3 Tz 235/2000
Datum rozhodnutí: 24.10.2000
Dotčené předpisy:




3 Tz 235/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 24. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. Ř., proti trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 28. června 2000, sp. zn. 2 T 69/2000, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2, § 270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek § 272 tr. ř., rozhodl t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 28. června 2000, sp. zn. 2 T 69/2000, b y l ve výroku o trestech p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 23 odst. 1, § 31 odst. 1, a § 36 tr. zák. ve prospěch i v neprospěch obviněného L. Ř.

Tento trestní příkaz se z r u š u j e v celém rozsahu. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu Plzeň - jih se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Trestním příkazem samosoudce Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 4. 2000, č. j. 2 T 45/2000-57, byl obviněný L. Ř. uznán vinným dvojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se podle zjištění okresního soudu dopustil v podstatě tak, že ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 1 T 6/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 1996, sp. zn. 6 To 201/96, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let, tak

1/ ve dnech 30. 1. 2000 a 10. 2. 2000 na okrese P. - j. řídil osobní auto zn. VW Golf, SPZ NLD 22-68,

2/ dne 28. 2. 2000 kolem 14.20 hod. mezi obcemi S. a S. P., okr. P. - j. řídil osobní auto zn. Škoda, bez státní poznávací značky.

Za to mu byl uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 25. 4. 2000 a nabyl právní moci dne 4. 5. 2000.

Trestním příkazem samosoudce Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 2 T 69/2000, byl obviněný L. Ř. uznán vinným dvojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., který podle zjištění okresního soudu spáchal tak, že ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 1 T 6/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 1999, sp. zn. 6 To 201/96, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let, tak

1/ dne 3. 4. 2000 kolem 21.30 hod. v S., okr. P. - j. řídil osobní auto zn. Škoda 120 se SPZ PSH 16-25, pocházející z jiného vozidla, a

2/ dne 26. 4. 2000 kolem 23.05 hod. v obci S., P. - j., řídil osobní auto zn. Fiat 125, SPZ PMC 69-91.

Za skutek popsaný v bodě 1/ mu byl podle § 171 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. řádu, za použití § 35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 380 hodin a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 4. 2000, č. j. 2 T 45/2000-57 (v písemném vyhotovení trestního příkazu však nesprávně č. j. uvedeno není), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek popsaný v bodě 2/ byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 7 a půl roku. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 3. 7. 2000 a nabyl právní moci dne 12. 7. 2000.

Proti posléze uvedenému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu dne 4. 10. 2000 podle § 266 odst. 1, 2 tr. řádu ve prospěch obviněného L. Ř. stížnost pro porušení zákona. Vytýká Okresnímu soudu Plzeň - jih, že napadeným trestním příkazem porušil zákon v ustanovení § 36 tr. zák., a to ve vztahu k ustanovení § 45a odst. 1 a § 49 odst. 1 tr. zák. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že podle ustanovení § 36 tr. zák. platí, že pokud soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, nesmí tento trest spolu s nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Zdůraznil, že trest obecně prospěšných prací může soud uložit toliko ve výměře od 50 do 400 hodin a trest zákazu činnosti může uložit na dobu 1 roku až 10 let. Z obsahu spisu však vyplývá, že obviněnému L. Ř. byl v součtu uložen trest obecně prospěšných prací na celkem 580 hodin, tedy o 180 hodin více, než činí horní hranice uvedená v § 45a odst. 1 tr. zák. U trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel činí součet uložených trestů 13 a půl roku, tedy o 3 a půl roku více, než činí horní hranice 10 let uvedená v ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák. Za této situace je zřejmé, že uložené tresty jsou ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, k poměrům pachatele i ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl v neprospěch obviněného L. Ř. porušen zákon ve výše již citovaných ustanoveních, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona v intencích ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo a poté shledal, že k porušení zákona skutečně došlo.

Pokud jde o výrok o vině, jímž byl obviněný L. Ř. napadeným trestním příkazem uznán vinným dvojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak Nejvyšší soud v něm nezjistil žádné pochybení. Okresní soud při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. mohl přistoupit k vydání trestního příkazu, neboť na základě důkazů opatřených v přípravném řízení měl dostatek podkladů pro závěr, že je spolehlivě prokázán skutkový stav věci. Okresní soud správně nepřehlédl tu skutečnost, že skutek uvedený v bodě 2) napadeného trestního příkazu byl spáchán až poté, co bylo obviněnému L. Ř. sděleno obvinění pro skutek popsaný v bodě 1) a že se tedy jedná o dva samostatné skutky. S ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. nejde o pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (viz č. l. 34 spisu). Ostatně výrok o vině ani nebyl předmětem výhrad ministra spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.

Ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - jih se v napadeném rozhodnutí pochybení dopustil ve výroku o trestu.

Okresní soud sice správně učinil závěr, že v posuzovaném případě je nutno ukládat vedle sebe dva tresty, a to první trest jako trest souhrnný za skutek v bodě 1), a druhý trest za skutek v bodě 2). V tomto směru okresní soud správně aplikoval ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu při ukládání trestu za skutek popsaný v bodě 1) napadeného trestního příkazu, když zjistil, že tento skutek byl obviněným spáchán předtím, než mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 T 45/2000, tj. přede dnem 25. 4. 2000. Tento trestní příkaz nabyl přitom právní moci dne 4. 5. 2000 a obviněnému L. Ř. jím byl uložen za dvojnásobný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výši 300 hodin a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let. Dále lze již na tomto místě konstatovat, že z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 2 T 45/2000, se přitom podává, že v době od právní moci trestního příkazu, tj. od 4. 5. 2000 do doby než byl napadeným rozhodnutím tento trestní příkaz zrušen ve výroku o trestu (tj. do 12. 7. 2000) nebylo započato s výkonem trestu obecně prospěšných prací a trest zákazu činnosti byl vykonán v rozsahu dvou měsíců a osmi dnů.

Okresní soud v napadeném trestním příkaze též respektoval požadavky věty druhé a třetí ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. a uložil obviněnému souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 380 hodin a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let, a to za současného zrušení výroku o trestu z výše již citovaného trestního příkazu, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, jež zrušením výroku o trestu pozbyla podkladu.

Jak již bylo výše uvedeno, okresní soud současně ukládal obviněnému též trest za skutek v bodě 2) napadeného trestního příkazu, a to další trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a další trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání sedmi a půl roku.

Podle § 23 odst. 1 tr. zák. je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Podle § 31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele.

Podle § 36 tr. zák. platí, že odsuzuje-li soud pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu.

Podle § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 400 hodin.

Podle § 49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu činnosti na dobu jednoho roku až deseti let.

Na základě již výše uvedených skutečností je zřejmé, že okresní soud porušil ustanovení § 36 tr. zák. se zřetelem na nejvyšší výměru trestů obecně prospěšných prací a zákazu činnosti stanovené trestním zákonem. Okresní soud napadeným trestním příkazem ukládal dva tresty, přičemž v obou případech ukládal dva tresty stejného druhu (trest obecně prospěšné práce a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel). Obviněnému L. Ř. v součtu uložil trest obecně prospěšných prací ve výši 580 hodin a trest zákazu činnosti - řízení všech motorových vozidel ve výši 13 a půl roku. Přitom dřívějším rozhodnutím (trestním příkazem ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 T 45/2000), které bylo ve výroku o trestu napadeným trestním příkazem v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu zrušeno, uložený trest obecně prospěšných prací ve výši 300 hodin nebyl vykonáván vůbec a z šestiletého trestu zákazu činnosti odsouzený vykonal ke dni vydání napadeného trestního příkazu (tj. ke dni 28. 6. 2000) jen jeden měsíc a dvacet pět dnů. Je tedy zcela evidentní, že v posuzované věci jak ve vztahu k trestu obecně prospěšných prací, tak ve vztahu k trestu zákazu činnosti došlo k uložení trestu ve výši přesahující horní hranici trestní sazby u těchto druhů trestů, a to i s přihlédnutím k dosud vykonanému trestu zákazu činnosti uloženého dřívějším trestním příkazem. Pro úplnost lze dodat, že pokud ustanovení § 36 tr. zák. brání tomu, aby byl ukládán trest ve výši, jež spolu s dosud nevykonanou části stejného druhu trestu uloženého dřívějším rozhodnutím přesahuje maximální výměru stanovenou zákonem pro tento druh trestu, tak tím spíše je toto ustanovení nutné respektovat v případě, kdy jediným rozhodnutím jsou ukládány dva tresty stejného druhu.

Pokud tedy okresní soud v napadeném trestním příkaze uložil obviněnému L. Ř. tresty obecně prospěšné práce a zákazu činnosti ve výši přesahující nejvýše dovolené výměry (horní hranice trestní sazby) těchto trestů, pak porušil zákon v neprospěch tohoto obviněného v ustanoveních § 23 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 36 tr. zák.

Za situace, kdy stížnost pro porušení zákona byla podána jen proti výroku o trestu, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda jsou též splněny zvláštní podmínky uvedené v ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle názoru Nejvyššího soudu porušení zákona dosahuje kvality předpokládané v ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., jestliže je obviněnému uložen trest v takové výši, která přesahuje nejvyšší výměru stanovenou zákonem pro ten který druh trestu. V takovém případě je třeba učinit závěr, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Stejné platí i pro případ porušení ustanovení § 36 tr. zák. o ukládání dalšího trestu. Nelze též opomenout požadavky vyplývající ze zásady zákonnosti trestu (srov. např. čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). S touto zásadou je evidentně neslučitelný stav, podle něhož má obviněný vykonávat trest ve výměře, jež překračuje horní hranici zákonné trestní sazby stanovené pro uložený druh trestu.

Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil ve shora uvedených ustanoveních porušení zákona ve výroku o uložených trestech napadeného trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 2 T 69/2000, přičemž v tomto směru byl zákon porušen v neprospěch obviněného L. Ř.

Oproti podané stížnosti pro porušení zákona, která byla ministrem spravedlnosti podána výlučně ve prospěch obviněného, dospěl však Nejvyšší soud k závěru, že napadeným trestním příkazem zákon nebyl porušen jen v neprospěch obviněného, ale že k porušení zákona ve výroku o trestech došlo též ve prospěch obviněného.

Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný L. Ř. v nedávné minulosti již vícekrát a opakovaně nerespektoval soudem uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. V posuzované věci je třeba konkrétně zdůraznit, že dne 25. 4. 2000 byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 T 45/2000, jímž byl uznán vinným dvojnásobným trestným činem dle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil třemi útoky, načež druhého dne, tj. 26. 4. 2000 v době mezi 14.00 a 16.00 hodin převzal sdělení obvinění pro skutek, v němž byl spatřován další trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit dne 3. 4. 2000, a prakticky vzápětí (ve 23.05 hodin téhož dne) opět v rozporu s uloženým zákazem řídil motorové vozidlo. O jeho výrazné nekázni svědčí též výpis z evidenční karty řidiče (č. l. 35 spisu). Obviněný byl postižen pro celou řadu přestupků v souvislosti s řízením motorového vozidla. Za těchto okolností je zřejmé, že tresty uložené obviněnému napadeným trestním příkazem nemohou naplnit účel trestu a že je zde dán zřejmý rozpor s účelem trestu ve smyslu ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. V tomto ohledu Nejvyšší soud vyslovil, že k porušení zákona ve výroku o trestech došlo i ve prospěch obviněného.

Ve shodě s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený trestní příkaz zrušil, a to v celém rozsahu. I když zjištěné porušení zákona se týká pouze výroku o trestu, tak z povahy trestního příkazu vyplývá, že jednotlivé výroky trestního příkazu coby odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5 tr. ř.) tvoří jednotný celek (např. v důsledku včas a řádně podaného odporu se trestní příkaz vždy ruší celý, byť opravný prostředek směřuje pouze proti některému jeho výroku). Specifická povaha trestního příkazu vylučuje, aby trestní příkaz existoval jako "částečně pravomocný odsuzující rozsudek" s tím, že další řízení se povede jen ohledně některého jeho dalšího výroku (např. jen ohledně výroku o trestu). Z těchto důvodů Nejvyšší soud zrušil napadený trestní příkaz v celém rozsahu, neboť na základě výše uvedených úvah nebylo možno trestní příkaz zrušit jen v jinak oddělitelném výroku o trestu, i když výrok o vině napadeného trestního příkazu byl Nejvyšším soudem shledán správným a zákonným. Současně Nejvyšší soud zrušil též další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Protože ve věci je třeba učinit nové rozhodnutí, přikázal Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň - jih, aby věc v intencích tohoto rozhodnutí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom okresní soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

Jak bylo výše již uvedeno ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona výlučně ve prospěch obviněného, a to ve lhůtě šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rovněž v ní navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl ve lhůtě tří měsíců od jejího podání (srov. § 272 tr. ř.). Protože Nejvyšší soud zjistil, že zákon byl porušen ve výroku o trestu v neprospěch i ve prospěch obviněného bylo nutno po vyslovení porušení zákona postupovat podle § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. (srov. Stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR St. 1/81-III.). Poněvadž ministr spravedlnosti se však nedomáhal změny napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného, tedy nenavrhoval v podané stížnosti pro porušení zákona zhoršení jeho postavení oproti stavu založenému napadeným rozhodnutím, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. To je vyloučeno s ohledem na povahu stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku a zjištění, že ministr spravedlnosti podal tento opravný prostředek výlučně ve prospěch obviněného; takže v takovém případě výsledek řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže vést ke zhoršení postavení obviněného. V novém řízení se tedy uplatní princip zákazu reformationis in peius ve smyslu ustanovení § 273 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 24. října 2000

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík