3 Tvo 94/2000
Datum rozhodnutí: 10.08.2000
Dotčené předpisy:




3 Tvo 94/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2000 stížnost obžalovaného M. Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2000 sp. zn. 11 Ntv 2/2000 a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.řádu se stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2000 sp. zn. 11 Ntv 2/2000 byla podle § 71 odst. 3 tr. řádu opětovně prodloužena vazba obžalovaného M. Ch. do 12. února 2001.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný ve lhůtě stanovené § 143 odst. 1 tr. řádu stížnost. V jejím obsáhlém písemném odůvodnění v podstatě namítá, že z jeho strany a ze strany obhájců nedošlo k žádným průtahům v řízení a citované usnesení považuje za nezákonné. Obžalovaný je dále přesvědčen, že odvolací soud měl předmětnou trestní věc projednat v neveřejném zasedání, přičemž dovozuje, že dosavadní průtahy v řízení způsobil soud. S dalším prodloužením lhůty trvání vazby nesouhlasí a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil jako nezákonné a propustil jej z vazby.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obžalovaný M. Ch. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dosud nepravomocně odsouzen pro pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst.1, písm.b), odst. 4 tr. zákona, dále pro další trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm.b), odst. 2 tr. zákona a dále pro trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona, podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2, nedovolené ozbrojování podle § 185 odst. 2, písm.a), odst. 4 písm.b) tr. zákona, útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm.a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona a konečně maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl obžalovanému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Tento rozsudek nenabyl právní moci a věc se v současné době nachází u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího.

Obžalovaný M. Ch. byl vzat do vazby na podkladě usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. Nt 356/97 z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b), c) tr. řádu tehdy platného, nyní z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. O vazbě obžalovaného bylo již v minulosti několikrát rozhodováno, k jejímu prodloužení do 12. 8. 2000 došlo na podkladě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2000 sp. zn. 11 Ntv 1/2000 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 11/2000. Trestní spis byl Vrchnímu soudu v Praze vrácen dne 28. 1. 2000 a od uvedené doby je nutno, aby Nejvyšší soud opětovně posuzoval, zda nedošlo k průtahům v řízení v souvislosti s podanou stížností obžalovaného.

Nejvyšší soud zjistil, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze návrh na opětovné prodloužení vazby obžalovaného M. Ch. podal ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 6 tr. řádu.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze o důvodnosti tzv. vazby útěkové (§ 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu). Správně vrchní soud v napadeném rozhodnutí poukázal na konkrétní okolnosti, které odůvodňují obavu, že obžalovaný v případě svého propuštění na svobodu by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání.I ve stadiu řízení před odvolacím soudem jsou s ohledem na konkrétní skutečnosti obsažené ve spise dány důvody vazby koluzní (§ 67 odst. 1 písm. b) tr. řádu).Plně se Nejvyšší soud ztotožnil i se závěry vrchního soudu pokud jde o existenci vazby předstižné ( § 67 odst. 1 písm. c) tr. řádu). K argumentaci vrchního soudu ohledně reálné obavy, že by se obžalovaný mohl chovat způsobem, který předpokládá uvedené ustanovení tr. řádu, Nejvyšší soud nemá co dodat.

Podle § 71 odst. 1 tr. řádu vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání skončit a propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.

Nejvyšší soud shledal, že v dané trestní věci jsou dány podmínky pro další prodloužení vazby obžalovaného a v tomto směru se plně ztotožnil se závěry napadeného usnesení. Obstrukce obžalovaného tak, jak je na ně poukazováno a jeho postoj k věci v odvolacím řízení

jsou skutečnostmi, jež má na mysli ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu. Propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu v této fázi trestního stíhání by mohlo být dosažení účelu trestního řízení, který je dán ustanovením § 1 odst. 1 tr. řádu, přinejmenším podstatně ztíženo.

K námitkám obžalovaného, které uplatnil v podané stížnosti nutno uvést, že není na něm posouzení, zda odvolací soud přezkoumá jeho trestní věc ve veřejném či neveřejném zasedání. Tato otázka je zákonem svěřena výlučně soudu, který věc přezkoumává. Nezbývá než dodat, že pokud odvolací soud nařizuje projednání věci ve veřejném zasedání, umožňuje tak obžalovanému široké uplatnění jeho práv na obhajobu v souladu se zásadou spravedlivého procesu.

Doba, na kterou byla vazba obžalovaného prodloužena, tj. do 12. 2. 2001, se jeví jako nezbytně nutná především s ohledem na dosavadní postoj obžalovaného k odvolacímu řízení.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud tak, že stížnost obžalovaného M. Ch. proti usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 10. srpna 2000

Předseda senátu:

Mgr. Josef Hendrych