3 Tdo 968/2015
Datum rozhodnutí: 09.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 968/2015 -38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání, které podal obviněný P. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 67 To 83/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 55/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 67 To 83/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 3 T 55/2014 , byl obviněný P. F. uznán vinným ze spáchání (ad I.) zločinu výroby a nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákoníku, (ad II.) přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Za to byl podle § 192 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.

O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 67 To 83/2015 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 192 odst. 3 trestního zákoníku, § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v rozsudku specifikovaného osobního počítače, notebooku, adaptéru a baterie notebooku. Současně podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání obviněného.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu nalézacího napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), j) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) trestního řádu obviněný uvedl, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Podle obviněného je znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. Ondřejem Trojanem nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný, zejména jeho závěry o prokázání parafilie nebo sexuální deviace- heterosexuální pedofilie a o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě, ačkoli u něj znalec nezjistil sexuální agresivitu. Naopak podle znaleckého posudku prim. MUDr. Želmíry Herrové nebyla u obviněného zjištěna pedofilie, ale hebefilie, jež se projevuje zájmem o pubertální děvčata, s dobrou prognózou po absolvování léčby tzv. náhledové terapie. Znalkyně přitom navrhla ochranné léčení sexuologické ambulantní formou. Tento druhý znalecký posudek byl přitom vypracován cca rok po původním znaleckém posudku. Obviněný zdůraznil, že od té doby se zúčastňuje ambulantní léčby, jež probíhá úspěšně. Přesto odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba vést pro první dobu ochranné léčení ve formě ústavní a poté, pokud bude splňovat svůj účel, nebude nic bránit tomu, aby bylo v krátké době rozhodnuto o přeměně ústavního léčení v typ léčení ambulantního. K tomu obviněný namítl, že se odvolací soud vůbec nezabýval rozporem mezi jednotlivými znaleckými posudky a především zcela ignoroval zprávu Psychiatrické léčebny H. B., podle níž léčení úspěšně probíhá již několik měsíců. Obviněný k tomu odkázal na § 96 odst. 2 trestního řádu, podle něhož újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, chybí především subjektivní stránka trestného činu. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se zmíněné trestné činnosti dopustil. Poukázal na nemožnost realizovat některá spojení s poškozenou, zejména pokud byl v předmětné době v zaměstnání, v zahraničí, případně dne 7. 7. 2012 pomáhal organizovat šipkový turnaj v bydlišti svého bratra. Současně namítl, že výslech nezletilé poškozené byl učiněn v rozporu se zákonem a není proto z procesního hlediska použitelný jako důkaz.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 67 To 83/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2014, č. j. 3 T 55/2014, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu ochranného léčení sexuologického ve formě ústavní do rozhodnutí o podaném dovolání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný v zásadě pouze opakuje svou obhajobu z předchozího průběhu řízení, s níž se již soudy náležitým způsobem vypořádaly. Navíc tak činí jen prostřednictvím námitek do skutkových zjištění soudu a do způsobu, jakým soud hodnotil zajištěné a provedené důkazy a k jakým závěrům došel. Takto koncipované námitky však podle státního zástupce nelze pod daný dovolací důvod podřadit. Pokud jde o výslech nezletilé poškozené, státní zástupce spatřuje pochybení pouze v tom, že policejní orgán použil nesprávný tiskopis, nicméně z hlediska obsahu, zákonného poučení i přítomnosti příslušných osob se evidentně jednalo o výslech nezletilé svědkyně provedený ve smyslu § 158a trestního řádu, který byl navíc zaznamenán na kamerový záznam, a tedy předmětný důkaz bylo soudem možno využít. Státní zástupce naopak považuje za relevantní a důvodné námitky obviněného týkající se formy uloženého ochranného léčení, které vztahoval k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) trestního řádu. Podle jeho názoru byla porušena zásada přiměřenosti vyplývající z § 38 trestního zákoníku a § 96 trestního zákoníku. Při volbě formy ochranného léčení nebyly náležitě hodnoceny všechny související okolnosti, když více než rok dlouhé období od spáchání skutku do rozhodnutí soudu mohlo ovlivnit míru a aktuálnost potencionálního nebezpečí obviněného pro zájmy chráněné trestním zákonem. V době rozhodování nalézacího soudu sice obviněný pravděpodobně na své onemocnění neměl náhled, nicméně v době rozhodování odvolacího soudu prokazatelně odborníka sexuologa navštěvoval a problémy své sexuality s ním řešil. Odvolací soud měl navíc k dispozici znalecký posudek MUDr. Herrové, jehož závěry byly diametrálně odlišné, pokud jde o diagnózu a formu ochranného léčení. Sama skutečnost, že oba posudky považují pobyt obviněného na svobodě bez uloženého ochranného léčení za nebezpečný, nezakládá podle státního zástupce nutnost uložit ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, když se jedná pouze o jednu z podmínek pro jeho uložení. V dané věci se nabízelo mj. zjistit aktuální zprávu lékaře, k němuž obviněný začal docházet, event. provést doplňující výslechy znalců tak, aby byly minimalizovány rozpory v jejich závěrech, pokud jde o diagnózu a formu ochranného léčení.

Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 67 To 83/2015, a aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného, to i pokud se týkaly údajných procesních pochybení. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, či nezákonnými procesními prostředky, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V zásadě bylo možno přiznat právní relevanci argumentaci dovolatele co do naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Není potřebné zde znovu opakovat zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření, v tomto případě ochranného léčení, jsou zmíněny shora i v rozhodnutí soudů obou stupňů. Je nepochybné, že obviněnému bylo ochranné léčení uloženo soudem I. stupně zcela důvodně, v souladu s ustanovením § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle § 99 odst. 4 trestního zákoníku na podkladě závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Ondřeje Trojana byla zvolena forma léčby ústavní. Obviněný však před ukončením odvolacího řízení zahájil léčbu ambulantní a odvolacímu soudu předložil znalecký posudek znalkyně příslušného oboru prim. MUDr. Želmíry Herrové. Ta po opětovném vyšetření obviněného, s přihlédnutím k jeho postoji k tzv. náhledové terapii v rámci ambulantní léčby, v obsáhlém znaleckém posudku dospěla k poněkud odlišné diagnóze duševní poruchy od předchozího znalce, nezpochybnila nutnost ochranné psychiatrické léčby, ovšem s tím, že postačující je forma ambulantní. Svůj závěr dostatečně precizně vyložila.

Odvolací soud při rozhodování o podaném odvolání, jehož předmětem byla i námitka přiměřenosti uložené formy ochranného opatření, na tuto situaci dostatečně nereagoval, nepokusil se odstranit rozpor v závěrech obou znaleckých posudků výslechem znalců. V odůvodnění svého rozhodnutí se bez podrobnější argumentace přiklonil k závěru o správnosti uložené formy ochranné léčby, aniž by se blíže zabýval změněnou důkazní situací. Za těchto okolností proto Nejvyšší soud neměl dostatek podkladů, aby se vypořádal s dovolací argumentací stran přiměřenosti trestních sankcí podle ustanovení § 38 odst. 1, 2 trestního zákoníku, potažmo se zásadou přiměřenosti ochranného opatření podle § 96 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Je nepochybné, že sankční opatření, uložené podle norem trestního práva, spojené s omezením osobní svobody jednotlivce, je velmi citelným zásahem do osobnostních práv člověka, proto je nutno v každém případě velmi pečlivě vážit bezpodmínečnou nutnost jeho uložení, k čemuž trestní zákon poskytuje dostatek instrumentů, které však zde nebyly úplně dostatečně využity.

Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než shledat dovolací argumentaci v její relevantní části za oprávněnou. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu tedy zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 67 To 83/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze přikázal , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze si v odvolacím řízení opatří všechny podklady pro zcela zákonné rozhodnutí o formě ochranného léčení, zváží možnost výslechu obou znalců, bližšího objasnění obsahu obou forem ochranného léčení psychiatrického v tomto konkrétním případě. Teprve pak bude moci v souladu se zákonem důvodně rozhodnout o odpovídající formě ochranné léčby.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 9. září 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu