3 Tz 184/2000
Datum rozhodnutí: 06.09.2000
Dotčené předpisy:




3 Tz 184/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného R. M., proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, a podle § 268 odst. 2, § 270 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek ustanovení § 272 tr. ř., rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 307 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného R. M.

Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, se d o p l ň u j e o výrok, jímž se podle § 307 odst. 3 tr. ř. obviněnému R. M., u k l á d á , aby v průběhu zkušební doby nahradil škodu ve výši 48.711,- Kč poškozené S., a. s., a to na základě dohody o její náhradě, kterou uzavřel s poškozenou dne 9. 12. 1999.

Odůvodnění:

Usnesením Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, bylo podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného R. M. pro skutek spočívající v podstatě v tom,

že v době od 28. 6. 1999 do 30. 6. 1999 a následně pak dne 2. 7. 1999 ve F. - M., jako obstaratel a. s., S., neodvedl finanční sázkové vklady vyinkasované v průběhu 26. a 27. sázkového týdne roku 1999 v částce 33.575,- Kč za 26. sázkový týden a v částce 15.136,- Kč za 27. sázkový týden, a to v rozporu se smlouvou o obstarávání sázkové služby ze dne 10. 5. 1999, kterou se zavázal první pracovní den následujícího sázkového týdne vytisknout finanční výpis - fakturu - a poté do dvacetičtyř hodin vystavit převodní příkaz a odvod uhradit nejpozději třetí den po ukončení sázkového týdne, peníze nezaplatil ani po opakovaných urgencích a dluží tak a. s., S., částku ve výši 48.711,- Kč,

v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle § 307 odst. 2 tr. ř. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 2. 2000 (na rozhodnutí je nesprávně uvedeno datum 18. 2. 2000).

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 272 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného R. M. stížnost pro porušení zákona. Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že okresní soud správně shledal, že v posuzované věci jsou splněny všechny zákonné předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť se jedná o trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let odnětí svobody, obviněný se k trestné činnosti doznal, s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasil a s poškozenou obchodní společností a. s., S., uzavřel dne 9. 12. 1999 dohodu o náhradě způsobené škody, přičemž ke dni konání hlavního líčení uhradil část škody ve výši 2.000,- Kč. Ministr spravedlnosti poukázal též na to, že obviněný dosud nebyl soudně trestán ani projednáván pro přestupek, takže okresní soud důvodně dospěl k závěru, že i vzhledem k osobě obviněného a k okolnostem případu lze rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání pokládat za dostačující. Vytýká však, že okresní soud nesprávně opomenul ustanovení § 307 odst. 3 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení je povinností soudu v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uložit obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, aby škodu v průběhu zkušební doby uhradil. Okresní soud však nevzal v úvahu tu skutečnost, že obviněný způsobenou škodu poškozenému zatím neuhradil, když s poškozeným toliko uzavřel dohodu o způsobu její náhrady. Bylo proto obligatorní podmínkou, aby v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uložil obviněnému též podle § 307 odst. 3 tr. ř. povinnost tuto škodu nahradit v průběhu zkušební doby, což však soud v rozhodnutí nevyslovil.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 200, sp. zn. 2 T 235/99, byl porušen zákon v ustanovení § 307 odst. 3 tr. ř., a aby podle § 270 odst. 2 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby o chybějícím výroku rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že k porušení zákona skutečně došlo v tom směru a rozsahu, jak na to přiléhavě poukazuje podaná stížnost pro porušení zákona.

Podle § 307 odst. 1 tr. ř. platí, že v řízení o trestném činu na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, může se souhlasem obviněného soud podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže

a) obviněný se k trestnému činu doznal,

b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,

a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

Podle § 307 odst. 2 tr. ř. v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanoví zkušební doba na 6 měsíců až 2 roky.

Ustanovení § 307 odst. 3 tr. ř. pak stanoví, že obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil.

Z obsahu spisu vyplývá, že na obviněného R. M. byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku v posuzované věci podána obžaloba pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání od 6 měsíců do 3 let.

Nejvyšší soud ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona se především ztotožnil s tím, že v projednávané věci byly splněny všechny formální i materiální podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání předpokládané ustanovením § 307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Je zcela nepochybné, že obviněný je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let a sám obviněný s podmíněným zastavením trestního stíhání vyslovil souhlas v hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2000 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se k trestnému činu doznal. Pokud jde o splnění podmínky uvedené v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. týkající se odškodnění poškozeného, okresní soud důvodně vycházel z předložené dohody o náhradě škody způsobené posuzovaným trestným činem a jejím splácením, která byla uzavřena mezi obviněným R. M. a poškozenou a. s., S., dne 9. 12. 1999 (č. l. 41 spisu).

Okresní soud též správně dospěl k závěru, že vzhledem k osobě obviněného, který dosud nebyl projednáván ani pro přestupek, ani nebyl soudně trestán, jakož i v zhledem k okolnostem případu (zejména s přihlédnutím k motivaci obviněného a k jeho upřímné lítosti), lze skutečně rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání pokládat za dostačující způsob projednání a rozhodnutí této věci.

Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci byly splněny všechny zákonné podmínky, za nichž lze rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř.

Okresní soud též v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání správně stanovil zkušební dobu a její délku v trvání 18 měsíců, což odpovídá všem zákonným hlediskům.

Okresní soud však v návaznosti na zákonný předpoklad § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř., který byl v posuzované věci naplněn tím, že obviněný s poškozeným toliko uzavřel dohodu o náhradě způsobené škody, patrně přehlédl ustanovení § 307 odst. 3 tr. ř., jak na to ostatně správně poukazuje stížnost pro porušení zákona. Spočívá-li totiž zákonný předpoklad podmíněného zastavení trestního stíhání v tom, že obviněný uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, jak tomu bylo v této věci, pak je obligatorní součástí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání výrok, jímž se obviněnému uloží, aby tuto škodu v souladu s uzavřenou dohodou poškozenému v průběhu zkušební doby nahradil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že výrok rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného R. M. je neúplný, neboť za situace, kdy obviněný škodu způsobenou trestným činem nenahradil, ani neučinil jiná potřebná opatření k její náhradě, již přímo ze zákona je povinnou součástí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání výrok, jímž se obviněnému podle § 307 odst. 3 tr. ř. ukládá, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil. Je tedy evidentní, že výrok rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je neúplný a tento neúplný výrok je nutno doplnit.

Na základě všech výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl porušen zákon v ustanovení § 307 odst. 3 tr. ř., a to ve prospěch obviněného R. M. Je tomu tak proto, že za situace, kdy byly splněny podmínky § 307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., tak bylo nezbytné, aby součástí rozhodnutí byl též výrok, který v napadeném usnesení učiněn nebyl, tedy výrok podle § 307 odst. 3 tr. ř. Právě absence tohoto výroku v napadeném usnesení je podstatou porušení zákona ze strany okresního soudu. Proto Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen právě v tom ustanovení, které okresním soudem aplikováno nebylo, ač přímo ze zákona vyplývá, že použito býti mělo. K porušení zákona došlo výlučně ve prospěch obviněného, neboť stanovení povinnosti nahradit způsobenou škodu během zkušební doby podmíněného zastavení je rozhodnutím, které obviněnému rozhodně neprospívá.

S ohledem na to, že byly splněny podmínky ustanovení § 272 tr. ř. mohl Nejvyšší soud přistoupit i k tomu, aby uvážil další procesní postup v posuzované věci.

Z ustanovení § 270 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že pokud záleží porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Argumentací a contrario ( ..může ..") lze dospět k závěru, že zákon nebrání tomu, aby Nejvyšší soud o chybějícím výroku rozhodl sám nebo aby neúplný výrok sám doplnil. Takové vlastní rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem předpokládá, že jsou splněny i podmínky naznačené v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, a nejsou-li zde žádné další zákonné překážky pro takový postup. Na základě výše uvedeného lze argumentací a maiore ad minus (může-li Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušit a pak sám rozhodnout, tím spíše může sám rozhodnout, aniž napadené rozhodnutí zruší) dospět k závěru, že takové vlastní rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit i v případě, kdy napadené rozhodnutí nezruší, tj. bude-li takové rozhodnutí pouze doplněno ve smyslu § 270 odst. 2 tr. ř.

Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou splněny výše citované předpoklady aplikace ustanovení § 270 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř., a s ohledem na výše již uvedené skutečnosti týkající se naplnění zákonných podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání, rozhodl Nejvyšší soud sám tak, že napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, se doplňuje o výrok, jímž se podle § 307 odst. 3 tr. ř. obviněnému R. M. ukládá, aby v průběhu zkušební doby nahradil škodu ve výši 48.711,- Kč poškozené S., a. s., a to na základě dohody o její náhradě, kterou uzavřel s poškozenou dne 9. 12. 1999, když obviněný způsobenou škodu dosud zcela nenahradil.

Poučení: Proti tomu rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 6. září 2000

Předseda senátu:

JUDr. Antonín D r a š t í k