3 Tz 313/2001
Datum rozhodnutí: 19.02.2002
Dotčené předpisy:




3 Tz 313/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 12 To 69/2001, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 90/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 12 To 69/2001, ve výroku, jímž tento soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. v tehdy účinném znění sám ve věci rozhodl,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. v tehdy účinném znění a v řízení předcházejícím v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění, a to v neprospěch obviněného J. Š.

II. Tento rozsudek se v uvedené části z r u š u j e . Zrušují se též další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., Čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného J. Š. pro skutek, jehož se podle obžaloby Městského státního zástupce v Praze ze dne 18. 10. 1996, sp. zn. KZv 100/94, měl dopustit tím, že začátkem roku 1994, v přesně nezjištěné době v K. K. převzal od J. D. a M. H. osobní automobil zn. FIAT Tipo 2.0 odcizený leasingové společnosti I. K., v hodnotě 400 100, - Kč, ačkoliv si musel být vědom, že automobil byl odcizen, údajně jako kompenzaci za škodu způsobenou Josefem Dvořákem při havárii jednoho z aut. firmy, jejímž spolumajitelem je J. Š. ,

čímž měl spáchat trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.

Odůvodnění:

Městský státní zástupce v Praze podal dne 18. 10. 1996 pod sp. zn. KZv 100/94 u Městského soudu v Praze obžalobu na obviněného J. Š. a dalších dvanáct obviněných pro rozsáhlou, převážně majetkovou trestnou činnost. V rámci této obžaloby byl obviněný J. Š. stíhán pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že začátkem roku 1994, v přesně nezjištěné době v K. K. převzal od J. D. a M. H. osobní automobil zn. FIAT Tipo 2.0 odcizený leasingové společnosti I. K. v hodnotě 400 100, - Kč, ačkoliv si musel být vědom, že automobil byl odcizen, údajně jako kompenzaci za škodu způsobenou J. D. při havárii jednoho z aut firmy, jejímž spolumajitelem je J. Š.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 1996, sp. zn. 5 T 5/97, byla ze společného řízení vyloučena věc některých obviněných, včetně obviněného J. Ś., přičemž dále bylo rozhodnuto tak, že se tato vyloučená věc postupuje Okresnímu soudu v Kladně.

Okresní soud v Kladně pak ve věci obviněného J. Š. konal řízení pod sp. zn. 5 T 90/99 a rozsudkem ze dne 4. 4. 2000, č. j. 5 T 90/99-57, jej uznal vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a to na stejném skutkovém základě, jak byl popsán v obžalobě městského státního zástupce v Praze. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou let. Tento rozsudek byl na podkladě odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 12 To 346/2000, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Po doplnění řízení v intencích rozhodnutí odvolacího soudu Okresní soud v Kladně znovu ve věci rozhodl, přičemž rozsudkem ze dne 16. 11. 2000, č. j. 5 T 90/99-78, rozhodl o vině i trestu zcela shodně s rozsudkem ze dne 4. 4. 2000.

Rovněž posledně citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním. Z podnětu tohoto opravného prostředku Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek Okresního soudu v Praze svým rozsudkem ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 12 To 69/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného J. Š. uznal vinným týmž skutkem, který však právně kvalifikoval jako trestný čin podílnictví podle § 252 tr. zák. Podle § 252 tr. zák. pak obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu jednoho roku (§ 58 odst. 1 písm. a/, § 59 odst. 1 tr. zák.). Tímto rozsudkem bylo řízení ve věci pravomocně skončeno.

Proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Praze podal dne 12. 12. 2001 ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. Š. stížnost pro porušení zákona.

Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal stěžovatel především na to, že pokud krajský soud řešil otázku právního posouzení jednání obviněného, lze jeho závěr považovat za správný, neboť bez pochybností nebylo možno dovodit úmyslné zavinění obviněného, tzn. že by jednoznačně věděl o tom, že inkriminovaný automobil pochází z trestné činnosti. Na druhé straně i podle názoru stěžovatele obviněnému z hodnoty vozu (podstatně převyšující očekávanou kompenzaci za škodu) i z dalších okolností mělo a mohlo být známo, že automobil, který převzal, byl získán z nelegální činnosti. Za tohoto stavu ani stěžovatel nepochyboval o tom, že odvolací soud postupoval správně, když shledal, že jednání obviněného naplňuje znaky toliko skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 252 tr. zák.

Stěžovatel však namítl, že krajský soud přehlédl, že na trestný čin, za který obviněného J. Š. následně odsoudil, se vztahuje aboliční ustanovení Čl. I. písm. a) amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a touto otázkou se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Podle přesvědčení stěžovatele proto porušil zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. o přezkumné povinnosti odvolacího soudu, dále v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. podle něhož ve věci sám vadně rozhodl a konečně i v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. o hodnocení důkazů, a to ve vztahu k Čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.

V petitu stížnosti pro porušení zákona proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 12 To 69/2001, byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících a poté aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků předmětného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Nejprve je zapotřební uvést, že povinností Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo provést přezkum napadeného rozsudku v rozsahu vymezeném v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2001). Podle citovaného ustanovení, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Z důvodů, jež budou rozvedeny níže, je zřejmé, že Krajský soud v Praze splnil svoji přezkumnou povinnost pouze zčásti.

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně v souladu s pokyny stanovenými v předcházejícím rozhodnutí o odvolání obviněného, doplnil řízení a provedl po formální stránce bezchybné dokazování, na jehož základě pak správně zjistil skutkový stav věci. Naproti tomu se odvolací soud neztotožnil s právním posouzením skutku jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. V této souvislosti poukázal na to, že skutkové okolnosti, z nichž soud prvního stupně vycházel a hodnotil je, nesvědčí pro úmyslné zavinění obviněného, nýbrž o zavinění ve formě nedbalosti (§ 5 tr. zák.). Tento právní názor odvolací soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil se závěrem, že jednání obviněného bylo nutno kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle § 252 tr. zák., neboť obviněný na sebe převedl z nedbalosti věc větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Poněvadž odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném směru vadným, zrušil jej podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v tehdy účinném znění, poněvadž napadeným rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. v tehdy účinném znění pak odvolací soud mohl sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jestliže bylo možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Správnost tohoto postupu je vždy podmíněna řádným vyhodnocením skutkových a z nich vyplývajících právních otázek. Pokud se v dané věci Krajský soud v Praze na jedné straně ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, ale současně na druhé straně dovodil, že přichází v úvahu jiná právní kvalifikace předmětného skutku, než jaká byla použita v napadeném rozsudku, bylo nezbytné, aby se již v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí zabýval též otázkou, zda s ohledem na odchylné právní posouzení skutku by bylo pokračování v trestním stíhání obviněného J. Š. vůbec přípustné.

Z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. v tehdy účinném znění vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Podle Čl. I rozhodnutí prezidenta republiky a amnestii ze dne 3. 2. 1998, se aboliční ustanovení této amnestie vztahuje na trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky (písm. a/) a na trestné činy spáchané z nedbalosti pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky (písm. b/).

Trestný čin podílnictví podle § 252 tr. zák, je trestným činem nedbalostním s trestní sazbou odnětí svobody až na šest měsíců. Obviněný J. Š. se tohoto trestného činu měl dopustit v roce 1994. Z obsahu spisu, zejména z aktualizovaného opisu rejstříku trestů z března 2001 (č. l. 91) přitom nevyplývají žádné skutečnosti, jež by s ohledem na Čl. IV odst. 1 citované amnestie nedovolovaly použít její aboliční ustanovení v případě tohoto obviněného.

Pokud za tohoto stavu Krajský soud v Praze postupoval podle § 259 odst. 3 tr. ř. v tehdy účinném znění tak, že trestní stíhání obviněného J. Š. nezastavil pro nepřípustnost, ale rozhodl o jeho vině trestným činem podílnictví podle § 252 tr. zák. a současně i o trestu, je nepochybné, že rozhodl nezákonným výrokem.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 12 To 69/2001, byl ve výroku, jímž tento soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl, byl porušen zákon v citovaném ustanovení a v řízení předcházejícím pak v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění, a to v neprospěch obviněného J. Š. S ohledem na zjištěné porušení zákona Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. v uvedené vadné (odsuzující) části napadený rozsudek zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Je ovšem zapotřební dodat, že Nejvyšší soud nevyhověl návrhu pod bodem 2) petitu stížnosti pro porušení zákona v tom rozsahu, aby byl celý napadený rozsudek zrušen, neboť výrok, jímž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, byl učiněn v souladu se zákonem.

Na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, mohl Nejvyšší soud za podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. po zrušení jeho vadné (odsuzující) části sám ve věci rozhodnout. Proto dále postupoval tak, že podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., Čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 trestní stíhání obviněného J. Š. pro předmětný skutek (původně posuzovaný obžalobou jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a/, odst. 2 tr. zák.) zastavil.

Poučení: I. Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1 věta druhá tr. ř. ).

II. V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá.

V Brně dne 19. února 2002

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler