3 Tdo 986/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 986/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2005 o dovolání podaném obviněným D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 4 To 257/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 150/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 18 T 150/2004, byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 30. 7. 2004 kolem 19.20 hodin jako řidič osobního automobilu tov. zn. Seat Ibiza 20 GTI uživatelky jeho matky J. P., majitele firmy C. L., s.r.o., P., při jízdě po pozemní komunikaci I. třídy v obci N. D. V. ve směru jízdy od S. na obec K., okres S., v rozporu s ustanovením § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a v rozporu s ustanovením § 17 odst. 5 písm. d) výše uvedeného zákona předjížděl vysokou rychlostí výrazně překračující v obci rychlost povolenou osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia řízený V. Š., který dával přednost chodcům - cyklistům přejíždějícím po vyznačeném přechodu pro chodce svislým i vodorovným značením z pravé strany na levou z pohledu jeho jízdy, přičemž na uvedeném přechodu v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. h) výše uvedeného zákona srazil při střetové rychlosti dle závěru znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava městská a silniční a z oboru strojírenství, odvětví všeobecné strojírenství, konstrukce motorových vozidel a autoopravárenství v hodnotě 87-99 km/hod. cyklistku poškozenou E. H., vedoucí jízdní kolo po její levé straně v důsledku čehož poškozená utrpěla poranění více životně důležitých orgánů, když téhož dne jejich následkům podlehla v Nemocnici v Č. B. Za tento trestný čin byl podle § 224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl za podmínek § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání šesti let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Z. p. M. v. ČR částku ve výši 3.069,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 4 To 257/2005, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moce dne 14. 4. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 4 To 257/2005, podal obviněný následně dovolání, přičemž současně napadl i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zrekapituloval výsledky dosavadního řízení a obsah jednotlivých důkazů provedených ve věci a na tomto podkladě dospěl k přesvědčení, že jeho odsouzení bylo založeno pouze na domněnkách, zejména ve vztahu k rychlosti jeho jízdy a skutečnosti, zda poškozená jela přes přechod na jízdním kole či kolo vedla. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že pokud se poškozená chovala jako cyklistka a jela by jako každý účastník silničního provozu, nemohlo k jejímu zranění nikdy dojít. Dovolatel dále poukázal na základní zásady trestního řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 2, 5 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Dovolatel připomněl, že z požadavku presumpce neviny, který je v nich zakotven, vyplývají dvě důležitá pravidla, a to pravidlo in dubio pro reo , kdy po vyčerpání všech dostupných důkazů je v pochybnostech zapotřebí rozhodnout ve prospěch obviněného a dále pravidlo, podle něhož musí být obviněnému vina bez jakýchkoliv pochybností prokázána, aniž by sám byl povinen prokazovat skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Podle názoru dovolatele nebyly výše uvedené zásady v řízení před soudy obou stupňů respektovány. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že na základě nedostatečného skutkového zjištění soudu prvního stupně a důkazní nouze, do které se soud dostal, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, když podle dovolatele měla být věc po právní stránce posuzována nejvýše jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., anebo za použití zásady in dubio pro reo měl být dovolatel obžaloby zproštěn.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 4 To 257/2005, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby dovolací soud v případě přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí zároveň nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu (§265l odst. 3 věta první tr. ř.).



K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že námitky, o které se podané dovolání opírá, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť brojí proti způsobu, jímž soudy činné ve věci hodnotily provedené důkazy a stabilizovaly skutkový stav, a s tím jsou dále spojovány námitky proti rozsahu dokazování a údajné nedostatečnosti důkazních prostředků. Takové výhrady ovšem podle státního zástupce nejenže nesměřují vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ale není je možno podřadit ani pod jiný zákonný dovolací důvod. Dovolání obviněného je tedy nutno považovat za podané z jiného než zákonného důvodu a za tohoto stavu nezbývá než je odmítnout. Státní zástupce současně poukázal na to, že návrh dovolatele, aby po rozhodnutí dovolacího soudu byla věc přidělena jinému senátu, je zjevně irelevantní. Dovolatel konečně svůj požadavek na průlom do ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, ani nijak blíže neodůvodnil. Důvodem pro takovýto zásah přitom podle státního zástupce v žádném případě nemůže být subjektivní názor obviněného, že odvolací soud rozhodl mu nevyhovujícím způsobem. Své vyjádření poté shrnul tak, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Obviněný D. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o námitku, že soudy neměly k dispozici dostatek důkazů pro spolehlivý závěr o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. V tomto směru soudům dále vytkl, že pochybnosti, jež podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplývají, nevyhodnotily v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo v jeho prospěch, nýbrž naopak k jeho tíži. To podle dovolatele platí zejména ve vztahu ke spoluzavinění (resp. zavinění) inkriminované dopravní nehody poškozenou E. H. S tím pak dovolatel spojoval vady hmotně právního posouzení skutku, když podle jeho názoru mohlo být jeho jednání kvalifikováno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., popř. měl být obžaloby zcela zproštěn.

Z napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2, 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (výrok a str. 6 9) však vyplývá, že oba soudy v posuzovaném případě vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit (včetně posuzování chování poškozené) a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Své závěry pak soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 134 odst. 2 a § 125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutí vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval rovněž otázkou, proč nepovažoval za nezbytné doplňovat dokazování k navrhovanému upřesnění nárazové rychlosti vozidla řízeného obviněným (dovolatelem) na poškozenou (str. 2 usnesení).

Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a dalšími mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z nich neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného D. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, nebylo zapotřebí zabývat se návrhem dovolatele, aby v dalším řízení odvolací soud rozhodl v jiném složení senátu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. září 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler