3 Tdo 97/2009
Datum rozhodnutí: 18.02.2009
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




3 Tdo 97/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání podaném obviněnými L. T. a J. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 9 To 461/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 178/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. T. a J. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 12 T 178/2007, byl obviněný L. T. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., a obviněný J. T. trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterých se oba obvinění podle zjištění soudu dopustili tím, že

1. dne 16. 9. 2006 v době kolem 21:00 hodin v B. S., společně fyzicky napadli mladistvého F. Č., a to tak, že mu vozidlem Toyota Corolla 1.3, které řídil obžalovaný L. T., zablokovali cestu a poškozený se vozidlu již nestačil vyhnout a narazil svým levým kolenem do pravých zadních dveří vozidla, poté oba obvinění vystoupili z vozidla a obžalovaný L. T. na poškozeného křičel, že jsou svině a hajzlové, obžalovaný J. T. poškozeného chytl, aby nemohl utéct, odtáhli jej k levým zadním dveřím vozidla, kde ho jeden z nich povalil na zem a společně ho opakovaně bili pěstmi, přičemž poškozený tímto jednáním utrpěl zhmoždění levého kolena s výronem krve do kloubní dutiny, poúrazovou bolestivost krčního svalstva, zhmoždění hlavy, zad, levé hýžďové krajiny a oděrky na dolních končetinách, a musel být v souvislosti se zhmožděním levého kolena hospitalizován na Klinice dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie Fakultní nemocnice v B., kde se podrobil operačnímu zákroku artroskopii levého kolene,

2. bezprostředně po jednání uvedeném v bodě 1 obžalovaní společně vtáhli poškozeného přes jeho aktivní odpor do vozidla, poté obžalovaný L. T. odjel tímto vozidlem společně s obžalovaným J. T. a poškozeným směrem k B. L., přičemž u zastávky MHD za S. obžalovaný L. T. vozidlo zastavil, otočil se na poškozeného a řekl, že vytáhne pistoli a zastřelí jej, protože měl fyzicky napadnout jeho syna, obžalovaného J. T., z přihrádky u spolujezdce vytáhl nůž, který na poškozeného namířil a pod pohrůžkou podřezání po něm požadoval jména osob, které měly téhož dne napadnout obžalovaného J. T., poté opětovně namířil na poškozeného nůž, chytil ho za bundu, vytáhl ho z auta a udeřil ho nejméně třikrát pěstí do pravého spánku, poté dále pokračovali v jízdě vozidlem, obžalovaný L. T. následně s vozidlem zastavil na parkovišti v B. L. a opět s nožem v ruce po poškozeném pod pohrůžkou uřezání prstů požadoval jména těchto osob, čímž v poškozeném vzbudil velký strach a důvodnou obavu o své zdraví, a proto mu jména a adresy některých osob sdělil, poté obžalovaný L. T. odvezl poškozeného vozidlem k místu bydliště jedné ze jmenovaných osob na adrese B. v B. L., přinutil poškozeného vystoupit z vozidla, chytil jej pevně za ruku, do druhé ruky si vzal otevřený nůž a společně šli k bytu T. M. a poté, co se obžalovaný L. T. od M. M. dozvěděl, že se T. M. v bytě nenachází, odvezl poškozeného na Obvodní oddělení Policie ČR na ulici Běhounská v Brně, kde jej předal policejní hlídce s tím, že poškozený fyzicky napadl jeho syna, přičemž celému jednání ve vozidle byl přítomen obžalovaný J. T., který do jednání obžalovaného L. T. nikterak nezasahoval, pouze během jízdy vozidlem v B. na ulici J. zkroutil poškozenému palec pravé ruky, když vedle něj seděl ve vozidle, přičemž poškozený tímto jednáním utrpěl podvrtnutí základního kloubu palce pravé ruky.

Za uvedené trestné činy byl obviněný L. T. podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Současně byl nad obviněným L. T. vysloven dohled. Obviněný J. T. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.



O odvolání obviněných rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 9 To 461/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění L. T. a J. T. dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatelé uvedli, že mají za to, že soudem zjištěné skutky nevykazují znaky trestných činů a že s těmito znaky nekoresponduje skutková část výroků o vině. Dle názoru dovolatelů nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Dovolatelé tvrdí, že skutková zjištění a z nich vyvozené závěry nemají oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti poukázali na údajné napadení poškozeného, ohrožování jeho osoby nožem i naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání, jehož se měl dopustit obviněný L. T. Soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozeného, která však dle názoru dovolatelů nekoresponduje s výpověďmi ostatních svědků, s nimiž se soudy dostatečně nevypořádaly. Dovolatelé v této souvislosti poukazují zejména na výpovědi obyvatelů ulice M. v S. (svědci S. a N.) a výpověď svědkyně M. Soudy se také dle tvrzení dovolatelů měly zabývat faktem, že právě obviněný J. T. byl obětí napadení, jak dokládají lékařské zprávy založené ve spisu.



S ohledem na výše uvedené pak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 9 To 461/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 12 T 178/2007, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem a obviněné zprostil obžaloby v celém rozsahu nebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Vyslovil názor, že argumentace dovolatelů uvedená v jejich mimořádném opravném prostředku je v zásadě bezobsažná. Omezuje se na popírání závěru soudů o tom, že se dopustili trestné činnosti popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž tato negace je vyjádřena tvrzením o nesouladu skutkových a právních závěrů soudu a tvrzením o neexistenci objektivní a subjektivní stránky činu. K tomu lze uvést pouze tolik, že skutkové věty uvedené ve výroku o vině v dotčeném rozsudku Městského soudu v Brně zcela dostatečně vyjadřují ty znaky trestných činů, jež jsou popsány v příslušných právních větách, takže z popisu skutků zřetelně plyne objektivní stránka deliktů, jichž se obvinění dopustili, a ze skutkových okolností je zřejmé i to, že se trestné činnosti dopustili v přímém úmyslu. Reakce obou obviněných na údajné napadení obviněného J. T. (přičemž ze svědeckých výpovědí plyne, že to byl naopak on, kdo původní incident vyvolal) nese všechny znaky nedůvodné a neúměrně brutální odplaty, jež je svou povahou i následky nesouměřitelná s původním střetem. Svým chováním vůči poškozenému F. Č. se oba obvinění projevili jako arogantní násilníci, nerespektující ani v nejmenším práva svých spoluobčanů. Odkaz na obsah odvolání dříve podaného v této věci považuje za irelevantní, neboť toto podání nemá s dovoláním žádnou obsahovou souvislost a pro rozhodování dovolacího soudu je zcela bez významu. Kromě toho ani v textu odvolání není popsána žádná námitka, jež by mohla naplnit důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a potažmo i druhý deklarovaný dovolací důvod. Protože v obsahu dovolání obviněných L. a J. T. absentuje jakýkoli konkrétní argument, jenž by mohl svědčit o naplnění zmíněných dovolacích důvodů, není možno toto dovolání označit za důvodné.

V napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně není spatřována žádná vada, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání ohledně obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podané oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněné dovolací důvody v dané věci jsou těmi, které lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, když bez jejich existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu. Může jím být existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (alternativa prvá) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.

V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být dovolateli namítána, neboť Krajský soud v Brně rozhodl o jejich odvolání po jeho věcném přezkoumání ve veřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2008 a druhá alternativa téhož dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku odkazují.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).

Dovolatelé však zpochybňují způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, když tvrdí, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Poukazují na údajné rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, s nimiž se soudy měly nedostatečně v odůvodnění vypořádat, soudům taktéž vytýkají, že z velké části vycházely z výpovědi poškozeného. Z napadeného usnesení (str. 2 třetí odstavec, str. 3 první odstavec) a zejména pak z rozsudku soudu prvního stupně (str. 6 13) je přitom zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit a na kterých následně založily závěr o jejich vině a právní posouzení stíhaných skutků jako trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily. Jednání, které soudy kvalifikovaly jako trestný čin výtržnictví, potvrzují shodné výpovědi obou obviněných, poškozeného, svědka Skácela, ale i svědkyně N. K tomu též nutno podotknout, že zranění poškozeného, vyplývající z lékařské zprávy, odpovídají tomu, jak je poškozený popsal. Svědci S. a N. také vylíčili naložení poškozeného, který se tomu bránil, do auta jednoho z obviněných, což opět koresponduje s výpověďmi obviněných i poškozeného. Došlo tedy k omezení jeho osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., jak dále potvrzuje i výpověď svědkyně M. Ta také popsala zjevný strach poškozeného. Její výpověď se opět shoduje s výpověďmi obou obviněných a poškozeného. Strach, který obvinění svým jednáním v poškozeném vzbuzovali, využil obviněný L. T. k získání údajů o jménech údajných útočníků, kteří napadli jeho syna, obviněného J. T. Zde ani Nejvyšší soud nemá důvod nevěřit výpovědi poškozeného, který tvrdil, že mu obviněný L. T. vyhrožoval napadením nožem. Tato výpověď ve všech svých částech odpovídá výpovědím dalších zúčastněných osob, nebyl shledán důvod, proč by měla být v této části označena za nevěrohodnou. Výpovědi obviněných, poškozeného a svědků korespondují s listinnými důkazy a všechny tak tvoří ucelený řetězec. Rozhodnutí netrpí vnitřními rozpory, jeho argumenty shledal Nejvyšší soud logicky provázané.

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). V případě obviněných L. T. a J. T. bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. To současně znamená, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněných L. T. a J. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr



Vypracoval:

JUDr. Pavel Šilhavecký