3 Tdo 982/2013
Datum rozhodnutí: 11.09.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 982/2013 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 To 145/2013-266, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 3/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2013, č. j. 4 T 3/2012-218, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že dne 22. 7. 2011 kolem 03.55 hod. řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroen Xantia, r. z. (vlastníka R. B., nar.), a to v P., po nábřeží E. B. ve směru jízdy od ulice P. ke křižovatce s ulicí U. B. k., kde v důsledku požitého alkoholu nezvládl řízení vozidla, vjel mimo komunikaci na chodník, kde narazil do reklamní tabule majitele JC D., Městský mobiliář, s. r. o., kdy došlo k jejímu vyvrácení a poškození dlážděného chodníku majitele TSK, a. s., a následně vozidlo narazilo přední částí do zdi domu č. p., majitele MSZ v P., o kterou se zastavil; při dopravní nehodě došlo jednak k hmotné škodě na vozidle Citroen ve výši 39.000,- Kč, na reklamní tabuli ve výši 202 500,- Kč, u chodníku a zdi dle vyjádření znalce ke škodě nedošlo, jednak ke zranění spolujedoucí J. T., nar., a to k tříštivé zlomenině střední části pažní kosti vpravo s posunem horního úlomku směrem dovnitř o šíři kosti, otřesu mozku, rance na čele a pohmoždění obou kolen, kdy obvyklá doba léčení trvá 10 - 12 týdnů a poškozená byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, a ke zranění dalšího spolujedoucího R. B., nar., který utrpěl tržnou ránu na pravém koleni nad čéškou a zlomeninu zevního hrbolu holenní kosti vpravo, kdy doba léčení trvá 12 16 týdnů, kdy v daném případě došlo k porušení zdraví jako celku s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, po příjezdu policie se obviněný podrobil pozitivní dechové zkoušce a při lékařském vyšetření, které bylo s odběrem krve, kdy vzorek mu byl odebrán dne 22. 7. 2011 v 06.15 hod. a byla mu naměřena hodnota 1,45 g/kg alkoholu a uvedeným jednáním obviněný porušil důležité povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích . Za to byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

O odvoláních obviněného a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, který je podal v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 To 145/2013-266, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Odvolání obviněného samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 5. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. V. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů opřely závěr o jeho vině o svědecké výpovědi R. P., P. Š. a M. F., které si však vzájemně odporovaly, částečně byly prokládány pouhými domněnkami svědků a především nebyly podloženy žádnými dalšími důkazy. Podstatné rozpory v těchto výpovědích lze podle dovolatele spatřovat např. v tom, že zatímco svědkové Š. a F. údajně viděli, jak obviněný spolu se svědkem B. přetahovali spolujezdkyni T. na místo řidiče, svědek P. takové jejich počínání nezaznamenal, ač byl po celou dobu na místě nehody přítomen. Soudy nevzaly v potaz výpovědi svědků B. a T., kteří shodně a konstantně uváděli jak v přípravném řízení tak později před soudem, že vůz v době nehody řídila právě poškozená J. T. Zároveň nevzaly v úvahu ani závěr znalce Ing. P. V., že vzhledem k rozsahu a povaze zranění poškozené lze předpokládat, že pravděpodobně seděla na místě řidiče. Za daných okolností měly aplikovat zásadu in dubio pro reo a nikoli bezdůvodně nadřadit důkazy svědčící v neprospěch dovolatele nad důkazy ostatní, které naopak podporovaly jeho obhajobu. Dovolatel vytkl soudům také to, že nevyhověly jeho důkazním návrhům. Zejména se jednalo o pořízení znaleckého posudku z oboru biomechanika a vyhodnocení krevních stop zajištěných ve vozidle policií, jimiž by bylo možno určit polohu osob ve voze v době nehody, a dále o výslech svědka M. S. Orgány činné v trestním řízení podle něj zásadně pochybily i v tom směru, že včas neobstaraly kamerové záznamy z místa nehody a trasy jízdy vozidla. V důsledku toho bylo zmařeno řádné objasnění celého skutku. Způsob, jakým soudy v dané věci dospěly ke skutkovým zjištěním a z nich plynoucím právním závěrům, pak podle přesvědčení dovolatele představuje porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu (zde samosoudcem) soudu prvního stupně zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 21. 8. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 27. 8. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výlučně na tvrzení, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku přijaly na podkladě nedostatečně provedeného (neúplného) dokazování a po nesprávném hodnocení důkazů, které měly k dispozici, zejména pak na vzájemně rozporných a tudíž nepřesvědčivých výpovědích bezprostředních svědků nehody R. P., P. Š. a M. F. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž havarované vozidlo neřídil on, nýbrž svědkyně - poškozená J. T.) pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud přitom plně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže klíčová skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno či předmětný skutek vůbec nespáchal. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - za vyvrácenou (viz str. 3 a 4 rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 3 dole a 4 shora napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce dovolatele týkající se provádění a hodnocení důkazů Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum dodává, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují, když důvody, pro které soudy nepřistoupily k provedení některých důkazů navrhovaných obhajobou, jsou v nich vysvětleny dostatečně.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler