3 Tvo 120/2000
Datum rozhodnutí: 10.10.2000
Dotčené předpisy:




3 Tvo 120/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2000 stížnost obžalovaného V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 7 Ntv 7/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 18/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného V. K. do 31. 12. 2000.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný ve lhůtě uvedené v § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Namítl v ní, že během zákonné dvouleté lhůty trvání vazby měl soud dostatek času řízení ukončit. Dle přesvědčení obžalovaného nelze k jeho tíži přičítat, že návrhy směřující k objasnění věci, které v průběhu řízení podával, jsou realizovány teprve v současné době. Z tohoto důvodu nepovažuje další prodloužení vazby za odpovídající zákonu, když navíc podle jeho názoru ani v prodlužené lhůtě trvání vazby nebudou soudy schopné věc ukončit. V případě, že by byl z vazby propuštěn, nemá - s ohledem na jeho zájem na objasnění věci - v úmyslu se skrývat a bude se dostavovat k hlavnímu líčení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud předmětné usnesení zrušil a současně rozhodl o jeho propuštění z vazby.

Na základě stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo (§ 147 odst. 1 tr. ř.) a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že obžalovaný V. K. je stíhán pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit se dvěma dosud nezjištěnými spolupachateli. Obžaloba byla podána u Krajského soudu v Hradci Králové dne 3. 3. 1999. Uvedený soud konal ve věci hlavní líčení od 14. 6. 1999, přičemž poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 1999, č. j. 4 T 18/99-350, tak, že obžalovaného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b, c) tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti roků nepodmíněně a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tento rozsudek byl v odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 10 To 111/99, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Hradci Králové následně pokračoval v řízení a ve věci znovu rozhodl rozsudkem dne 13. 6. 2000, č. j. 4 T 18/99-558, jímž obžalovaného uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Obžalovanému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Z podnětu odvolání obžalovaného a státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 7 To 101/2000, rovněž posledně citovaný rozsudek. Po vrácení spisu odvolacím soudem konal krajský soud hlavní líčení 29. 8. 2000 a v souladu s pokyny odvolacího soudu doplňoval dokazování. Toto hlavní líčení bylo z důvodu vypracování znaleckých posudků a výslechu dalších svědků odročeno na 17. 10. 2000.

O vzetí obžalovaného V. K. do vazby rozhodl soudce (soudkyně) Okresního soudu v Náchodě usnesením ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. Nt 125/98, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a, b) tr. ř. v tehdy účinném znění, s tím, že se vazba započítává ode dne omezení osobní svobody obžalovaného, tj. od 28. 9. 1998. Důvody vazby se v průběhu řízení nezměnily. Návrh na prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky podal předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze. Návrh odůvodnil zejména trvajícími důvody vazby dle § 67 odst. 1 písm. a, b) tr. ř. a současným stavem řízení (nutnost dalšího doplňování dokazování), jenž neumožňoval trestní stíhání obžalovaného ukončit ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 3 věta první tr. ř.

Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného V. K. důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a, b) tr. ř. i v současné době. Obžalovaný je ukrajinským státním příslušníkem a na Ukrajině má rovněž své bydliště. V České republice se zdržoval na ubytovně v Praze a zde příležitostně pracoval na různých stavbách. Na pobyt v České republice není blíže vázán. Tato okolnost, ve spojení s dosavadním, pro obžalovaného nepříznivým průběhem trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a s tím související ohrožení vysokým trestem, má nepochybně povahu skutečnosti vzbuzující důvodnou obavu, že obžalovaný v případě propuštění na svobodu opustí území ČR, tzn. že uprchne anebo se bude skrývat, tedy počínat si způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o důvody tzv. koluzní vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba vzít v úvahu, že se obžalovaný měl trestné činnosti dopustit společně s dalšími pachateli ukrajinské národnosti, kteří nebyli dosud zjištěni a nedošlo tedy ani k jejich výslechu. Výpověď obžalovaného nasvědčuje tomu, že tyto osoby zná. S ohledem na tuto okolnost i na charakter projednávané trestné činnosti lze dovodit obavu, že se obžalovaný (při absenci omezení vyplývajících z koluzní vazby) s těmito osobami spojí a bude na ně působit, ještě před tím, než budou orgány činnými v trestním řízení vypátrány a v dané věci vyslechnuty. Tím by mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Existence některého z vazebních důvodů podle § 67 odst. 1 tr. ř. je ovšem jen základním předpokladem pro prodloužení vazby nad dva roky. Kromě toho je tento postup vázán na splnění dalších podmínek vyplývajících z ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. Těmito podmínkami je jednak to, že trestní stíhání nebylo možné skončit ve lhůtě dvou let trvání vazby pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů, jednak, že propuštěním obžalovaného na svobodu by bylo ohroženo dosažení účelu trestního řízení.

Nejvyšší soud se s napadeným usnesením ztotožnil v závěru, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. V předmětné věci nebylo trestní stíhání obžalovaného skončeno ve dvouleté vazební lhůtě z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů. Stalo se tak především proto, že ve věci bylo nutno provádět rozsáhlejší dokazování, jehož rámec byl ve fázi řízení před soudem vymezen především pokyny odvolacího soudu. V úvahu bylo nutno vzít i to, že některé z předvolaných osob se k hlavnímu líčení nedostavovaly, bylo třeba vypracovat znalecké posudky a pořídit překlady některých ve věci vydaných rozhodnutí, aby jim obžalovaný porozuměl a mohl v řízení uplatnit svá obhajovací práva. Pokud docházelo k prodlužování řízení, nestalo se tak pro nečinnost soudu, ale z důvodů spočívajících především v obtížnosti projednávané věci. S ohledem na stávající důvody vazby u obžalovaného současně hrozí, že jeho propuštěním na svobodu by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, jenž podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá mj. v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Doba, na kterou Vrchní soud v Praze prodloužil trvání vazby obžalovaného V. K., tj. do 31. 12. 2000, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze věci, tak vzhledem ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaného nyní nachází. Prodloužení vazby není současně v rozporu s ustanovením § 71 odst. 4 tr. ř.

Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaného nevyhověl a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 10. října 2000

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler