3 Tdo 998/2014
Datum rozhodnutí: 18.09.2014
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1 tr. zákoník, § 187 odst. 2 tr. zákoník, § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 998/2014 -40

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání podaném obviněným Ing. O. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 23/2014 ze dne 26. února 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 93/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 T 93/2013 ze dne 25. října 2013 byl dovolatel uznán vinným pod bodem 1. zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), pod bodem 2. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, přičemž jeho výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo činnosti zahrnující práci s dětmi či mládeží mladších osmnácti let na dobu pěti let.

O odvolání obviněného Ing. O. Š. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 23/2014 ze dne 26. února 2014 tak, že podané odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. Š. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v popisu skutku pod bodem 1) citovaného rozsudku absentuje popis toho, jak měl zneužít závislosti poškozeného nebo svého postavení vůči němu, proto právní posouzení předmětného skutku není správné. Dále uvedl, že co se týká skutku pod bodem 2) nelze dospět k závěru, že jeho jednáním mohla být naplněna skutková podstata trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákona (správně tr. zákoníku), a to zejména s ohledem na věk poškozeného, neboť tomu mělo být v době spáchání činu 14 let a v tomto věku je masturbace pro chlapce zcela běžným jevem, pro poškozeného nemohla být ničím novým a nemohla vést ohrožení jeho mravního vývoje. Vyjádřil přesvědčení, že důkazy provedenými v hlavním líčení nebylo prokázáno, že by se skutky vůbec staly. V podstatě jediným přímým důkazem obžaloby byl výslech poškozeného a soud prvního stupně přes protesty obhajoby přistoupil nesprávně k aplikaci § 102 odst. 2 tr. ř. a spokojil se pouze se čtením výpovědi poškozeného z přípravného řízení, přičemž pro tento postup nebyly dány důvody, resp. byly dány pro to, aby soud provedl osobní výslech poškozeného. Jedná se o případ, který předpokládá ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř., přičemž zdůraznil, že poškozenému bylo více než 16 let a jak z výpovědi svědkyně S., tak z výpovědi znalkyně Sikorové a psycholožky K. vyplynulo, že poškozený je v dobré psychické kondici, posttraumatická stresová porucha nebyla způsobena údajným zneužitím, ale vyvinula se v důsledku trestního řízení, v době hlavního líčení byl již v pořádku. Dále poukázal na skutečnost, že výslech poškozeného byl klíčovým důkazem a aplikací postupu podle § 102 odst. 2 tr. ř. došlo k nepřiměřenému zásahu do zásady bezprostřednosti a ústnosti. Současně vyjádřil přesvědčení, že z výpovědi poškozeného nelze ani při velmi volném hodnocení důkazů dospět k závěru, že se vůbec stal skutek uvedený pod bodem 1) citovaného rozsudku. Tuto část dovolání uzavřel tím, že jeho výpověď byla po celé řízení neměnná, poškozený svou verzi měnil a nelze na základě jeho výpovědi vybudovat závěr o vině dovolatele. V další části namítl, že před soudem byly provedeny pouze důkazy navržené obžalobou, když de facto ani jeden ze svědků navržených obhajobou nebyl vyslechnut. Skutky popsané pod bodem 1) citovaného rozsudku se měly vždy stát v přítomnosti dalších osob, přičemž měl mnoho jiných bezpečnějších možností, navíc u něj nebyla zjištěna žádná sexuální porucha. S ohledem na to, že soud zamítl jeho důkazní návrhy, nemohl prokázat, že se ze strany poškozeného jednalo o pomstu vůči dovolateli. Soud se nevypořádal se znaleckým posudkem MUDr. Trojana a výpovědí svědkyně Š., týkající se jejich intimního života. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení v souladu s ust. § 265k odst. 1 trestního řádu v plném rozsahu zrušil, a přikázal odvolacímu soudu, aby ve věci jednal a znovu rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani správnosti jimi provedeného dokazování. Uvedl, že byť je pravdou, že nebyly akceptovány návrhy obhajoby na doplnění dokazování, nicméně toto bylo dostatečně odůvodněno v rozhodnutí obou soudů. Také vyjádřil přesvědčení, že byly splněny podmínky pro přečtení protokolu o výpovědi poškozeného, opakování výslechu totiž nebylo doporučeno ve věci aktivní psychiatričkou ani psycholožkou, poškozený se ve své výpovědi vyjádřil ke všem podstatným okolnostem a zejména se tohoto úkonu účastnil obhájce obviněného, takže nebyla ani narušena kontradiktornost řízení. Pokud obviněný namítl, že soud je povinen vycházet pouze z důkazů před ním provedeným, pak státní zástupce poukázal na skutečnost, že výpověď poškozeného byla zákonně provedena čtením příslušného protokolu. Výše uvedené námitky nejsou dle státního zástupce podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod. Takovou námitkou je však ta, kterou dovolatel napadl právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Nicméně k tomu státní zástupce uvedl, že z popisu skutku dostatečně vyplývá znak zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu. To proto, že dovolatel byl trenérem poškozeného, mladšího 15 let, ve sportovním klubu, tedy se jednoznačně nacházel v postavení autority, které se poškozený v rámci souvisejících aktivit měl podřizovat a poslouchat jeho příkazy. Současně nelze přehlédnout, že k útokům pod bodem 1) citovaného rozsudku došlo při akcích mimo bydliště, spojených s pobytem mimo domov, což jeho postavení jen posilovalo. Co se týká právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 2) citovaného rozsudku uvedl, že sice lze souhlasit s dovolatelem, že poškozený ve věku 14 let mohl mít již jisté sexuální znalosti a samotná zmínka o masturbaci by bez dalšího jeho výchovu bezpochyby neohrozily, nicméně poukázal na skutečnost, že útok obviněného měl poněkud širší a intenzivnější charakter, který spočíval ve sdílení postele mezi trenérem a členem oddílu, mladším 15 let, sledování pornografického filmu, masturbaci dovolatele pomocí vibrátoru a výzvy poškozenému, ať tak činí taky. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že popsané jednání má potenciál ovlivnit citový a mravní vývoj poškozeného, jehož sexuální vývoj ještě nebyl ukončen. Shrnul proto, že námitky dovolatele, pokud je vůbec možné považovat je za právně relevantní, shledal nedůvodnými, a proto navrhl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek skutkového a procesního charakteru, které uplatnil ve svém podání dovolatel, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. To proto, že jejich prostřednictvím dovolatel brojí toliko proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Přitom je třeba uvést, že soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak které (jednotlivé) ve věci provedené důkazy hodnotily a proč již považovaly další důkazy (navržené obhajobou) za nadbytečné. Vycházely tak z výpovědi poškozeného chlapce, která byla v hlavním líčení zákonu odpovídajícím způsobem přečtena podle § 102 odst. 2 tr. ř., když nezbývá než uvést, že je právem soudu nalézacího posoudit, zda je dána nutnost opakovat osobní výslech poškozeného. Takový postup soud nedovodil s tím, že ten nebyl doporučen ani znalci, když současně na věc nemá žádný vliv ani skutečnost, že k dovolatelem zmiňované novele trestního řádu došlo až po provedeném výslechu, když podstatným zůstává, že ta byla účinná v době konání hlavního líčení. Soudy se zabývaly též určitými nepřesnostmi ve výpovědi poškozeného s tím, že ty přesvědčivě zdůvodnily věkem poškozeného, prožitou událostí a s tím spojeným jeho psychickým stavem. Výslechu poškozeného se koneckonců měl možnost účastnit i obhájce dovolatele, přičemž předmětná výpověď poškozeného jistě nebyla osamoceným důkazem, když byla podpořena výslechem svědkyně S. (matky poškozeného), svědků Š. a V. (kteří potvrdili jiné sexuálně nevhodné chování dovolatele k dalšímu chlapci - členovi oddílu) a dále pak znaleckými posudky PhDr. Sikorové a MUDr. Kopřivové a přepisem SMS komunikace mezi poškozeným a dovolatelem.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, a pokud by dovolatel uplatnil toliko námitky výše uvedeného charakteru, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za právně relevantně uplatněné námitky tak lze považovat námitku týkající se nenaplnění znaku zneužít postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu u jednání pod bodem 1) citovaného rozsudku a že u bodu 2) citovaného rozsudku nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na věk poškozeného.

K těmto námitkám je namístě uvést následující:

Trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, trestného činu podle odst. 2 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1) na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Z popisu skutků pod bodem 1) citovaného rozsudku je však dostatečně zřejmé, že dovolatel se jemu přisuzovaného činu dopustil jako trenér či jako vedoucí poškozeného na akcích oddílu mimo domov spojených s přenocováním, kdy byl poškozený svěřen jeho dozoru a podléhal tak jeho vlivu. Popis obsažený ve skutkové větě citovaného rozsudku tak dle přesvědčení dovolacího soudu dostatečně popisuje všechny znaky dovolateli přisuzovaného trestného činu.

Za zjevně neopodstatněnou lze považovat i námitku dovolatele, že vzhledem k věku poškozeného nemohlo u skutku pod bodem 2) citovaného rozsudku dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že masturbace je podle jeho přesvědčení pro chlapce v tomto věku běžná. Nelze však přehlédnout, že chování dovolatele mělo daleko širší přesah, kdy jako trenér poškozeného dítěte mu u sebe doma, zatímco společně sdíleli jedno lůžko, pustil pornografický snímek a masturboval před ním, a to i za použití erotických pomůcek a nabádal poškozeného k masturbaci za pomoci těch samých erotických pomůcek, což dozajista mělo na nedokončený sexuální vývoj poškozeného značný vliv.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka