3 Tvo 96/2000
Datum rozhodnutí: 10.08.2000
Dotčené předpisy:




3 Tvo 96/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2000 stížnost obžalovaného O. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 12 Ntv 4/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 69/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného O. B. do 31. 10. 2000.

Proti usnesení podal obžalovaný ve lhůtě uvedené v § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost, kterou odůvodnil jednak sám, jednak prostřednictvím svého obhájce. Především v ní namítl, že Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí vyslovil, že za dobu nezbytně nutnou k tomu, aby trestní stíhání v dané věci mohlo být skončeno, považuje dobu do 31. 3. 2000. Ke skončení trestního stíhání však dosud nedošlo. Obžalovaný dále poukázal na to, že na pokrytí svého pobytu v České republice má dostatek legálně získaných finančních prostředků a území republiky nehodlá po dobu trestního stíhání opustit, když navíc nemá k dispozici ani svůj cestovní pas. Dále uvedl, že se v případě propuštění z vazby bude zdržovat na konkrétní adrese a bude kdykoliv k dispozici orgánům činným v trestním řízení. S ohledem na shora konstatované důvody a dále proto, že se žádné trestné činnosti nedopustil, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.

Na základě stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo (§ 147 odst. 1 tr. ř.) a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Obžalovaný O. B. je stíhán pro závažnou (zejména majetkovou) trestnou činnost. O obžalobě, jež byla podána na O. B. a další dvě osoby u Krajského soudu v Hradci Králové dne 18. 3. 1999, rozhodl uvedený soud rozsudkem ze dne 10. 11. 1999, č. j. 6 T 69/99-1350, jímž obžalovaného uznal vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 12 To 173/99, byl v odvolacím řízení citovaný rozsudek soudu I. stupně v části týkající se obžalovaného O. B. zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O vzetí obžalovaného do vazby rozhodl soudce (soudkyně) Okresního soudu v Jičíně usnesením ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. Nt 59/98, z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. v tehdy účinném znění. Důvody vazby byly později rozšířeny i o důvod tzv. útěkové vazby uvedený v § 67 písm. a) tr. ř. v tehdy účinném znění. Vazba obžalovaného byla opakovaně prodlužována, naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 12 Ntv 1/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 7 Tvo 34/2000, a to do 31. 7. 2000.

Nynější návrh na prodloužení lhůty trvání vazby podal předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze. Návrh odůvodnil zejména tím, že v důsledku náhlého úmrtí jednoho z členů senátu, muselo být po zrušení rozsudku odvolacím soudem, hlavní líčení s ohledem na nové složení senátu, konáno od počátku znovu. Navíc se nedostavili někteří ze svědků, na jejichž slyšení obžalovaný trval. Zejména v důsledku těchto objektivních okolností nebylo možno řízení skončit ve výše uvedené lhůtě.

Podle zjištění Nejvyššího soudu u obžalovaného O. B. dosud trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. a v uvedeném směru lze považovat závěry napadeného usnesení za správné. V uvedené souvislosti je třeba zdůraznit, že obžalovaný je cizím státním příslušníkem, který vystupoval pod různými jmény a bylo u něj nalezeno několik cestovních dokladů. Nebylo zjištěno, že by byl na pobyt v České republice blíže vázán. Tvrzení obžalovaného, že po dobu trestního stíhání neopustí území republiky, je nutno posuzovat pod zorným úhlem shora konstatovaných skutečností, a dále toho, že si obžalovaný je nepochybně vědom, jaký trest mu hrozí v případě, že bude uznán shora uvedenou trestnou činností vinným, a že pokud by se po propuštění z vazby rozhodl Českou republiku opustit, mohl by toho bez větších překážek dosáhnout, a účinně se tak vyhnout trestnímu stíhání. Existují tedy konkrétní skutečnosti, o něž lze důvody tzv. útěkové vazby dle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. opřít. Pokud jde o důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř., ze spisu vyplývá, že se obžalovaný měl trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopouštět ve formě pokračování velkým množstvím útoků (celkem 56) v době od 8. 10. 1997 do 4. 1. 1998, tedy prakticky až do svého zadržení orgány Policie ČR (14. 1. 1998). Uvedená okolnost, ve spojení s rozsahem a charakterem stíhané trestné činnosti, vzbuzuje důvodnou obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě v trestné činnosti pokračovat. Se závěry napadeného usnesení ohledně důvodů vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. se Nejvyšší soud proto ztotožnil.

Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením rovněž v tom, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. V předmětné věci nebylo trestní stíhání obžalovaného ukončeno ani v rámci posledního prodloužení vazby z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů. Mezi objektivní okolnosti, v důsledku nichž se řízení prodloužilo, patří úmrtí člena senátu soudu I. stupně a nutnost projednat věc v novém složení senátu. Krajský soud v Hradci Králové po vrácení věci odvolacím soudem (3. 4. 2000) konal nové hlavní líčení ve dnech 23. a 24. 5. 2000 a 27. a 28. 6. 2000, kdy je bylo nutno znovu odročit z důvodu výslechu dalších svědků. Za daného stavu nelze dospět k závěru, že k prodlužování řízení dochází vzhledem k nečinnosti soudu, ale že se tak stalo z důvodů, jež je třeba ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. považovat za závažné a rovněž pro obtížnost projednávané trestní věci.

S ohledem na stávající důvody vazby u obžalovaného současně hrozí, že jeho propuštěním na svobodu by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, jenž podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá mj. v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny, jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, a aby bylo předcházeno a zamezováno další trestné činnosti.

Doba, na kterou Vrchní soud v Praze prodloužil trvání vazby obžalovaného O. B., tj. do 31. 10. 2000, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak vzhledem ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaného nyní nachází. Prodloužení vazby není současně v rozporu s ustanovením § 71 odst. 4 tr. ř.

K námitkám obžalovaného, které se týkají otázek jeho viny resp. neviny, nemohl Nejvyšší soud přihlížet, neboť v řízení o prodloužení vazby nelze řešit meritorní otázku, zda obžalovaný je či není vinen. Shromážděné důkazy mohly být posuzovány pouze z hlediska ustanovení § 68 věta druhá tr. ř., přičemž na tomto základě je možno učinit závěr, že vazba je odůvodněna též skutkovými okolnostmi.

Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaného nevyhověl a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 10. srpna 2000



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler