3 Tvo 77/2000
Datum rozhodnutí: 03.07.2000
Dotčené předpisy:




3 Tvo 77/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. července 2000 stížnost obžalovaného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2000, sp. zn. 3 Ntv 7/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 10/98, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného M. M. do 24. září 2000.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný včas stížnost, kterou se domáhá objektivního přezkoumání napadeného usnesení. Namítal, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně pokládal realizaci jeho práva na mateřský jazyk za obstrukce" v řízení a zdůraznil, že ke skončení věci nedochází pro průtahy na straně soudu. Poukázal na to, že je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby zabezpečily přítomnost svědků v hlavním líčení. Dále má za to, že důvody koluzní vazby nejsou dány, zvláště když její účel nemohl být zaručen v době , kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud České republiky postupem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že stížnost obžalovaného M. M. není důvodná.

Obžalovaný M. M. je na podkladě obžaloby podané dne 18. 6. 1998 u Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, stíhán jako zvlášť nebezpečný recidivista pro závažnou násilnou trestnou činnost (mimo jiné pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.). Hlavní líčení v posuzované věci bylo opakovaně odročováno, naposledy na 4. 8. 2000.

Obžalovaný M. M. se nacházel ve vazbě v době od 23. 12. 1997 do 29. 12. 1998, pak vykonával šestiměsíční trest odnětí svobody, a ve vazbě se znovu nachází od 30. 6. 1999. V současné době se jeho setrvání ve vazbě opírá o vazební důvody předpokládané ustanovením § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno ustanovením § 71 odst. 3 tr. ř., uplynula u obžalovaného M. M. dnem 24. 6. 2000.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. (5. 6. 2000) podal návrh na prodloužení vazby obžalovaného, a to do dne 30. 9. 2000. Návrh v zásadě odůvodnil tím, že posuzovanou trestní věc se nepodařilo ukončit z důvodů objektivní povahy, neboť řada hlavních líčení musela být odročena z důvodů nedostavení se předvolávaných či vyrozumívaných osob, přičemž jejich účast na jednání byla nezbytná. U obžalovaného přitom i nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.

Nejvyšší soud se především plně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci o důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat na velice podrobné a výstižné rozvedení konkrétních skutečností v napadeném usnesení, z nichž jednotlivé vazební důvody předpokládané v ustanovení § 67 odst. 1 tr. ř. zcela jednoznačně vyplývají. K námitce obžalovaného ohledně nedůvodnosti další existence tzv. koluzní vazby je třeba odkázat na usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze 16. 12. 1998 ( č. l. 274 spisu), jímž byla obžalovanému po dobu výkonu trestu odnětí svobody uložena taková opatření, která jsou obsahově shodná s režimem výkonu tzv. koluzní vazby.

Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že v posuzované věci jsou splněny všechny zákonem stanovené požadavky pro prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že tento postup odůvodňují závažné okolnosti objektivního charakteru, jež jsou blíže popsané v napadeném usnesení. Vrchní soud nepochybně správně dovodil, že trestní stíhání obžalovaného M. M. nemohlo být skončeno ani ve dvouleté lhůtě trvání vazby, a to jak pro obtížnost věci, tak pro jiné závažné důvody objektivní povahy. Vrchní soud poukázal na poměrně velký rozsah a složitost prováděného dokazování ve věci, nenechal bez povšimnutí ani komplikace způsobené přístupem některých svědků. Omluvená nepřítomnost obhájce, popř. přísedícího jsou rovněž okolnosti objektivní povahy, které vytvořily překážku skončení věci. Je samozřejmé, že vrchní soud nijak nezpochybnil právo obžalovaného používat v trestním řízení svého mateřského jazyka, pouze poukázal na okolnosti uplatnění tohoto práva. Ve shodě se závěry vrchního soudu lze konstatovat, že průběh řízení před soudem prvního stupně svědčí o úsilí věc co nejrychleji projednat a rozhodnout. Nelze tedy dovodit existenci nějakých podstatných průtahů zaviněných orgány činnými v trestním řízení. S vrchním soudem lze souhlasit i v tom, že s ohledem na stávající důvody vazby a stav řízení reálně hrozí, že propuštěním obžalovaného na svobodu dojde přinejmenším k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř.

Doba, na kterou byla vazba obžalovaného M. M. prodloužena, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak i s ohledem na současný stav a dosavadní průběh trestního stíhání. Vrchní soud v tomto směru nepochybil, pokud rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby do 24. září 2000.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost obžalovaného M. M. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení zákon stížnost nepřipouští.

V Brně dne 3. července 2000

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík