3 Tz 108/2012
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 302 tr. ř., § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tz 108/2012 -38 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. L. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 244/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 168/2006 a podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 244/2011, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 302 tr. ř. v neprospěch obviněného M. L.

Napadené usnesení se zrušuje . Zrušuje se rovněž usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 2 T 168/2006.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Obviněný M. L. byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 91 T 118/2006, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ) , za což mu byl uložen podle § 250b odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně mu byla podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 25. 9. 2006.

Obviněný M. L. byl dále rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 2 T 168/2006, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. , za což mu byl uložen podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. společný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Současně mu byla podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 37a tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o vině, trestu a náhradě škody z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 91 T 118/2006. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 8. 2007.

Konec zkušební doby byl stanoven na den 25. 11. 2008, a to s ohledem na skutečnost, že trest byl ukládán jakožto společný za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu vydaného Městským soudem v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 91 T 118/2006.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 2 T 168/2006, bylo podle § 60 odst. 1 písm. b) tr. zák. rozhodnuto o prodloužení zkušební doby o 12 měsíců. Nově byl konec zkušební doby stanoven na 25. 11. 2009, a to z důvodu, že obviněný M. L. byl projednáván pro přestupek proti občanskému soužití a ani z části neuhradil trestnou činností způsobenou škodu.

Městský soud dále průběžně zjišťoval chování obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení a také to, zda zaplatil škodu trestným činem způsobenou. Za účelem rozhodnutí, zda se obviněný ve zkušební době osvědčil či nikoliv, nařídil Městský soud v Brně veřejné zasedání na den 9. 9. 2010. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání se však nepodařilo zajistit a toto bylo odročeno na neurčito.

Samosoudkyně Městského soudu v Brně následně dne 11. 10. 2010 vydala příkaz k zatčení obviněného M. L., který se však nepodařilo realizovat.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 2 T 168/2006, bylo rozhodnuto podle § 305 tr. ř., že se trestní řízení proti obviněnému povede jako proti uprchlému ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř. Obviněnému byla ustanovena obhájkyně JUDr. Hana Rámešová a dne 10. 5. 2011 bylo konáno veřejné zasedání.

Ve veřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2011 rozhodl Městský soud v Brně usnesením, sp. zn. 2 T 168/2006, tak, že obviněný M. L. vykoná trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 2 T 168/2006. Pro výkon uloženého trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o které rozhodl v neveřejném zasedání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 244/2011, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 244/2011, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. L. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným usnesením porušen zákon v neprospěch obviněného M. L. v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v § 302, § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 83 odst. 1 tr. zákoníku.

Řízení proti uprchlému je vždy závažným zásahem do průběhu trestního řízení, zejména neumožňuje obviněnému realizovat osobně a bezprostředně jeho právo na obhajobu. I když toto řízení upravuje zákon a důvody jeho konání jsou vždy výlučně na straně obviněného, i při splnění zákonných podmínek by mělo být zpravidla konáno až po vyčerpání jiných důkazních prostředků (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 9 Tzn 5/98).

Za skrývání ve smyslu § 302 tr. ř. se považuje takové maření průběhu trestního řízení, kdy se pachatel ukrývá na území České republiky a brání tak svému dopadení a zajištění. Způsob podobného počínání je v zásadě srovnatelný s důvody tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tz 117/2000).

Usnesení vydané podle § 305 tr. ř. o tom, že trestní řízení proti odsouzenému bude nadále vedeno jako proti uprchlému, je odůvodněno pouze tím, že k nařízenému veřejnému zasedání dne 9. 9. 2010 se odsouzeného nepodařilo obeslat, a to ani prostřednictvím Policie ČR. Soud proto dne 11. 10. 2010 vydal příkaz k zatčení, který nebyl realizován. Nalézací soud však vůbec nezjišťoval, z jakých důvodů nebyl příkaz k zatčení realizován, nedotázal se policejního orgánu, jaká opatření k vypátrání pobytu obviněného byla učiněna apod. Rovněž tak soud neprovedl žádné lustrace v dostupných evidencích či dotazy na jiné orgány. Je skutečností, že v období od neúspěšného doručení vyrozumění na adrese trvalého pobytu dne 7. 9. 2010 až do vydání předmětného usnesení dne 11. 4. 2011 si soud I. stupně neopatřoval žádné informace o pobytu a pohybu odsouzeného, tedy informace nezbytné pro skutkový závěr, že se odsouzený skrývá. Jak vyplývá mj. i z citované judikatury, tento skutkový závěr musí být předmětem dokazování, musí mít oporu ve spisovém materiálu a opatřené důkazy musí být vyhodnoceny způsobem uvedeným v ust. § 2 odst. 6 tr. ř. Teprve poté je možno učinit spolehlivý závěr, že jsou splněny zákonné podmínky pro konání zvláštního a svým způsobem mimořádného, výjimečného typu řízení, řízení proti uprchlému.

Pokud by nalézací soud učinil k uvedené otázce potřebná šetření, musel by zjistit skutečnosti, které jsou patrné ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 14 T 70/2010. Předně z tohoto spisu vyplývá, že obviněný se od 18. 10. 2010 do 10. 2. 2011 nacházel ve vazbě a byl tedy orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Po propuštění z vazby se osobně dostavoval k soudu za účelem nahlížení do spisu a přebírání různých písemností; u Obvodního soudu pro Prahu 3 tak byl přítomen nejméně ve dnech 21. 2., 28. 2., 10. 3. a 22. 6. 2011, u Městského soudu v Praze dne 9. 5. 2011 (srov. č. l. 265, 266, 271, 285v, 313).

Obviněný L. se v den, kdy samosoudkyně vydala rozhodnutí ve smyslu § 305 tr. ř., tj. 11. 4. 2011, osobně účastnil hlavního líčení v jiné jeho trestní věci projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 126/2010 (viz přiloženou kopii protokolu o hlavním líčení). Ze záznamu na č. l. 272 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 14 T 70/2010, se podává, že obviněný se osobně k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dostavil i dne 9. 3. 2011.

Výše uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že obviněný se neskrýval ve smyslu § 302 tr. ř., a mohly a měly být vůči němu uplatněny jiné procesní prostředky, ovšem důsledně provedené (předvedení, realizace příkazu k zatčení).

Pokud si soud neopatřil ke dni svého rozhodování o konání řízení proti uprchlému žádné další podklady pro závěr, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení buď pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá, a vyplynulo-li poté, že nebylo možno z důvodů uvedených v § 302 tr. ř. konat vůči obviněnému řízení proti uprchlému, tak postupoval v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V důsledku tohoto nesprávného postupu soudu bylo zásadním způsobem dotčeno právo obviněného na projednání své věci v přítomnosti a byl tak zcela zbaven možnosti uplatnit ve veřejném zasedání svou obhajobu. Vzhledem k tomu došlo k popření jeho práva na spravedlivý trestní proces (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, § 2 odst. 13 tr. ř.). Toto porušení procesních práv obviněného pak vede k závěru, že nemůže být shledáno zákonným rozhodnutí, jež je výsledkem řízení poznamenaného tak zásadním pochybením v postupu řízení u soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tz 119/2000).

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 244/2011, byl v neprospěch obviněného M. L. porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanoveních § 302, § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 83 odst. 3 tr. zákoníku, poté aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.

Podle § 147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán
a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a
b) řízení předcházející napadenému usnesení.

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Řízení proti uprchlému lze podle § 302 tr. ř. konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.

Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. L. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 2 T 168/2006, odsouzen podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 8. 2007. Konec zkušební doby podmíněného odsouzení byl stanoven na den 25. 11. 2008, a to s ohledem na skutečnost, že trest byl ukládán jakožto společný za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu vydaného Městským soudem v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 91 T 118/2006. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 2 T 168/2006, bylo podle § 60 odst. 1 písm. b) tr. zák. rozhodnuto o prodloužení zkušební doby o 12 měsíců a nově byl konec zkušební doby stanoven na 25. 11. 2009 .

Za účelem rozhodnutí, zda se obviněný ve zkušební době osvědčil či nikoliv, nařídil Městský soud v Brně veřejné zasedání na den 9. 9. 2010 a jelikož se přítomnost obviněného u veřejného zasedání nepodařilo zajistit, následně dne 11. 10. 2010 vydala samosoudkyně Městského soudu v Brně příkaz k zatčení obviněného M. L. Tento se nepodařilo realizovat, a proto dne 11. 4. 2011 bylo rozhodnuto podle § 305 tr. ř., že se trestní řízení proti obviněnému povede jako proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Obviněnému byla ustanovena obhájkyně JUDr. Hana Rámešová a dne 10. 5. 2011 bylo konáno veřejné zasedání, ve kterém rozhodl Městský soud v Brně usnesením, sp. zn. 2 T 168/2006, tak, že obviněný M. L. vykoná trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 2 T 168/2006, a pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s dozorem.

Třeba předeslat, že ministr spravedlnosti naprosto oprávněně vycházel z dikce ustanovení § 302 odst. 1 tr. ř., zakotvující zásadu, že řízení proti uprchlému, tj. řízení podle části třetí, hlavy dvacáté, oddílu druhého stávajícího trestního řádu, lze konat výhradně proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Obviněný M. L. v kritické době v cizině nepobýval, resp. žádné v přezkoumávaném trestním řízení zjištěné okolnosti podobnému závěru reálně nenasvědčovaly, a bylo tudíž nutné učinit spolehlivé zjištění o tom, že se skrývá v prokázaném úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání.

Současná rozhodovací praxe považuje za skrývání takové maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se ukrývá na území České republiky a brání tak svému dopadení a zajištění. Způsob podobného počínání je v zásadě srovnatelný s důvody tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř.

V daném případě se skutečně obviněného M. L. nepodařilo opakovaně zastihnout na žádné ze soudu známých adres, opakované snahy o doručení písemností zůstaly bezvýsledné a konkrétní místo faktického pobytu obviněného nebylo zjištěno ani prostřednictvím orgánů Policie České republiky, a to ani po vydání příkazu k zatčení.

Nalézací soud nezjišťoval, z jakých důvodů nebyl příkaz k zatčení realizován, nedotázal se policejního orgánu, jaká opatření k vypátrání pobytu obviněného byla učiněna apod. Tak neprovedl žádné lustrace v dostupných evidencích či dotazy na jiné orgány. Přitom ze spisového materiálu se podává, že dne 28. 1. 2009 podal obviněný na Městský soud v Brně žádost o rozhodnutí soudu o jeho osvědčení, kde mimo jiné uvedl telefonní číslo, na kterém je možné ho zastihnout (č. l. 111 spisu). Také sdělení Městského úřadu ve Šlapanicích ze dne 27. 4. 2011 (č. l. 202 spisu), že spisová dokumentace obviněného M. L. byla na jeho žádost postoupena ÚMČ Praha 2, nám. Míru 600/20, nevěnoval soud žádnou pozornost. Je skutečností, že v období od neúspěšného doručení vyrozumění na adrese trvalého pobytu dne 7. 9. 2010 až do vydání předmětného usnesení dne 11. 4. 2011 o konání trestního řízení, jako proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř., si soud I. stupně neopatřoval žádné informace o pobytu a pohybu odsouzeného, tedy informace nezbytné pro skutkový závěr, že se odsouzený skrývá. Přitom tento skutkový závěr musí být předmětem dokazování, musí mít oporu ve spisovém materiálu a opatřené důkazy musí být vyhodnoceny způsobem uvedeným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Teprve poté je možno učinit spolehlivý závěr, že jsou splněny zákonné podmínky pro konání zvláštního a svým způsobem mimořádného, výjimečného typu řízení, řízení proti uprchlému.

Pokud by nalézací soud učinil k uvedené otázce potřebná šetření (dotaz na tel. číslo, dotaz na vězeňskou službu apod.), musel by zjistit skutečnosti, které jsou patrné ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 14 T 70/2010. Předně z tohoto spisu vyplývá, že obviněný se od 18. 10. 2010 do 10. 2. 2011 nacházel ve vazbě a byl tedy orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Po propuštění z vazby se osobně dostavoval k soudu za účelem nahlížení do spisu a přebírání různých písemností. U Obvodního soudu pro Prahu 3 tak byl přítomen ve dnech 21. 2. 2011, 28. 2. 2011 a 10. 3. 2011. V trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 126/2010, se obviněný M. L. účastnil dne 11. 4. 2011 hlavního líčení, tj. v den, kdy samosoudkyně vydala rozhodnutí ve smyslu § 305 tr. ř. Ze záznamu na č. l. 272 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 14 T 70/2010, se podává, že obviněný se osobně k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dostavil i dne 9. 3. 2011.

Shora uvedené okolnosti tudíž rozhodně nesvědčí o úmyslu a snaze obviněného M. L. vyhýbat se jakémukoliv trestnímu stíhání ve smyslu ustanovení § 302 tr. ř., a mohly a měly být vůči němu uplatněny jiné procesní prostředky, ovšem důsledně provedené (předvedení, realizace příkazu k zatčení).

Pokud si soud neopatřil ke dni rozhodování o konání řízení proti uprchlému podklady pro závěr, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení buď pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá, a naopak vyplynulo-li ze shora uvedených skutečností, že nebylo možno z důvodů uvedených v § 302 tr. ř. konat vůči obviněnému řízení proti uprchlému, postupoval Městský soud v Brně v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V důsledku tohoto nesprávného postupu soudu bylo zásadním způsobem dotčeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a byl tak zcela zbaven možnosti uplatnit ve veřejném zasedání svou obhajobu. Vzhledem k tomu došlo k popření jeho práva na spravedlivý proces (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, § 2 odst. 13 tr. ř.). Toto porušení procesních práv obviněného pak nepochybně vede k závěru, že nemůže být shledáno zákonným rozhodnutí, jež je výsledkem řízení poznamenaného tak zásadním pochybením v postupu řízení u soudu prvního stupně.

Závažnost procesní vady se obvykle posuzuje mj. i podle jejího možného vlivu na správnost následně vydaného rozhodnutí. Jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení, soud učinil závěr, že obviněný se ve zkušební době nedopustil žádného trestného činu ani nebyl projednáván pro přestupek; jediným důvodem svědčícím pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody byl fakt, který soud zjistil z dotazů na oprávněné osoby, tj. že obviněný dosud neuhradil ani zčásti způsobenou škodu. V daném případě je pro obviněného zvlášť citelné, pokud se nemohl před soudem hájit osobně a kontradiktorním způsobem, neboť ustanovená obhájkyně s ním nebyla v kontaktu a předmětem dokazování byla - v návaznosti na uloženou přiměřenou povinnost - skutečnost, zda odsouzený mohl podle svých sil nahradit alespoň z části způsobenou škodu. Zjišťování osobních, majetkových a výdělkových poměrů a schopností bez přítomnosti dotčené osoby je vždy problematické. Lze konstatovat, že shora popsaný vadný postup řízení je závažný natolik, že mohl mít vliv na správnost a úplnost skutkových zjištění.

Krajský soud v Brně, který rozhodoval o stížnosti obhájkyně obviněného M. L. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 2 T 168/2006, neshledal podmínky pro vyhovění této stížnosti a jako nedůvodnou ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Předpokladem takového rozhodnutí je přitom splnění přezkumné povinnosti uvedené v ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutím o zamítnutí stížnosti se plně potvrzuje správnost všech výroků napadeného usnesení a postupu řízení, které mu předcházelo. Stížnost tedy není důvodná, pokud všechny výroky napadeného usnesení byly shledány bez vad a vadami netrpěl ani procesní postup předcházející napadenému usnesení.

Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, podle kterého Krajský soud v Brně neověřil dostatečným způsobem správnost všech výroků napadeného usnesení a řízení napadenému usnesení předcházející.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 244/2011, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. L. v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 302 tr. ř. Nejvyšší soud poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nad rámec shora uvedeného (jako obiter dictum) je třeba konstatovat, že kromě výše uvedené procesní vady je rovněž zřejmé, že městský soud postupoval při sledování chování obviněného ve zkušební době značně váhavě a se zbytečnými prodlevami. Soudu bylo dobře známo, že prodloužená zkušební doba končí dne 25. 11. 2009 , přesto samosoudkyně udělila kanceláři první pokyny v naznačeném směru až dne 8. 4. 2010 (viz referát na č. l. 161). Další referát s pokyny ke skutkovým zjištěním je ze dne 4. 5. 2010, kdy oslovené osoby odpověděly obratem, takže ke dni 13. 5. 2010 již měl soud k dispozici všechny podklady, které si sám vyžádal, a které dle jeho úsudku postačovaly k rozhodnutí o tom, zda se odsouzený osvědčil (č. l. 170). Přesto byl spis předložen samosoudkyni teprve na základě žádosti dne 4. 8. 2010. Dne 12. 8. 2010 bylo nařízeno veřejné zasedání na den 9. 9. 2010. Obsílka se soudu vrátila dne 1. 9. 2010, následné doručování policejním orgánem také nebylo úspěšné. Obviněný byl přitom ode dne 18. 10. 2010 do 10. 2. 2011 ve vazbě, o čemž se soud nedozvěděl, ovšem měl a mohl (např. dotazy na vězeňskou službu). Vezmeme-li v úvahu neúčelné prodlevy při vyřizování trestní věci po skončení zkušební doby a dobu, kdy byl obviněný ve vazbě či docházel k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 a Prahu 4, pak lze dospět k závěru, že to nebyl v rozhodující míře obviněný, kdo zavinil zmaření lhůty pro rozhodnutí o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (§ 83 odst. 3 tr. zákoníku), nýbrž nedůsledný a pomalý postup soudu.

Podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a
a) stanovit nad odsouzeným dohled,
b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1, nebo
c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.

Nejvyšší soud vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, poukazuje na ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku upravující vznik zákonné fikce o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, která nastává ze zákona uplynutím doby jednoho roku po skončení zkušební doby, aniž je třeba, aby to soud vyslovil usnesením. Pokud však podmíněně odsouzený zavinil, že soud do roka od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se ve zkušební době osvědčil či nikoli, lze mít za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil teprve tehdy, jestliže soud pravomocně rozhodne o jeho osvědčení. Otázku, zda podmíněně odsouzený zavinil, že nebylo možno rozhodnout o tom, zda se osvědčil do roka od uplynutí zkušební doby, řeší soud jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. a musí k jejímu vyřešení provést potřebné důkazy. Pokud se však podmíněně odsouzený v průběhu zkušební doby či v případě jednoho roku od jejího uplynutí nachází ve vazbě v jiné trestní věci nebo vykonává trest odnětí svobody, tato skutečnost sama o sobě nezakládá jeho vinu na tom, že soud do roka od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se osvědčil.

V konkrétní posuzované situaci se jednalo o případ, kdy obviněný M. L. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 2 T 168/2006, odsouzen podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 8. 2007. Konec zkušební doby podmíněného odsouzení byl stanoven na den 25. 11. 2009 (společný trest a rozhodnutí o prodloužení zkušební doby o 12 měsíců).

Lhůta podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku připadala na den 25. 11. 2010 . Po tomto dni u obviněného připadala v úvahu fikce jeho osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení (pokud by soud nezjistil, že to byl právě podmíněně odsouzený, kdo zavinil, že soud do roka od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se ve zkušební době osvědčil či nikoli).

Rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, a jak bylo uvedeno shora, na straně obviněného M. L. nebylo zjištěno, že by nesl vinu na tom, že do dnešního dne nebylo rozhodnuto podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Lze proto konstatovat, že v posuzovaném případě došlo k naplnění zákonné fikce o osvědčení obviněného ve zkušební době a na obviněného M. L. je třeba v souladu s ustanovením § 83 odst. 3 tr. zákoníku nahlížet tak, jako by nebyl odsouzen. Proto Nejvyšší soud již navazující výrok podle § 270 odst. 1 tr. ř. neučinil, neboť Městský soud v Brně v dané věci nemá o čem rozhodovat, ale musí postupovat podle § 64 odst. 6 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a