3 Tz 185/2000
Datum rozhodnutí: 19.10.2000
Dotčené předpisy:




3 Tz 185/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Fastnera a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněného J. M., proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 3. 2000, č. j. 1 T 39/2000-32,

a za podmínek § 272 tr. ř. rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2, § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 3. 2000, č. j. 1 T 39/2000-32, a v řízení, jež mu předcházelo,

byl porušen zákon

v ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., § 23 odst. 1, § 31 odst. 1 tr. zák. ve prospěch i v neprospěch obviněného.

Tento trestní příkaz se zrušuje. Zrušují se též další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Chomutově se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 3. 2000, č. j. 1 T 39/2000-32, byl obviněný J. M. uznán vinným:

- pod bodem 1/ trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že po založení postžirového účtu u IPB, a. s., divize P. s. P., R. 1, a po seznámení s obchodními podmínkami nedovolujícími čerpání přesahující minimální kreditní zůstatek 200,- Kč, dne 21. 8. 1996 na poštovních úřadech č. 3, 4 a 5 v Ch. vybral z tohoto účtu na základě jím uplatněných výplatních šeků postupně částku 18.900,- Kč, čímž uvedené bance způsobil škodu ve výši nejméně 18.700,- Kč",

- pod body 2/ a 3/ dvojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že jednak dne 20. 2. 1999 kolem 23.00 hod v J., okr. Ch., řídil v podnapilém stavu osobní automobil zn. Škoda 120, spz. CVE 66-47, přestože rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství - dopravní inspektorát Chomutov, ze dne 9. 9. 1998 mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců" a jednak dne 1. 5. 1999 v 9.30 hod. u obce J., okr. Ch., opět řídil osobní automobil zn. Škoda 120, spz. CVE 66-47, přestože dne 16. 3. 1999 již proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro řízení osobního automobilu z 20. 2. 1999".

Při takto formulovaném výroku o vině byl obviněnému J. M. uložen tímto trestním příkazem podle § 250 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) , § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na pětiletou zkušební dobu. Vedle trestu odnětí svobody byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen na dobu 5 let i trest zákazu řízení motorových vozidel. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto též o jeho povinnosti uhradit poškozené IPB, a. s., částku 16.100,- Kč.

Dne 12. 4. 2000 nabyl tento příkaz právní moci.

Dne 10. 8. 2000 podal proti němu ministr spravedlnosti ČR (dále jen ministr") u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného J. M.

Ministr ve svém mimořádném opravném prostředku především namítl, že napadeným trestním příkazem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, ačkoli podle § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř. lze trestním příkazem uložit trest tohoto druhu jen do výměry jednoho roku. Uvedeným nesprávným postupem soudu byl proto porušen zákon v neprospěch obviněného. Na druhé straně však bylo třeba posoudit, zda povolením podmíněného odkladu výkonu odnětí svobody nebyl porušen zákon ve prospěch obviněného, který byl od r. 1975 do r. 1993 odsouzen za celou řadu úmyslných trestných činů, a to i závažných, příčemž v posuzovaném případě se dopustil jak úmyslného trestného činu majetkové povahy, tak i dvou dalších úmyslných trestných činů prokazujících, že správní rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel naprosto nerespektuje.

V petitu ministrovy stížnosti pro porušení zákona bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově byl ve prospěch i v neprospěch obviněného J. M. porušen zákon, tento trestní příkaz aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Když Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného trestního příkazu i řízení, jež mu předcházelo, dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je v zásadě důvodná.

Podle § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř. lze trestním příkazem uložit trest odnětí svobody ve výměře nejvýše jednoho roku. Není přitom rozhodné, zda trest tohoto druhu byl uložen jako nepodmíněný, či zda jeho výkon byl podmíněně odložen. Stížnost pro porušení zákona proto správně vytýká, že napadený trestní příkaz je s tímto zákonným ustanovením v rozporu.

Jak již bylo dříve Nejvyšším soudem judikováno, v řízení, které předcházelo vydání trestního příkazu, jímž byl uložen trest odnětí svobody přesahující výměru jednoho roku, byl vždy porušen zákon. Ne však proto, že by trest přesahující tuto výměru byl v každém případě trestem, jenž je podle § 266 odst. 2 tr. ř. ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, nýbrž proto, že byl uložen trestním příkazem, tedy ve zvláštním řízení, které uložení trestu o takové výměře neumožňuje (srov. č. 28/98 Sb. rozh. tr.). Podstatou tohoto porušení zákona tedy je, že pokud samosoudce považoval za trestné činy, jimiž obviněného J. M. uznal vinným, přiměřený úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, nemohl o tomto rozhodnout trestním příkazem, ale měl věc projednat v hlavním líčení.

Důvodnost stížnosti pro porušení zákona tudíž v uvedeném směru nevyplývá ze speciálního ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., jež upravuje podmínky podání tohoto mimořádného opravného prostředku pouze proti výroku o trestu, ale přímo z obecného ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř., které její podání připouští proti každému pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, jímž byl porušen zákon, resp. které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.

Důvodná je též další námitka obsažená ve stížnosti pro porušení zákona, že v souvislosti s ukládáním úhrnného trestu za tři výše popsané úmyslné trestné činy mělo být uvažováno i o trestu jiného druhu než o podmíněném odsouzení. Ministr správně poukazuje na opis trestního rejstříku obviněného J. M., z něhož mj. vyplývá, že ve věci Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 4 T 36/89, byl odsouzen pro trestné činy znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž maření výkonu úředního rozhodnutí se v minulosti dopustil, ať v rovině trestného činu či přečinu, již vícekrát. I když poslední záznam v jeho rejstříku trestů je z r. 1993 a stran tohoto podmíněného odsouzení mělo být v roce 1996 rozhodnuto, že se ve zkušební době osvědčil, okresní soud měl pro tyto výrazné sklony obviněného J. M. k páchání této trestné činnosti uvažovat, ne-li přímo o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak přinejmenším o podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem podle § 60a tr. zák., v jehož rámci by obviněnému mohla být podle § 26 odst. 4 tr. zák. uložena přiměřená omezení nebo povinnosti, najmě v souvislosti s řízením motorových vozidel.

Ze všech až dosud uvedených důvodů proto Nejvyšší soud, při splnění podmínek § 272 tr. ř. pro podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 3. 2000, č. j. 1 T 39/2000-32, a v řízení, jež mu předcházelo, byl ve prospěch i v neprospěch obviněného J. M. porušen zákon. Toto porušení zákona bylo z výše uvedených důvodů vysloveno především v procesním ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., o maximální výměře trestu odnětí svobody, který lze uložit trestním příkazem, a dále i v hmotněprávních ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., o účelu trestu a stanovení jeho druhu a výměry. Dalším výrokem tohoto rozsudku Nejvyššího soudu pak byl napadený trestní příkaz podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušen, a to včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Posledním výrokem tohoto kasačního rozhodnutí bylo soudu prvního stupně, tj. Okresnímu soudu v Chomutově, přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 19. října 2000

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich F a s t n e r