3 Tdo 973/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 973/2015 -21
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. E., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2015, č. j. 5 To 37/2015-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 16/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 11. 2014, č. j. 21 T 16/2012-216, byl obviněný R. E. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) za jednání popsané v bodech ad 1) a 2) výroku o vině, a dále zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku za jednání uvedené v bodě ad 2) výroku o vině. Jeho trestná činnost podle tzv. skutkové věty výroku spočívala v tom, že ad 1) dne 4. 5. 2011 v době od 09.00 hod. do 14.10 hod. v N. J., okres N. J., na ul. T., v budově Okresního soudu v Novém Jičíně v průběhu hlavního líčení konaného ve věci sp. zn. 1 T 28/2011, jako svědek v trestní věci obžalovaných R. M. a A. N., po řádném poučení ze strany předsedkyně senátu Okresního soudu v Novém Jičíně ve smyslu ust. §§ 100 a 101 trestního řádu, nepravdivě uvedl, že dne 12. 10. 2010 v baru E. na ul. A. D. ve S. neslyšel, o čem se bavili jmenovaní obžalovaní, ani na čem se domlouvali, i přesto, že se tehdy v baru nacházel v jejich bezprostřední blízkosti a ve skutečnosti je slyšel, jak se domlouvají, že okradou spícího K. B., což také v přípravném řízení uvedl v procesním postavení svědka během výslechu na PČR KŘ policie Ms kraje ÚO 2. OOK SKPV K., přičemž dokazováním v uvedené trestní věci bylo prokázáno, že se obžalovaní R. M. a A. N. inkriminovaného dne v předmětném baru ve S. skutečně dopustili přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, resp. podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 3 trestního zákoníku, spáchané na osobě K. B., za což byli následně oba odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 1 T 28/2011, který u obžalovaného R. M. nabyl právní moci dne 2. 8. 2011 a u obžalovaného A. N. nabyl právní moci dne 20. 10. 2011 a ad 2) dne 4. 5. 2011 v době od 09.00 hod. do 14.10 hod. v N. J., okres N. J., na ul. T., v budově Okresního soudu v Novém Jičíně v průběhu hlavního líčení konaného ve věci sp. zn. 1 T 28/2011, jako svědek v trestní věci obžalovaných R. M. a A. N., po řádném poučení ze strany předsedkyně senátu Okresního soudu v Novém Jičíně ve smyslu ust. §§ 100 a 101 trestního řádu, nepravdivě uvedl, že jej v přípravném řízení v uvedené věci policista Obvodního oddělení Policie ČR S. M. P. a další policista navedli, aby vypovídal proti obžalovaným R. M. a A. N. a aby v rozporu se svými poznatky uvedl, že dne 12. 10. 2010 v baru E. na ul. A. D. ve S. slyšel, jak se oba obžalovaní domlouvají, že okradou spícího K. B., a že viděl samotné odcizení peněženky, přičemž je nepochybné, že v případě druhé osoby, která jej dle jeho tvrzení měla takto ovlivňovat, měl na mysli policejního komisaře působícího u tehdejší PČR KŘ policie Ms kraje ÚO 2. OOK SKPV K. Ing. Bc. Z. Š. .

Za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 11. 2012, č. j. 21 T 16/2012-135, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2014, č. j. 5 To 171/2014-173, byl obviněný podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z posledně citovaného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 11. 2012, č. j. 21 T 16/2012-135, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2014, č. j. 5 To 171/2014-173, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 2. 2015, č. j. 5 To 37/2015-236, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 2. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. E. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel úvodem připomněl, že první rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně v předmětné trestní věci Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení částečně zrušil s tím, že je potřeba doplnit dokazování přehráním dvou CD nosičů, obsahujících videozáznamy inkriminované události ze dne 12. 10. 2010 v baru E. ve S. Okresní soud v následném hlavním líčení tento pokyn sice respektoval, ovšem nový důkaz nesprávně vyhodnotil. Podle názoru dovolatele ve skutečnosti nebylo přesvědčivě prokázáno, že by viděl či dokonce slyšel, na čem se dnes již odsouzení M. a N. domlouvají; zvláště když CD nosiče neobsahovaly záznam zvuku. Kamera nezachytila jeho přítomnost v místnosti ani v okamžiku, kdy odsouzený M. okrádal poškozeného B. Odcizení peněženky poškozeného tedy dovolatel rovněž neviděl. Proto nebylo možno dovodit, že jako svědek dne 4. 5. 2011 před soudem o těchto skutečnostech křivě vypovídal ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

V dalších důvodech dovolatel odkázal na text písemného odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř., z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a v souladu s ustanovením § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že ho v plném rozsahu zprostí obžaloby.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 9. 7. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný R. E. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a v obecné rovině splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Na tomto místě však Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný bez dalšího odkázal na odůvodnění svého řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které mají povahu obligatorních obsahových náležitostí uvedených v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. a jsou tvrzeny a konkretizovány přímo v textu odůvodnění dovolání. Jinými slovy, dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení mu předcházející, byly skutečně zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na prosazování vlastních skutkových závěrů, tj. závěrů odlišných od těch, než k jakým dospěl soud prvního stupně po vyhodnocení provedeného dokazování. Soudům vytkl v podstatě to, že důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tak nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž se na procesním základě (§ 2 odst. 6 tr. ř.) primárně domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. Takové námitky ovšem pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Již soud prvního stupně se s důkazy, provedenými v rozsahu podle pokynů odvolacího soudu obsažených v kasačním usnesení ze dne 5. 6. 2014, č. j. 5 To 171/2014-173, vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah důsledně vyhodnotil a poté logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz str. 3 až 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého opětovného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz pasáž na str. 2 dole a 3 napadeného usnesení). Také on ústavně konformním způsobem vyložil, proč obhajobě obviněného, spočívající v popírání a bagatelizaci žalovaného jednání, nepřisvědčil a proč shledal jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností (tzn. s oporou řádně provedeného a vyhodnoceného dokazování). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného R. E. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu