3 Tdo 993/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 43 odst. 2 tr. zákoník, § 314e odst. 7 tr. ř.



3 Tdo 993/2015 -47

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný O. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 10 To 317/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 45/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného O. P. odmítá .

Odůvodnění:

I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 T 45/2014, byl obviněný O. P. uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného pod bodem I.) 1) 11) výroku o vině, a dále přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného pod bodem II.) výroku o vině, a přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného pod bodem III.) výroku o vině.

Jednání popsaného pod bodem I.) 1) 11) výroku rozsudku se obviněný dopustil v období od 23. 2. 2013 do 14. 6. 2013, jednání popsaném pod bodem II.) výroku rozsudku se pak dopustil dne 22. 6. 2013, a jednání popsaném pod bodem III.) výroku rozsudku se dopustil v období od 11. 3. 2013 do 14. 6. 2013.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným škodu, a to: - P. H., bytem Ž., H., ve výši 31.632 Kč,
- J. P., bytem Ž., H., ve výši 60.758 Kč,
- M. P., a I. P., bytem K., D. B., ve výši 113.798 Kč,
- J. J., bytem O. Ch., D. B., ve výši 14.800 Kč,
- J. L., bytem M., P.-K., ve výši 31.720 Kč,
- P. A. C. d. O., bytem Ú., P., ve výši 90.770 Kč,
- J. N., bytem N., P., ve výši 1.500 Kč
- společnosti K. a.s., se sídlem Ř.-H., ve výši 749.203,-Kč,
- M. T., bytem Ž., H., ve výši 68.348 Kč,
- D. Š, bytem Ž., H., ve výši 300 Kč,
- M. P., bytem P., Č., ve výši 557.000,- Kč,
- M. J., bytem S., Z., ve výši 4.800 Kč,
- J. K., bytem J., P., ve výši 7.936 Kč,
- ČSOB pojišťovně a.s., Zelené Předměstí, Masarykovo nám. 1458, Pardubice, IČ45534306, ve výši 13.205 Kč a 49.000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 T 45/2014 podal obviněný O. P. odvolání, které směřoval do výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 10 To 317/2014 , a to tak, že odvolání obviněného O. P. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 10 To 317/2014, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 994-1001), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v dovolání namítl, že soudem prvního stupně mu měl být uložen souhrnný trest namísto trestu úhrnného, když všechny jednotlivé útoky, za něž byl prvostupňovým rozhodnutím odsouzen, byly spáchány v období od 23. 2. 2012 do 14. 6. 2013, tedy prokazatelně poté, než mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 25 T 65/2012 (nesprávně uvedeno 26 T 65/2012), uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 3 T 176/2012, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Dále uvedl, že v případě trestné činnosti, která byla předmětem odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 1 T 269/2012, kterým byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, byly dílčí útoky trestné činnosti spáchány prokazatelně před jeho vyhlášením. V této souvislosti poukazuje také na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 9 To 370/2013, kterýmžto mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let . Obviněný má tedy za to, že souhrnný trest mu měl být uložen i v projednávané trestní věci, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti se jedná o vícečinný souběh, kdy mezi spácháním prvního a posledního útoku nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek. Je přesvědčen, že soud prvního stupně v projednávané věci nerespektoval obecné zásady pro ukládání trestu, konkrétně zásady pro uložení souhrnného trestu odnětí svobody podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil, a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), a to v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 5. 2015, sp. zn. 1 NZO 131/2014.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl ve vztahu k námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že tyto jsou částečně důvodné. Obviněný v argumentaci uplatněné v dovolání, jenž se místy jeví ne zcela srozumitelná a přehledná, namítá, že souhrnný trest měl být uložen i v projednávané věci, jelikož se s ohledem na charakter trestné činnosti jedná o vícečinný souběh. Tuto námitku nicméně obviněný uplatňuje bez návaznosti na skutečnosti relevantní pro ukládání souhrnného trestu, resp. vyplývající z dalších trestních řízení, v rámci nichž byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Státní zástupce uvedl, že trestné činy spáchané obviněným v období 23. 2. 2012 až 14. 6. 2013 [bod I.) výroku o vině], respektive 22. 6. 2013 [bod II.) výroku o vině] a 11. 3. 2013 až 14. 6. 2013 [bod III.) výroku o vině], které byly předmětem trestního stíhání obviněného v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 1 T 45/2014, je třeba posuzovat ve vztahu k obviněným označeným rozsudkům. Jedná se o skutek, který byl předmětem trestního stíhání obviněného v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 176/2012, kterého se obviněný dopustil dne 4. 8. 2012, přičemž odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 7. 2. 2013. Státní zástupce ve vztahu k nyní projednávané věci konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Obdobně se vyjádřil i ke skutku, kterého se obviněný dopustil dne 25. 9. 2012 a který byl předmětem trestního řízení obviněného v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 25 T 65/2012, v rámci něhož byl rozsudek vyhlášen dne 28. 1. 2013. Taktéž u skutku, kterého se obviněný dopustil dne 2. 8. 2012 a který byl předmětem trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 14 T 171/2012, státní zástupce konstatoval, že ve vztahu k nyní projednávané věci nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Na straně druhé státní zástupce konstatoval porušení ustanovení o souhrnném trestu § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke skutku, který byl předmětem trestního stíhání obviněného v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 1 T 269/2012, kdy se jednalo o skutek, kterého se obviněný dopustil dne 25. 8. 2012. Odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 16. 8. 2013, po opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením - rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 9 To 370/2013. Státní zástupce uvedl, že se jednalo o vícečinný souběh trestných činů téhož pachatele a v období mezi jejich spácháním nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce poukázal i na dosah souvisejícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 9 To 370/2013, kterým byl částečně zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 1 T 269/2012, a to ve výroku o trestu, a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bylo znovu rozhodnuto, kdy obviněný byl odsouzen za souzený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 14 T 171/2012, a taktéž za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 3 T 176/2012, a byl mu uložen souhrnný trest. Krajský soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že úvahy soudu prvního stupně při ukládání souhrnného trestu nebyly zcela správné z hlediska zásad stanovených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Jeho úvahy byly správné ve vztahu k výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl obviněnému uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, trest zákazu činnosti a trest propadnutí věci, a současně byl zrušen výrok o trestu ve výše zmíněném trestním příkazu Okresního soudu Praha-západ, který byl obviněnému doručen dne 27. 8. 2012, neboť souzený trestný čin byl spáchán v souběhu s trestnými činy již odsouzenými citovanými rozhodnutími. Trestná činnost, které se obviněný dopustil dne 25. 9. 2012, a která byla předmětem trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 65/2012, byla spáchána až po ukončení předchozího souběhu. Ve vztahu k tomuto rozsudku tedy nebyly splněny podmínky podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného trestu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 10 To 317/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 10 To 317/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.

Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu .

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Námitka obviněného, že mu měl být soudem odvolacím uložen trest souhrnný namísto trestu úhrnného, svým obsahem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud ji však shledal neopodstatněnou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin .

Souhrnný trest lze uložit pouze v případě vícečinného souběhu, neboť o jediném skutku, který vykazuje zároveň znaky více trestných činů, nelze rozhodnout dvěma samostatnými rozsudky. Vícečinný souběh několika trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik (nikoli den) vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ, když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

Z obsahu vyžádané kompletní spisové dokumentace se podává následující.

V projednávané věci byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 45/2014 dne 2. 6. 2014 , a to pro skutky spáchané v období od 23. 2. 2013 do 14. 6. 2013 [bod I.) 1) 11) - pokračující zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku], dále dne 22. 6. 2013 [bod II.) - přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku] a v období od 11. 3. 2013 do 14. 6. 2013 [bod III.) - přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle 337 odst. 1 písm. a.) tr. zákoníku].

Ve vztahu k rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 171/2012 nejsou podmínky pro uložení souhrnného trestu splněny. Obviněný se skutku, který byl předmětem uvedeného rozhodnutí, dopustil dne 2. 8. 2012 a ve věci vydaný trestní příkaz jako první rozhodnutí ve věci mu byl doručen dne 27. 8. 2012 , tedy předtím než se obviněný dopustil jednání, které je předmětem v projednávané věci.

Podmínky pro uložení souhrnného trestu nejsou splněny ani ve vztahu k rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 65/2012 . Obviněný se skutku, který byl předmětem tohoto řízení, dopustil dne 25. 9. 2012 , přičemž rozsudek byl vyhlášen 28. 1. 2013 , tedy předtím než se obviněný dopustil jednání, které je předmětem v projednávané věci.

Souhrnnost nelze dovodit ani ve vztahu k rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 176/2012 . Obviněný se skutku, který byl předmětem tohoto řízení, dopustil dne 4. 8. 2012 , přičemž odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 7. 2. 2013 , tedy stejně jako v předcházejících dvou řízeních předtím, než se dopustil jednání, které je předmětem v projednávané věci.

Námitka obviněného se však s největší pravděpodobností vztahuje ke skutku, který byl předmětem rozhodování v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 269/2012 . Předmětem tohoto řízení byl přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil dne 25. 8. 2012 . Rozsudek byl vyhlášen dne 16. 8. 2013 , přičemž byl obviněnému uložen souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 14 T 171/2012, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 3 T 176/2012. Pochybení stran souhrnnosti ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 25 T 65/2012, bylo napraveno v rámci odvolacího řízení (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 9 To 370/2013). Přestože byl rozsudek ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 269/2012 vyhlášen až poté, co se obviněný dopustil jednání, které je předmětem v projednávané věci, nelze dovodit vztah souhrnnosti, tedy existenci vícečinného souběhu trestných činů. Jak bylo uvedeno výše, vícečinný souběh několika trestných činů je z časového hlediska dán tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin.

Skutku, který byl předmětem rozhodování v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 269/2012, se obviněný dopustil již dne 25. 8. 2012 , přičemž posledního skutku v projednávané věci Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 1 T 45/2014, se obviněný dopustil dne 14. 6. 2013 . V mezidobí však došlo dne 27. 8. 2012 k doručení trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 171/2012 a dne 7. 2. 2013 k vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 176/2012. K vyhlášení rozsudku ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 65/2012 pak došlo dne 28. 1. 2013 , tedy taktéž v předmětném mezidobí. Nelze tak souhlasit s námitkou obviněného, stejně jako s vyjádřením státního zástupce, že v období mezi spácháním trestných činů, které byly předmětem řízení vedených u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 269/2012 a u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 45/2014, nedošlo k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, případně doručení trestního příkazu (§ 314e odst. 7 tr. ř.) za nějaký jiný trestný čin obviněného.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. P. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu