 260 tr. ř.




3 Tz 33/2011 -29 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 13. července 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných R. V. , a P. Š. , proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 68 To 187/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění R. V. a P. Š. byli usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/6-2007, stíháni podle § 160 odst. 1 tr. ř. pro trestné činy křivého obvinění ve stádiu přípravy ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 7 odst. 1 k § 174 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), podplácení podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a nadržování dle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 166 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit tak, že : R. V. v blíže nezjištěné době od 21. 2. 2007 do 1. 3. 2007 na blíže nezjištěném místě vyhotovil několik listin, označených jako čestné prohlášení M. U., přičemž listiny se liší toliko datem a místem vyhotovení, obsahem těchto listin je nepravdivé tvrzení, že příslušníci policejního orgánu ÚOKFK SKPV PČR kpt. J. S. a kpt. M. Š. při pořizování úředního záznamu o podaném vysvětlení dne 7. 12. 2006 s osobou M. U. vykonávali svou pravomoc v rozporu s trestním řádem, když úřední záznam o podaném vysvětlení měl být podle textů listin označených jako čestné prohlášení pořízen tak, že údaje v úředním záznamu uvedené byly ze strany policistů předpřipraveny, před sepsáním protokolu s M. U. prodiskutovány včetně přesných údajů o datech a finančních částkách, a tedy údaje měly být v záznamu zachyceny tak, aby místo pravdivého vylíčení událostí týkajících se přijetí úplatku J. Č. dne 11. 2. 2002 záznam zachycoval nepravdivou verzi událostí vypracovanou policisty policejního orgánu ÚOKFK SKPV kpt. J. S. a kpt. M. Š., a tyto listiny pak R. V. na různých místech na V. a Z. předkládal buď sám nebo prostřednictvím P. Š. M. U. k podpisu s požadavkem opatřit listinu ověřovací doložkou notáře, přičemž při osobních kontaktech vlastních i zprostředkovaných přes osobu P. Š. M. U. písemně nabídl, že pokud některou z verzí listiny svým podpisem opatří, bude jí nebo jejímu druhovi J. R. poskytnut neoprávněný majetkový prospěch spočívající buď ve finančním narovnání nebo v poskytnutí zaměstnání s platem ve výši nejméně 16.000,- Kč měsíčně čistého nebo zadání zakázek pro firmu M.U. náležející M. U. ve výši 250.000,- Kč ročně na příští tři roky, případně měla být zvýšena odměna L. R. jakožto jednatele Městských lesů V., případně poskytnuta zahraniční dovolená nezjištěné ceny a dále jako nemajetkový prospěch přislíbil R. V. obstarat listinu, v níž se J. Č. omluví M. U. za poškození jejího dobrého jména, tuto svou písemnou nabídku poté při osobních schůzkách i telefonických hovorech opakovaně potvrdil, přičemž R. V. a P. Š. se na schůzku s M. U. do místa jejího trvalého bydliště na adresu S. dne 1. 3. 2007 dostavil s listinou, v níž se M. U. omlouvá z účasti na výslechu svědka na den 2. 3. 2007 a plně odkazuje na tvrzení uvedené v čestném prohlášení, a tedy bylo úmyslem R. V. v případě, že podpis M. U. na jedné z verzí listiny označené jako čestné prohlášení získá, použít listinu označenou jako čestné prohlášení M. U. pro zpochybnění procesního úkonu spočívajícího v podání svědecké výpovědi M. U. v trestní věci ČTS: OKFK-15/6-2006, plánovaného na den 2. 3. 2007, přičemž R. V. a P. Š. ubezpečovali M. U., že listina zvaná čestné prohlášení je postavena tak, aby ani jí, ani osobě J. Č. nemohlo vzniknout nebezpečí trestního stíhání, tímto postupem směřovali k tomu, aby výrazně změnili postavení obviněného J. Č. v trestním řízení vedeném pod ČTS: OKFK-15/6-2006 v jeho prospěch a současně si byli vědomi, že uplatnění této listiny neodvratně směřuje k zahájení trestního i kázeňského řízení proti policistům, kteří úkon spočívající ve vyžádání vysvětlení od M. U. dne 7. 12. 2006 provedli, přičemž již kázeňské provinění tohoto druhu je důvodem pro ukončení služebního poměru policisty.

Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podali oba obvinění včas stížnosti, o kterých rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově tak, že je usnesením ze dne 24. 4. 2007, č. j. 1 ZT 60/2007-69, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

K Okresnímu soudu ve Vsetíně pak byla dne 7. 12. 2007 podána obžaloba na R. V. a P. Š. pro trestné činy křivého obvinění ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 174 odst. 1, 2 tr. zák., podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a nadržování ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 166 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit skutkem v obžalobě popsaným. Věc byla zapsána pod sp. zn. 4 T 284/2007, a následně předložena Krajskému soudu v Ostravě s návrhem na odejmutí věci Okresnímu soudu ve Vsetíně a přikázání jinému soudu v obvodu Krajského soudu v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 3 Nt 241/2007, rozhodl tak, že trestní věc proti obviněným R. V. a P. Š., vedenou u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 284/2007, tomuto soudu odňal a přikázal Okresnímu soudu v Přerově.

Okresní soud v Přerově rozhodl rozsudkem ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 4 T 14/2008, tak, že oba obžalované uznal vinnými ze spáchání skutku kvalifikovaného jednak jako trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a jednak jako trestný čin nadržování ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 166 odst. 1 tr. zák., obojí ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jichž se obvinění dopustili jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku.

Za to byl obviněnému P. Š. uložen podle § 161 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. U obviněného R. V. okresní soud podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2008, č. j. 10 T 8/2004-17232.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 68 To 187/2010, byl z podnětu odvolání státního zástupce, obviněných R. V. a P. Š. podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2010, č. j. 4 T 14/2008-2176, v celém rozsahu ohledně obou obviněných a podle § 260 tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření.

Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 68 To 187/2010, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných R. V. a P. Š., neboť dle jeho názoru byl zákon porušen v ustanoveních § 258 odst. 1, písm. a) a § 260 tr. ř. ve prospěch obviněných.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že napadený rozsudek okresního soudu trpí podstatnými vadami řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, když v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a tyto vady mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Po tomto obecném označení vad, v nichž odvolací soud spatřuje vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně rozebírá pouze vadu jedinou, kterou spatřuje v místní nepříslušnosti státního zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a v rozhodování ve stadiu vyšetřování, tedy v době od zahájení trestního stíhání obviněných.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, kterým " podle § 25 trestního řádu per analogiam se odnímá Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně trestní věc prověřování ze spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1 trestního zákona a nadržování podle § 166 odst. 1 trestního zákona vedená pod ČTS: OKFK-17/6-2007 u policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ostrava, a z důležitých důvodů se přikazuje Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově ". Po přezkoumání tohoto usnesení odvolací soud dovodil jednoznačný závěr, že tímto usnesením bylo odňato příslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně pouze prověřování spáchání uvedených trestných činů, a nikoli celé přípravné řízení, resp. dozor nad ním. Podle odvolacího soudu je nutné vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, podle kterého usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 27. 2. 2007, č. j. 1 ZT 37/2007-131 a 1 ZT 27/2007-134, byl porušen zákon v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obou obviněných. Obě tato usnesení zamítala stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že výrok usnesení o odnětí a přikázání věci je v této jiné trestní věci naprosto totožný s výrokem zmíněného usnesení v trestní věci obviněných R. V. a P. Š. Odvolací soud proto dovozuje, že v nyní projednávané trestní věci se jedná o naprosto stejný postup státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, a že rovněž nastala zcela identická situace, že stížnosti obviněných R. V. a P. Š. zamítl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově, který k tomu nebyl příslušný.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, o odnětí a přikázání věci ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, bylo jednoznačně rozhodnuto o delegaci jen na část trestního řízení. V návětí usnesení je předmětná trestní věc označena jako "trestní věc prověřování podezření", když dále jsou specifikovány trestné činy, z jejichž spáchání bylo dáno důvodné podezření, jakož i osoby, vůči nimž podezření směřovalo, a velmi stručně jsou popsány skutkové okolnosti, které jsou předmětem řízení. Ve výroku usnesení je uvedeno, že "trestní věc prověřování" (která je označena stejnou specifikací trestných činů jako v návětí a ještě označením policejního orgánu, který řízení vedl, a příslušného čísla trestního spisu) se odnímá Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně a přikazuje se Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově. Z obsahu usnesení a z logické návaznosti označení věci v návětí a ve výroku je namístě dovozovat, že je odnímána a přikazována trestní věc, v níž je státním zástupcem nadřízeného státního zastupitelství rozhodováno, a která je pouze označena podle příslušného stadia trestního řízení (v době rozhodování o delegaci dosud nebylo vedeno trestní stíhání žádné konkrétní osoby v postavení obviněného, předmětem trestního řízení bylo prověřování důvodného podezření). Z výroku ani z navazujícího odůvodnění nelze učinit závěr, že by o delegaci bylo rozhodováno jen na určitou část řízení. Nenasvědčuje tomu ani formulace výroku samotného ani jeho další rozvedení v odůvodnění rozhodnutí. Naopak z povahy popsaného vlastního důvodu pro delegaci, který spočíval v možných osobních kontaktech státních zástupců Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně s osobami zúčastněnými na předmětné trestní věci a v nebezpečí zpochybnitelnosti objektivity působení státního zastupitelství, je zřejmé, že se nejedná o důvod, který by z časového hlediska byl vázán (a pojmově vůbec mohl být vázán) jen na určitou část trestního řízení. V odůvodnění je proto uvedeno, že je vhodné, aby předmětná trestní věc nebyla vyřizována u státního zastupitelství, které by jinak podle příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jednací řád státního zastupitelství), bylo věcně a místně příslušné. Z použité formulace plyne, že není vhodné, aby věcně a místně příslušné státní zastupitelství v dané trestní věci vůbec jakkoli působilo. V rozporu s výkladem delegace jen pro určitou část řízení jsou i ty pasáže odůvodnění, které hovoří o příslušnosti k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (ne v prověřování), jakož i k dalším úkonům v dané trestní věci.

I kdyby se vycházelo ze závěru odvolacího soudu, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově od zahájení trestního stíhání obviněných R. V. a P. Š. nebyl místně příslušný k dalšímu vykonávání dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a k provádění dalších úkonů v předmětné trestní věci, nelze se ztotožnit s důsledky, které odvolací soud s místní (ne)příslušností státního zástupce spojuje.

Není sporu o tom, že zásada zákonnosti trestního řízení (§ 2 odst. 1 tr. ř.) spočívá v tom, že osobě vystavené trestnímu stíhání skýtá záruku, že orgány činné v trestním řízení budou postupovat výlučně na základě zákonné licence. Zákonný postup v sobě zahrnuje nepochybně i povinnost, aby v řízení rozhodovaly pouze příslušné orgány činné v trestním řízení. Ve vztahu k soudu, který je podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod výlučně povolán k rozhodování o vině a trestu za trestné činy, je na ústavní úrovni zakotveno (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva svobod), že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. K principu zákonného soudce existuje četná ustálená judikatura zejména Ústavního soudu (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, IV. ÚS 307/03), z níž vyplývá, že tento princip zahrnuje nejen dodržení zákonných podmínek určení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, jakož i obsazení soudu, ale i zásadu přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.

V ústavní rovině ani v rovině zákonných předpisů není upraven jakýsi princip "zákonného státního zástupce". Příslušnost státních zastupitelství je na zákonné úrovni upravena pouze v řízení u soudu (srov. § 7 odst. 2 zákona o státním zastupitelství), příslušnost státních zástupců v přípravném řízení trestním je upravena dokonce jen podzákonným způsobem (srov. § 12 a násl. jednacího řádu státního zastupitelství). U určitého státního zastupitelství pak přidělování konkrétních věcí konkrétním státním zástupcům není na rozdíl od soudu založeno na obecném rozvrhu práce, z něhož by v okamžiku nápadu věci bylo možno jednoznačným způsobem zjistit, kterému státnímu zástupci věc připadne. O přidělení nově napad1ých věcí (všech, tedy i trestních) rozhoduje vedoucí státní zástupce či státní zástupce jím pověřený, přičemž je možné (a v praxi k tomu z nejrůznějších důvodů dochází), že i po počátečním přidělení věci určitému státnímu zástupci je později věc přidělena jinému státnímu zástupci. Státní zástupci určitého státního zastupitelství se také ve svých přidělených věcech běžně ve větší či menší míře dočasně zastupují, např. z důvodu dovolené, nemoci, většího pracovního zatížení, a to jak při provádění úkonů v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem.

V dosavadní rozhodovací praxi obecných soudů nebyla případná nepříslušnost státního zástupce v přípravném řízení posuzována jako podstatná vada přípravného řízení, která by znamenala nutnost věc vrátit do přípravného řízení a předmětné úkony provést znovu příslušným státním zástupcem. Závěr o věcné či místní nepříslušnosti státního zástupce lze totiž učinit prakticky vždy, když je zjištěna věcná či místní nepříslušnost soudu, u kterého byla podána obžaloba, dokonce který ve věci rozhodoval. Jedná se nejen o samotné spory soudů o příslušnost, ale i o nedostatky zjištěné v průběhu odvolacího řízení a řízení o stížnosti pro porušení zákona. To platí pro dosavadní rozhodovací praxi jak samotného Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 55 To 158/2008), tak i Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 7 Nd 225/2000, rozsudek ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004). V označených věcech zjištěná věcná nebo místní nepříslušnost soudu, a tedy i věcná nebo místní nepříslušnost státního zástupce, který u takového soudu působil, podával obžalobu a činil úkony v přípravném řízení, nikdy nevedla k rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, resp. k přikázání věci státnímu zástupci k dalšímu řízení.

Okresní státní zastupitelství v Přerově vykonávalo dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a vykonávalo další úkony v trestním řízení na podkladě rozhodnutí o odnětí a přikázání věci. Nejednalo se tedy ani o případ jakési svévole, kdy by si státní zastupitelství na sebe samo bez zákonného zmocnění atrahovalo věc, k jejímuž vyřizování nebylo vůbec příslušné. Jeho příslušnost byla založena rozhodnutím podle trestního řádu o odnětí a přikázání věci, které si jak státní zastupitelství, jemuž byla věc přikázána, tak státní zastupitelství, jež rozhodnutí vydalo, tak i policejní orgán i soud prvního stupně vykládaly tak, že zakládá příslušnost Okresního státního zastupitelství v Přerově pro celé trestní řízení. Pokud si následně odvolací soud obsah rozhodnutí (patrně především na základě čistě jazykového výkladu samotného výroku) vyložil užším způsobem, nelze to považovat za podstatnou vadu řízení, pro kterou by bylo nutno věc vracet k došetření státnímu zástupci.

Dále stěžovatel poukázal na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kterou došlo k zásadní změně poměru a významu jednotlivých stadií trestního řízení. Přípravné řízení má pro příště funkci skutečně přípravnou, pomocnou a těžiště řízení se přenáší před soud. Znamená to kromě jiného výrazné omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení, odstranění zbytečných duplicit v podobě opakovaných výslechů, zejména svědků. Dokazování má probíhat zásadně až v řízení před soudem, účelem přípravného řízení je proto tyto důkazy vyhledat, označit, opatřit je v dostačující formě a jen v nezbytně nutném rozsahu, a popřípadě i procesně zafixovat. Výsledky vyšetřování, které dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud ve smyslu § 176 odst. 1 trestního řádu nemusí být založeny na údajích, které byly získány výslechem svědků provedeným procesním způsobem podle trestního řádu, k podání obžaloby postačí, jestliže výsledky vyšetřování pouze ukazují na to, že lze důvodně předpokládat, že svědecké výpovědi, které budou teprve učiněny před soudem, obviněného usvědčí. Trestní řád tedy nepožaduje, aby soudu byly předkládány věci, jež byly již v přípravném řízení dostatečně ze všech hledisek objasněny formálně procesními postupy, a aby v nich byl opatřen spolehlivý podklad pro rozhodnutí soudu v hlavním líčení. Přípravné řízení má opatřit především dostatek informací potřebných pro projednání věci před soudem a nesoustřeďuje se již na jejich procesní zafixování, když teprve před soudem mají být tyto důkazy provedeny formálně procesními postupy.

V trestní věci obviněných R. V. a P. Š. před příslušným soudem proběhlo hlavní líčení, které vyústilo v odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. V hlavním líčení byla za přítomnosti obžalovaných projednána jejich trestní věc a byly provedeny odpovídající důkazy, které soud prvního stupně považoval za dostatečné k odsouzení obou obžalovaných. Za situace, kdy odvolací soud fakticky nezjistil a nevytkl žádné vady u rozhodnutí o zahájení trestního stíhání obviněných, dodržení předpisů zajišťujících právo obviněných na obhajobu, dodržení obžalovací zásady ani jiných obdobných zásadních procesních fundamentů přípravného řízení, se po projednání věci v hlavním líčení jeví jediná vytýkaná vada spočívající v místní nepříslušnosti státního zástupce po část řízení jako zcela nevýznamná a plně zhojená projednáním věci před soudem.

Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel ještě připomněl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10 .2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, na které se odvolací soud bez dalšího plně odvolává, bylo vydáno ve zcela jiné procesní situaci. V této jiné trestní věci totiž bylo trestní stíhání obviněných v přípravném řízení pravomocně zastaveno, a to ještě před rozhodováním Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona, a proto ona jiná trestní věc nebyla vůbec projednávána v hlavním líčení. Vzhledem k marnému uplynutí lhůty k případnému kasačnímu rozhodnutí podle § 174a tr. ř. bylo zároveň zřejmé, že ani v řízení před soudem projednávána nebude. Pokud Nejvyšší soud shledal, že v oné pravomocně zastavené trestní věci, v níž přesto ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona napadla rozhodnutí státního zástupce o stížnostech obviněných podaných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, byl porušen zákon, nezbylo mu než podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovit porušení zákona. Jelikož dále toto porušení zákona posoudil jako v neprospěch obviněných, musel i podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušit.

Nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu má však jinou povahu a je činěno v jiné procesní situaci. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že státní zástupce po část řízení nebyl místně příslušný, měl předně posoudit, zda místní nepříslušnost státního zástupce je sama o sobě takovou podstatnou vadou řízení, pro kterou musí být rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc dokonce vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrácení věci do přípravného řízení a požadavek na opětovné rozhodnutí o stížnostech obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem, kterého odvolací soud bude považovat za místně příslušného, je po projednání věci v hlavním líčení za situace, kdy nejsou vytýkány žádné vady usnesení o zahájení trestního stíhání ani následujícím úkonům policejního orgánu, kdy není zpochybňováno dodržení předpisů zajišťujících právo obviněných na obhajobu a dodržení obžalovací zásady, čirým formalismem jdoucím proti účelu trestního řízení, jakož i proti obsahu a smyslu konkrétní úpravy kasační pravomoci odvolacího soudu a podmínek vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněných R. V. a P. Š. porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř.

Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že se s názorem ministra spravedlnosti uvedeném ve stížnosti pro porušení zákona ztotožňuje a k návrhu se připojuje s tím, aby Nejvyšší soud konstatoval podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve prospěch obviněných.

Prostřednictvím svého obhájce se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil obviněný R. V. Uvedl, že nesouhlasí s názory ministra spravedlnosti, kterými kritizuje postup Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, respektive taktéž postup Nejvyššího soudu ČR. Jak vyplývá ze spisového materiálu, bylo v této trestní věci trestní řízení započato Okresním státním zastupitelstvím ve Vsetíně. Jelikož v počátcích prověřování vyšlo najevo, že v úvahu jako svědek přichází manželka Vrchního státního zástupce v Olomouci, bylo Vrchním státním zástupcem trestní řízení delegováno Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově. Tato delegace proběhla ještě před zahájením trestního stíhání, tedy ve fázi prověřování, jak také vyplývá ze samotného výroku usnesení o delegaci. V tomto usnesení je jednoznačně stanoveno, že trestní věc prověřování se odnímá Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně a přikazuje se Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově.

Jazykovým i logickým, ale především systematickým výkladem lze dovodit, že se odnímá pouze trestní věc prověřování. Termín prověřování je totiž nutno vnímat jako "terminus technicus" trestního práva procesního, resp. trestního řádu. Plně s tím korelují např. ust. § 159 a násl. trestního řádu, nazvané skončení prověřování. Okamžikem skončení prověřování přechází trestní řízení z fáze předprocesní do stádia trestního stíhání, upraveného v hlavě desáté trestního řádu. Pokud by bylo úmyslem příslušného orgánu činného v trestním řízení delegovat tuto trestní věc jako celek, neuvedl by do výroku svého rozhodnutí jako fázi trestního řízení pouze prověřování.

Obviněný nedospívá k závěru, že by ani z výroku či navazujícího odůvodnění nešlo učinit závěr, že by o delegaci bylo rozhodováno jen na určitou část řízení. Naopak. Okresní státní zastupitelství v Přerově, kterému byla věc přikázána na dobu prověřování, mělo prostřednictvím policejního orgánu zajistit podání vysvětlení od osob, vůči kterým se Okresní státní zástupce ve Vsetíně cítil být v takovém poměru, který by ovlivnil jeho nestranné rozhodování. Poté bylo třeba vyhodnotit výsledky takto provedeného prověřování a učinit závěr, zda osoby podezřelé se skutečně mohly dopustit trestného činu a zda osoby, vůči nimž se Okresní státní zástupce ve Vsetíně cítí být v takovém poměru, že by mohly ovlivnit výsledky jeho rozhodování, mohou svou svědeckou výpovědí přispět k objasnění celé záležitosti. Teprve poté bylo namístě rozhodnout o tom, jestli se předmětná trestní věc doposud místně příslušnému státnímu zastupitelství odnímá pro celou přípravnou fázi trestního řízení či nikoliv. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, tedy nepochybilo, když delegovalo tuto trestní věc pouze pro stádium prověřování. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově si delegační rozhodnutí vyložil zjevně extenzivně, při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl místně příslušný a nebyl tudíž nadán kompetencí k učinění takového rozhodnutí.

Ministru spravedlnosti nelze přisvědčit ani tehdy, vyvozuje-li delegaci pro celé stádium přípravného řízení z odůvodnění rozhodnutí. K tomu jen ve stručnosti nutno uvést, že pokud je výrok rozhodnutí v přímém rozporu s jeho odůvodněním, je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné a tudíž neplatné a neúčinné.

Závěr o tom, že dozorový státní zástupce byl místně nepříslušný, lze však především dovodit z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vedeného pod sp. zn. 4 Tz 69/2009. V trestní věci projednávané pod touto spisovou značkou nastala úplně stejná situace, o které taktéž bylo rozhodováno Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že stejným postupem, jaký byl zvolen v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, byl porušen zákon, neboť delegace byla omezena pouze pro stádium prověřování. Z toho důvodu měl o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnout ten dozorový státní zástupce, kterému byla věc pro fázi prověřování odňata.

Při konstatování tohoto závěru, tedy že zákon v dané situaci porušen byl, nemohl žádný orgán činný v trestním řízení rozhodnout jinak, než že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání musí být rozhodnuto znovu. Pouze tento postup je v souladu se zákonem a akademickým výrokem Nejvyššího soudu ČR. Pouze Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, dodržel zákon a respektoval názor Nejvyššího soudu ČR. Paradoxně jediný možný a zákonný postup je nyní ministrem spravedlnosti napadán.

Obviněný rovněž nesouhlasí s názorem ministra spravedlnosti, že místní nepříslušnost bylo v konkrétním případě možno zhojit i jiným způsobem, resp. že nedodržení místní příslušnosti neovlivnilo rozhodování ve věci samé. Ministr spravedlnosti se neztotožňuje s důsledky, které odvolací soud spojil s místní nepříslušností dozorového státního zástupce, neboť státnímu zástupci není svěřena pravomoc být garantem spravedlivého procesu ve stejné míře, jako soudce . Tato tvrzení ministr spravedlnosti dovozuje z toho, že institut "zákonného státního zástupce" český právní řád, na rozdíl od "zákonného soudce" nezná.

Takové prohlášení učiněné ministrem spravedlnosti evokuje obavy o zachování České republiky jako právního státu! Jak by mohla být svěřena státnímu zástupci v přípravném řízení moc rozhodovat o právech a povinnostech jednotlivců, negarantoval-li by státní zástupce při svém rozhodování dodržování právního pořádku České republiky? Garantem zákonnosti je nikoliv pouze soudce, nýbrž každý orgán, který o právech a povinnostech občanů rozhoduje. Nebyla-li by místní příslušnost konkrétních orgánů činných v přípravném řízení důležitá pro zachování zákonnosti a spravedlnosti řízení, nebyla by do právního pořádku vůbec pojata. Pokud se státní zástupci v trestních řízeních vzájemně zastupují, vždy tak musí učinit pouze na základě zákonného zmocnění. Pouze zákon stanoví, v jakých případech a jakým způsobem je možné měnit místní příslušnost orgánu činného v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení musí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. ř. postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi a v přípravném řízení musí objasňovat způsobem uvedeným v trestním řádu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněných. Dle trestního řádu, konkrétně ust. § 18 odst. 1, je místně příslušný k řízení ten soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Dle ust. § 12 odst. 1 vyhl. č. 23/1994, je k dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení příslušný ten státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni. Vyhláška je právní předpis takové právní síly, který musí být státním zástupcem vždy dodržován. Jediným místně příslušným státním zástupcem bez platné delegace je tudíž státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně.

Závažnost procesní vady místní nepříslušnosti dozorového státního zástupce spočívá především v tom, že rozhodnutí učiněná tímto státním zástupcem jsou nezákonná a tudíž neplatná. Z toho důvodu nemohl odvolací soud ponechat v platnosti ani další úkony, které na tato rozhodnutí (a především na rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání) navazovaly. Jen pro dokreslení závažnosti situace, skutečnost, že státní zástupce Okresního zastupitelství v Přerově ani po dobu platné delegace nedozoroval předmětnou věc způsobem, jaký mu ukládá zákon, lze dovodit mimo jiné z toho, že pod jeho dozorem bylo nezákonným způsobem provedeno sledování osob a věcí podle ust. § 158d tr. ř. Jelikož tímto sledováním osob a věcí bylo zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, bylo jej možné učinit pouze se souhlasem soudu či s výslovným souhlasem osoby, do jejíchž práv bylo zasahováno. Takový souhlas však v trestním spise chybí.

Odvolací soud neměl jinou možnost, než předmětnou trestní věc vrátit do stádia před rozhodnutím o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ustanovení § 260 tr. ř. výslovně stanoví, že nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Z logiky věci je nutno trestní věc vrátit do doby, než k této jiným způsobem neodstranitelné vadě došlo.

Jak již obviněný uvedl, ve skutkově a právně totožné věci v minulosti Nejvyšší soud ČR již rozhodl v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Tz 69/2009. Okresní soud v Přerově se s obhajobou předloženým rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR vypořádal v odsuzujícím rozsudku tak, že má jiný právní názor než Nejvyšší soud ČR, leč opomněl uvést jaký a o co tento právní názor opírá. Jestliže obecné soudy a orgány činné v trestním řízení nebudou respektovat výroky a názory Nejvyššího soudu ČR, vznikne zde právní anarchie, která je pro právní stát nepřijatelná.

Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl tak, že se stížnost pro porušení zákona ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítá.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti trestního stíhání. Tato zásada je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř., podle něhož nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak , než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. Tato zásada je také ústavně garantována, neboť v č. l. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je stanoveno, že n ikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Tato zásada znamená bezvýjimečnou povinnost všech orgánů činných v trestním řízení postupovat pouze v absolutní shodě jak s trestním řádem, tak i ostatními obecně závaznými právními předpisy.

Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že proti obviněným R. V. a P. Š. bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/6-2007, a to pro trestné činy křivého obvinění ve stádiu přípravy ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 7 odst. 1 k § 174 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a nadržování ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 166 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit na různých místech na Vsetínsku a Zlínsku.

Místní a věcná příslušnost státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním není upravena zákonem. Věcná a místní příslušnost státních zástupců je pro trestní řízení zákonem upravena pouze na část trestního řízení založenou postavením obviněného před soud na podkladě obžaloby . Konkrétně podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Nejvyšší soud proto řešil otázku příslušnosti státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení trestním.

Podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, státní zastupitelství je příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Podle § 40 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou jednací řád státního zastupitelství. Ministerstvo spravedlnosti tak učinilo vyhláškou č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, o zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech konaných právními čekateli.

Podle § 12 odst. 1 vyhl. č. 23/1994 Sb., v platném znění, je k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, pokud tato vyhláška nestanoví jinak.

Jiné obecně závazné právní předpisy příslušnost státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním neupravují. Popisované právní úpravě nelze upřít logiku, neboť příslušnost státního zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním odvíjí od trestním řádem určené příslušnosti soudu k trestnímu řízení na podkladě podané obžaloby.

Protože podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, je namístě, aby byla zachována příslušnost stejného státního zástupce, jak pro stádium před podáním obžaloby, tak i pro zastupování obžaloby před soudem. Obžalobu může před soudem účelněji zastupovat státní zástupce, který je s trestní věcí důkladně obeznámen od samého počátku, tedy již od zahájení prověřování sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, přes stádium přípravného řízení.

Věcnou a místní příslušnost soudu k projednání obžaloby stanoví trestní řád v ustanoveních §§ 16 až 18.

Podle § 16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud.

Podle § 17 odst. 1 tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest.

O trestných činech
a) neoprávněného odebrání tkání a orgánů, nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány, odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu, nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem, obchodování s lidmi,
b) spáchaných prostřednictvím investičních nástrojů, které jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu nebo o jejichž přijetí k obchodování na regulovaném trhu bylo požádáno, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu,
c) porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, manipulace s kurzem investičních nástrojů, zneužití informace a postavení v obchodním styku, poškození finančních zájmů Evropských společenství, porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití, porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití, provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence, porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s vojenským materiálem, vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků a
d) sabotáže, zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace, vyzvědačství, ohrožení utajované informace, spolupráce s nepřítelem, styků ohrožujících mír, použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje, plenění v prostoru válečných operací,
koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.

Podle § 18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.

Podle § 174 odst. 1 tr. zák. kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Podle odst. 2 odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podle § 161 odst. 1 tr. zák. kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Podle odst. 2 písm. a) odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podle § 166 odst. 1 tr. zák. kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem nebo zákazem činnosti, pomáhá-li však takto pachateli trestného činu, na který tento zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.

S ohledem na shora citovaná ustanovení je zřejmé, že místní a věcná příslušnost státního zástupce pro vykonávání dozoru nad zákonností v přípravném řízení trestním se odvíjí od příslušnosti soudu k řízení o trestném činu, který je předmětem přípravného řízení . V dané trestní věci byli obvinění R. V. a P. Š. stíháni pro trestné činy (§ 174 odst. 1, odst. 2 tr. zák., § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a/ tr. zák., resp. § 166 odst. 1 tr. zák.), jejichž dolní hranice činila méně než pět let, takže k jejich projednání, v případě podání obžaloby, by byl věcně příslušný okresní soud . Jelikož skutek nejpřísněji trestný (§ 161 odst. 2 tr. zák.), pro který bylo v případě obviněných R. V. a P. Š. zahájeno trestní stíhání měl být spáchán na okrese Vsetín , tedy v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně, místně příslušným k projednání dané trestní věci by byl Okresní soud ve Vsetíně.

Z výše uvedeného, s přihlédnutím k citovanému ustanovení § 12 odst. 1 vyhl. č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, nelze dospět k jinému závěru, než že v trestní věci obviněného R. V. a P. Š. byl k vykonávání dozoru nad zákonností v přípravném řízení trestním věcně i místně příslušný státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně.

Jak již bylo konstatováno, obviněný R. V. i obviněný P. Š. podali proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnosti, o kterých rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově tak, že je usnesením ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 1 ZT 60/2007, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor.

Podle § 147 odst. 1 tr. ř., při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán
a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a
b) řízení předcházející napadenému usnesení.

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.

Jestliže byl v trestní věci obviněných R. V. a P. Š. věcně i místně příslušný k vykonávání dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně , byl také právě tento státní zástupce věcně i místně příslušný k rozhodování o stížnostech obviněných R. V. a P. Š. proti usnesením o zahájení trestního stíhání.

Jelikož o stížnostech obviněných R. V. a P. Š. proti usnesení o zahájení trestního stíhání nerozhodoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, ale státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově, prověřoval Nejvyšší soud, zda v trestní věci obviněných R. V. a P. Š. nedošlo ke změně příslušnosti k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním.

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, bylo rozhodnuto v trestní věci prověřování podezření ze spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., jichž se měly ve Vsetíně dopustit podezřelé osoby R. V., a V. Z., vůči M. U., tak, že: Podle § 25 tr. řádu per analogiam se odnímá Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně trestní věc prověřování ze spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zákona a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona, vedená pod ČST: OKFK-17/6-2007, u policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, a z důležitých důvodů se přikazuje Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově .

Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.

Podle § 160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1 tr. ř.

Postup před zahájením trestního stíhání (§ 158 až § 159b tr. ř.) je upraven v hlavě deváté trestního řádu jako první stádium trestního řízení a současně i přípravného řízení, neboť orgány činné v trestním řízení v něm na rozdíl od předcházejících fází již postupují zásadně podle ustanovení trestního řádu. Jde tedy o počátek trestního procesu, jehož úlohou je zjišťovat podmínky, na základě nichž může být učiněn závěr o přechodu věci do dalšího úseku trestního řízení nebo závěr o tom, že tu takové podmínky chybí a je nutno věc řešit mimo rámec trestního řízení.

Dozor státního zástupce je pak vykonáván již od doručení záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 věta první a druhá tr. ř.), neboť od momentu sepsání tohoto záznamu (nebo od provedení neodkladných či neopakovatelných úkonů dle trestního řádu v bezprostřední souvislosti s tímto záznamem) začíná přípravné (trestní) řízení a všechny dále provedené úkony jsou již úkony prováděnými podle trestního řádu.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, odňal pro úsek prověřování podezření ze spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., týkající se obviněných R. V. a V. Z., věcně i místně příslušnému státnímu zástupci činnému u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a věc přikázal podle § 25 tr. ř. per analogiam státnímu zástupci činnému u Okresního státního zastupitelství v Přerově. V odůvodnění státní zástupce mimo jiné uvedl, že: v zájmu zajištění nezpochybnitelnosti a objektivnosti při prověřování předmětné trestní věci je vhodné. .... .

Z uvedeného výčtu je zřejmé, že státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Přerově byl pověřen dozorem nad zachováváním zákonnosti pouze pro úsek prověřování , tj. pro úsek trestního řízení zahájený sepsáním záznamu policejním orgánem o zahájení úkonů trestního řízení a končící úkony dle § 159a tr. ř., případně § 159b tr. řádu. Pro další úsek trestního řízení následující po úseku prověřování (po předprocesní fázi nastupuje vlastní přípravné řízení) začínající okamžikem, kdy policejní orgán zahájil trestní stíhání podle § 160 tr. ř., byl věcně i místně příslušný státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně.

Od okamžiku zahájení trestního stíhání byla proto opětovně až do případného nového delegačního rozhodnutí založena příslušnost státního zástupce činného u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně. Tato vyplývá z již zmíněného ustanovení § 12 odst. 1 vyhl. č. 23/1994 Sb., v platném znění.

Obecně lze konstatovat, že vymezení delegace dozoru nad zachováváním zákonnosti na stádium prověřování podezření ze spáchání trestného činu má své plné opodstatnění, neboť teprve výsledky prověřování policejním orgánem mohou případné pochybnosti o možných vazbách obviněných na státní zástupce náležitým způsobem prokázat či vyvrátit.

V daném případě mělo být podle výsledků prověřování zkoumáno, zda jsou splněny podmínky pro odnětí věci místně i věcně příslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně a přikázání věci k dozoru jinému věcně příslušnému státnímu zastupitelství v působnosti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. V případě prokázání vazeb mezi podezřelými R. V., P. Š. a J. Č. a osobami působícími na Okresním státním zastupitelství ve Vsetíně, jak na to poukazuje usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, přicházelo v úvahu nové rozhodnutí o delegaci pro úsek následující po úseku prověřování (tj. úsek od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby - § 12 odst. 10 tr. ř.). V opačném případě měla být věc vrácena k výkonu dozoru věcně i místně příslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově si vyložil delegační rozhodnutí zjevně extenzivním způsobem a zcela v rozporu s jeho výrokem a účelem. Přitom výrok delegačního rozhodnutí užitý výklad vůbec neumožňuje. Výkladu užitému státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Přerově by odpovídal jedině takový výrok delegačního rozhodnutí, který by delegoval výkon dozoru nad zachováním zákonnosti na celé přípravné řízení. Jak již bylo uvedeno výše, požadavkům trestního řízení by odpovídalo pouze nové usnesení příslušného státního zástupce krajského státního zastupitelství, kterým by znovu rozhodl o odnětí a přikázání věci pro fázi od zahájení trestního stíhání (§ 160 trestního řádu), kdy by vyhodnotil se znalostí výsledků prověřování, zda jsou osvědčeny důvody pro odnětí a přikázání, a to i s ohledem na skutečnost, že teprve od tohoto okamžiku se stává obviněný procesní stranou. Teprve takovým postupem by byly pokryty obě fáze trestního řízení, tedy prověřování i vlastní trestní stíhání. Protože na výklad delegačního rozhodnutí jsou kladeny striktní nároky, je nutno výklad zvolený státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Přerově odmítnout a přijmout jediný kategorický závěr, že dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení vykonával místně nepříslušný státní zástupce.

Úvahy o příslušnosti státního zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním byly nezbytné pro posouzení otázky, který státní zástupce byl povolán k rozhodnutí o stížnostech obviněných R. V. a P. Š. podaných proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. předloží policejní orgán stížnost k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor. Rozhodnout o stížnosti proti usnesení policejního orgánu tak nemůže libovolný státní zástupce, ale výlučně státní zástupce vykonávající dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním. Nejvyšší soud konstatoval, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově nebyl příslušný k vykonávání dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním v trestní věci obviněných R. V. a P. Š., proto nebyl příslušný ani k rozhodování o stížnostech těchto obviněných, které podali proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.

Zásada zákonnosti trestního řízení spočívá především v tom, že osobě vystavené trestnímu stíhání skýtá záruku, že orgány činné v trestním řízení budou postupovat výlučně na základě zákonné licence. Zákonný postup v sobě zahrnuje nepochybně i povinnost, aby v řízení rozhodovaly pouze příslušné orgány činné v trestním řízení. Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů ad hoc . Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu. Rovněž v případě určení místně i věcně příslušného státního zástupce k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení jsou orgány činné v trestním řízení povinny se řídit příslušnými právními předpisy.

Pokud za daného stavu věci rozhodoval o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově, tzn. i nadále vykonával dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném, jednalo se o státního zástupce místně nepříslušného, v jehož kompetenci nebylo rozhodovat o stížnostech jak obviněného R. V., tak obviněného P. Š. do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.

Zde je možno odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, který při interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.

Rovněž v rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 307/03, Ústavní soud uvádí, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je dle stanoviska Ústavního soudu i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů.

Dospěl-li Ústavní soud ve své judikatuře k závěru, dle něhož princip obecnosti je jedním z klíčových požadavků stanovení příslušnosti soudu, pak pod rámec ochrany základního práva na zákonného soudce (státního zástupce) dle čl. 38 odst. 1 Listiny nutně podřazuje i dodržení zákonných podmínek vymezujících příslušnost soudů (státních zástupců).

Za této situace Nejvyšší soud konstatuje, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 24. 4. 2007, č. j. 1 ZT 60/2007-122, došlo k porušení zákona, a to v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když o stížnostech proti usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce nedisponující zákonem stanovenou místní příslušností a v důsledku toho je nezákonné i napadené usnesení, jimiž byly podané stížnosti obviněných zamítnuty podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Pokud za daného stavu věci dospěl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, k závěru, že takovéto porušení procesních předpisů je nutno hodnotit jako podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc vrátil státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., rozhodl v souladu s právním názorem výše uvedeným i judikaturou Ústavního soudu.

Uvedená problematika, tj. případy, v nichž o stížnosti obviněného do usnesení policejního orgánu rozhodl nepříslušný státní zástupce, byly již předmětem rozhodování Nejvyššího soudu České republiky v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud spatřoval v takovýchto porušeních zákona zásadní vadu přípravného řízení se závěrem, že další procesní úkony policejního orgánu provedené způsobem odpovídajícím zákonu v době, kdy toto usnesení ještě nenabylo právní moci, jsou v následném řízení procesně použitelné (např. rozsudek NS ČR ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 204/2003).

Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 4 T 14/2008, resp. jeho odůvodnění vyplývá, že okresní soud byl seznámen s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, který se týká právě řešené problematiky a konstatoval, že se závěry obsaženými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu se neztotožňuje a uvedl vlastní hodnotící verzi.

Naopak Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 68 To 187/2010, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce, obviněných R. V. a P. Š. podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2010, č.j. 4 T 14/2008-2176, v celém rozsahu ohledně obou obviněných a podle § 260 tr. ř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření uvedl, že: nemůže souhlasit s názorem soudu I. stupně, který je prezentován na čísle listu 88 odůvodnění napadeného rozsudku, a ve kterém soud I. stupně odmítá názor obhajoby jako vadný a pokud je poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, pak okresní soud zastává jiný právní názor. Soud I. stupně na jedné straně připouští, že přípravné řízení se dle tr. řádu dělí na fázi prověřování (úsek před zahájením trestního stíhání) a na fázi tr. stíhání před podáním obžaloby, avšak na straně druhé soud I. stupně tvrdí, že tr. řízení současně tvoří jeden celek, kdy jednotlivé fáze tr. řízení na sebe časově a věcně navazují, v tom má soud I. stupně samozřejmě pravdu, ale nesprávný je závěr, že pokud by byl správný názor obhajoby, pak v takovém by došlo k procesní situaci, kdy při ukončení prověřování by se policejní orgán rozhodl zahájit trestní stíhání obou obžalovaných, místní příslušnost Okresního stát. zastupitelství v Přerově by skončila okamžikem vydání usnesení o zahájení tr. stíhání, současně by však dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, nemohlo vykonávat Státní zastupitelství ve Vsetíně, neboť již jednou v tr. řízení bylo vydáno rozhodnutí o tom, že nemůže vykonávat úkony přípravného řízení z důvodů možné podjatosti. Tento závěr soudu I. stupně je jednoznačně vadný, protože v usnesení, které vydal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, se nehovoří o tom, že by Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně nemohlo vykonávat úkony přípravného řízení z důvodu možné podjatosti. Je třeba jednoznačně zdůraznit, že Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně byla tato trestní věc odňata a pouze za období respektive fázi prověřování, a za této situace vydáním usnesení ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu, se dozor nad touto tr. věcí, resp. příslušnost k dozoru vrací zpět původně příslušnému státnímu zástupci, tato skutečnost vyplývá z ust. § 12 odst.1 vyhlášky č. 23/1994 v platném znění, v této souvislosti KS v Ostravě, pobočka v Olomouci, odkazuje i na další pasáže v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 69/2009, kde Nejvyšší soud poukazuje na související rozhodnutí Ústavního soudu a rozebírá velmi podrobně všechny související otázky .

Dle názoru Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, se musí tato trestní věc vrátit Okresnímu státnímu zástupci ve Vsetíně, neboť tento okresní státní zástupce je příslušný k dozoru nad řízením ve fázi, kdy bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu. Dospěje-li Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně k závěru, že není příslušné, resp. že jsou zde důvody k možné podjatosti, bude nutno, aby bylo znovu rozhodnuto, kterému státnímu zastupitelství bude tato trestní věc přidělena. Následně pak bude nutno, aby příslušný státní zástupce, který bude znovu ustanoven, rozhodl o stížnostech obou obžalovaných a to tak, aby tato rozhodnutí byla zcela v souladu se zákonem. Pakliže napadené usn. dle § 160 odst. 1 tr. řádu nebude v důsledku podaných stížností zrušeno a naopak podané stížnosti budou zamítnuty jako nedůvodné, bude muset proběhnout celé přípravné řízení znovu, přičemž budou muset být odstraněna pochybení, která vznikla v důsledku rozhodování nepříslušného státního zástupce. V rámci tohoto nového přípravného řízení by pak orgány činné v tr. řízení se měly zabývat všemi okolnostmi tak, aby pro případ podání nové obžaloby bylo opatřeno dostatek důkazů procesně použitelných před soudem, na základě kterých by bylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že došlo ze strany obž. k naplnění základních znaků skutkové podstaty konkrétních trestných činů. V této souvislosti pak krajský soud poukazuje na ust. § 191 odst. 1 tr. řádu .

Nejvyšší soud pokládá za potřebné se vyjádřit k názoru Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, že pokud usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu nebude v důsledku podaných stížností zrušeno a naopak podané stížnosti budou zamítnuty jako nedůvodné, bude muset proběhnout celé přípravné řízení znovu, přičemž budou muset být odstraněna pochybení, která vznikla v důsledku rozhodování nepříslušného státního zástupce , že všechny opatřené důkazy ve věci jsou v důsledku procesního pochybení státního zástupce v dalším řízení nepoužitelné.

S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Takový závěr by totiž platil pouze tehdy, pokud by následným rozhodnutím příslušného státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně (pokud nebude opětovně rozhodnuto o odnětí věci) bylo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněných R. V. a P. Š. zrušeno. Tím by pozbylo své legality i usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněných a v důsledku toho by skutečně všechny úkony, případně důkazy či poznatky z nich, byly pro další případné řízení neúčinné a procesně nepoužitelné. Pokud by ale příslušný státní zástupce dospěl k závěru, že trestní stíhání jmenovaných bylo zahájeno důvodně a podané stížnosti obviněných by zamítl, byly by úkony doposud provedené v přípravném řízení včetně opatřených důkazů použitelné i v řízení následujícím.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že samotné usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných R. V. a P. Š. bylo ze strany policejního orgánu provedeno procesně v souladu se zákonem a stížnost obviněných podaná proti němu podle trestního řádu nemá odkladný účinek. Z toho vyplývá, že následný postup policejního orgánu ve vztahu k provádění úkonů přípravného řízení nelze označit pouze z výše uvedených důvodů za protizákonný.

V této otázce tedy záleží na rozhodnutí procesně příslušného státního zástupce, jak rozhodne o podané stížnosti obviněných, což bude mít i své důsledky ohledně další použitelnosti úkonů a poznatků z dosavadního přípravného řízení. Každopádně, kdyby se státní zástupce rozhodl podat na obviněné obžalobu, musel by ji podat znovu, po provedení předchozího zákonného postupu.

V poslední řadě je pak třeba vytknout okresnímu soudu, že při přezkoumávání podané obžaloby včetně příslušného obsahu trestního spisu sám věc nevrátil státnímu zástupci k došetření, když důvod pro takovýto postup zde byl jednoznačně dán /viz § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř./. Okresní soud naopak, ačkoliv znal rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 69/2009), neboť byl obhájci obviněných na něj odkazován, nerespektoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, byť se jednalo o zcela identickou právní problematiku v podstatě v totožné věci. V důsledku tohoto nezákonného postupu pak došlo ve věci ke zbytečným průtahům.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata