3 Tz 297/2001
Datum rozhodnutí: 25.04.2002
Dotčené předpisy:




3 Tz 297/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2002 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné R. S. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 6 T 16/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. 6 T 16/2000 byla obviněná R. S. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon uloženého trestu odnětí svobody jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku. Současně byl obviněné uložen i trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy ve výměře 2 let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 3. 2000.

Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 T 71/2000, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2000, byla obviněná R. S. odsouzena pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Tohoto trestného činu se tedy dopustila ve zkušební době podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 T 16/2000.

V důsledku toho usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 6 T 16/2000 po provedeném veřejném zasedání byl obviněné nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dozorem, který jí byl uložen rozsudkem ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. 6 T 16/2000, neboť se obviněná R. S. ve zkušební době neosvědčila. Usnesení nabylo právní moci dne 2. 9. 2000.

Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné, neboť v postupu soudu shledal porušení ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. řádu. V době konání veřejného zasedání dne 29. 8. 2000 se obviněná R. S. nacházela ve vazbě pro Obvodní soud pro Prahu 1, ve věci sp. zn. 7 T 153/2000 a soud jednal ve veřejném zasedání přesto, že obviněná neměla obhájce a ani jí nebyl obhájce ustanoven.

Ministr spravedlnosti tedy vzhledem k této skutečnosti považuje řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, pokud jím byl přeměněn dříve uložený podmíněný trest odnětí svobody za vadné a je přesvědčen, že tímto postupem došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné R. S. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v ustanovení § 36 odst. 1 písm. c) tr. řádu v neprospěch obviněné, podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 6 T 16/2000 zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazujících a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k těmto závěrům.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval v posuzovaném případě o otázce, zda se obviněná R. S. osvědčila ve lhůtě podmíněného odsouzení z rozsudku téhož soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. 6 T 16/2000, tj. zda splnila podmínky uvedené v ustanovení § 60 odst. 1 tr. zákona. Podle uvedeného zákonného ustanovení vedl-li podmíněně odsouzený ve zkušební době řádný život a vyhověl případným uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil, jinak rozhodne (popř. již během zkušební doby), že trest vykoná.

Jak již bylo uvedeno, Obvodní soud pro Prahu 1 tuto otázku řešil ve veřejném zasedání, a to na podkladě důkazního materiálu, který byl obstarán k posouzení chování obviněné R. S. ve stanovené lhůtě podmínečného odsouzení. Protože obviněná se v době veřejného zasedání nacházela ve vazbě, byť v jiné trestní věci, byly vedle její přítomnosti ve veřejném zasedání zároveň dány i podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. řádu. Z protokolu o veřejném zasedání současně vyplývá, že bylo jednáno sice za přítomnosti obviněné, avšak bez přítomnosti obhájce a z obsahu spisu lze dovodit, že si obviněná pro výše uvedené řízení obhájce nezvolila a nebyl jí soudem ustanoven.

Podané stížnosti pro porušení zákona lze proto přisvědčit v tom, že řízení, předcházející napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zatíženo procesní vadou, spočívající v porušení ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. řádu. Po tomto zjištění se Nejvyšší soud dále musel zabývat otázkou, zda v daném případě zjištěný vadný postup řízení dosáhl takové kvality, jakou předpokládá ustanovení § 266 odst. 1 tr. řádu, tj. aby na tomto základě podle § 268 odst. 2 tr. řádu musel vyslovit vytýkané porušení zákona a v důsledku toho podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušit vadné řízení předcházející napadenému usnesení a v souvislosti s tím i napadené rozhodnutí samotné.

V této souvislosti Nejvyšší soud zkoumal, zda předmětná vada řízení mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí do té míry, aby bylo možno důvodně předpokládat, že pokud by soud ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. řádu striktně respektoval, mohl by ve veřejném zasedání zjistit jiný skutkový stav (vedoucí k odlišným právním závěrům) a v důsledku toho rozhodnout jinak, než napadeným usnesením rozhodl. Z obsahu spisu je patrné, že Obvodní soud pro Prahu 1 měl dostatek podkladů k tomu, aby rozhodl podle § 60 odst. 1 tr. zákona, že obviněná R. S. podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná. Výrok napadeného usnesení byl proto učiněn v souladu se zákonem a v tomto smyslu je také napadené usnesení věcně správné. Konečně rozhodnutí samé není ani stížností pro porušení zákona napadáno. Z povahy stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku pak vyplývá, že jejím účelem je, aby bylo dosaženo nápravy vad pravomocných rozhodnutí nebo nápravy vadného postupu řízení.

K těmto skutečnostem Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel. Vycházel z toho, že stížnost pro porušení zákona představuje průlom do právní moci rozhodnutí a narušuje tak jeho stabilitu. To znamená, že v každé konkrétní věci musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, nad zájmem na jeho stabilitě a nezměnitelnosti. Je nesporné, že na právní moci vadami zatíženého rozhodnutí bude možno trvat jen tehdy, pokud by tím nebylo ohroženo spravedlivé a správné rozhodování. Tak tomu může být (jde-li o procesní vady) v případech, kdy zjištěný vadný postup řízení neměl vliv na správnost napadeného rozhodnutí a zejména, je-li zjevné, že tuto vadu nelze již napravit a přitom ani po formální stránce bezvadné řízení by nevedlo k jinému výsledku. Z důvodů, jež byly podrobně rozvedeny shora, proto Nejvyšší soud rozhodl ve věci obviněné R. S. tak, že podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. řádu zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 25. dubna 2002

Předseda senátu:

Mgr. Josef Hendrych