3 Tdo 967/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 171 odst. 1 tr. zákoník, § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 967/2013 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání podaném obviněným T. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2013, č. j. 5 To 204/2012-256, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 26/2011, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1554/2012, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného T. D. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 5 To 204/2012-180, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), jehož se měl obviněný podle tzv. skutkové věty výroku o vině dopustit tím, že dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin v K. N. M., okres K., na ul. Tř. D., poblíž zdravotního střediska, poté, co na jeho opětovný dotaz mu D. V., nar., po vytažení svého mobilního telefonu z kapsy sdělil, kolik je hodin, uchopením D. V. za ruku mu zabránil v další chůzi a požadoval po něm zapůjčení mobilního telefonu k zavolání, což s ohledem na místo, osobu obžalovaného a způsob pronesení tohoto požadavku vyvolalo v D. V. strach o své bezpečí, a proto mu mobilní telefon vydal, a přes jeho opakované žádosti o vrácení mobilního telefonu jej obžalovaný vrátil až v přítomnosti strážníků městské policie u baru K., kteří přijeli z popudu telefonátu anonymního svědka . Za to a za přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Po zrušení tohoto rozhodnutí dovolacím soudem pak Krajský soud v Ostravě ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, č. j. 5 To 204/2012-256, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. opět zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 5. 2012, č. j. 3 T 26/2011-159, v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku na toliko nepodstatně upraveném a nevýstižně formulovaném skutkovém základě (oproti zjištěnému skutkovému stavu věci), že obviněný dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin v K. N. M., okres K., na ul. Tř. D., poblíž zdravotního střediska, poté, co na jeho opětovný dotaz mu D. V., nar., po vytažení svého mobilního telefonu z kapsy sdělil, kolik je hodin, požadoval po něm zapůjčení mobilního telefonu k zavolání, což s ohledem na místo, osobu obžalovaného a způsob pronesení tohoto požadavku vyvolalo v D. V. strach o své bezpečí, a proto mu mobilní telefon vydal, uchopením D. V. za ruku mu zabránil v další chůzi, a přes jeho opakované žádosti o vrácení mobilního telefonu jej obžalovaný vrátil až v přítomnosti strážníků městské policie u baru K., kteří přijeli z popudu telefonátu anonymního svědka . Za tento přečin a za přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, obviněnému podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Rovněž proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. D. dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V jeho odůvodnění dovolatel předeslal, že si je vědom toho, že podstatná část pochybení krajského soudu je procesního charakteru a Nejvyšší soud se jimi není oprávněn zabývat. Za nesprávné nicméně považuje i hmotně právní posouzení stíhaného skutku jako přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který - aniž by v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu doplnil dokazování k objasnění pohnutky jeho jednání - se přiklonil k toliko naznačenému závěru obsaženému ve zrušujícím usnesení ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1554/2012, že skutek by mohl být právně posouzen právě jako výše uvedený přečin. Znovu nepředvolal obhajobou a tentokráte i státní zástupkyní navržené svědky za účelem zjištění skutečného motivu činu. Dovolatel se nedomnívá, že prostá žádost o zapůjčení telefonu a jeho následné jednání lze podřadit pod skutkovou podstatu přečinu omezování osobní svobody. Tzv. nedobrovolné setrvání poškozeného s ním z důvodu, aby nepřišel o svůj mobilní telefon, uvedené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, v tomto směru nemůže obstát. Ostatně poškozený nevyužil možnosti přivolat policii, z místa utéci či jinak se vyhnout kontaktu s obviněným, kdy tyto možnosti reálně měl. Byl jasně srozuměn s tím, že dovolatel potřebuje telefon na zavolání, a proto s ním dobrovolně setrvával. Soud rovněž nezkoumal, zda dovolatel nejednal v krajní nouzi, případně skutkovém omylu a zda jeho jednání dosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2013, č. j. 5 To 204/2012-256. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem v souladu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř., s tím, aby byl obžalovaný v bodě 1. obžaloby zproštěn, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl sám.

K podanému dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že v předmětné věci naplněn být nemohl, neboť odvolací soud naposledy nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného. Dovolací argumentaci podřazenou obviněným pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však dal za pravdu. Pokud totiž odvolací soud meritorně rozhodl o vině dovolatele přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by předtím provedl jakékoliv důkazy potřebné pro prokázání existence subjektivní stránky tohoto přečinu (a to ani k návrhu stran), stojí jeho rozhodnutí v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nemůže obstát. V této souvislosti státní zástupce interpretoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tak, že bylo nezbytné dokazování doplnit nejen k posouzení existence loupežného úmyslu dovolatele, ale i případnému naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 171 tr. zákoníku v jeho jednání.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného T. D. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2013, č. j. 5 To 204/2012-256, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně připomněl, že Nejvyšší soud může k projednání věci přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný T. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) pak posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Jak přiléhavě uvedl již vyjadřující se státní zástupce, ani jedna z výše uvedených alternativ v daném případě nepřichází v úvahu proto, že Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně řádný opravný prostředek obviněného nezamítl ani neodmítl. Dovolatel tedy tento důvod dovolání relevantně uplatnit nemohl.

Jak již Nejvyšší soud rozvedl ve svých předcházejících rozhodnutích ve věci, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Určitý průlom do výše uvedených zásad představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak jen v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Dovolací argumentace obviněného (jako celek) uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá. Z níže uvedených důvodů jí však Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění.

Jak je zřejmé z odůvodnění usnesení ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1554/2012 (str. 9 12), Nejvyšší soud v něm opakovaně odvolacímu soudu vytkl, že objektivně zjištěné okolnosti jednání dovolatele - bez dalšího - neumožňovaly přijmout důvodné pochybnosti nevzbuzující závěr o jeho loupežném úmyslu . Zdůraznil, že k tomu se nelze obejít bez bližšího zjištění pohnutky jeho jednání vzhledem k poněkud nestandardním okolnostem provedení činu. Dále naznačil, že odvolacím soudem akcentované minimální násilí obviněného spočívající v tom, že na krátkou chvíli uchopil poškozeného za ruku, nutně nemuselo mít povahu prostředku ke zmocnění se cizí věci, nýbrž jeho primárním účelem mohlo být spíše vynucování si pozornosti a bránění poškozenému v dalším pohybu ve snaze přesvědčit jej, aby mu umožnil zavolat si z jeho mobilního telefonu. Právě tímto způsobem si pak dovolatel podle zjištění soudů nakonec také skutečně počínal, neboť když od poškozeného získal předmětný telefon, nikam se s ním nevzdálil a ani se o to nesnažil, zůstal s poškozeným v neustálém kontaktu a prakticky po celou tuto dobu se neustále pokoušel telefonovat. Byť se podle poškozeného dovolatel choval slušně, poškozený přesto zůstával na místě v podstatě nedobrovolně, protože čekal na vrácení telefonu, o který nechtěl přijít . S těmito okolnostmi se měl odvolací soud rovněž vypořádat a předmětný skutek posoudit i z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu (přečinu) omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.

Jestliže odvolací soud následně postupoval tak, že upustil od opakovaně aplikované právní kvalifikace jednání dovolatele jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a namísto toho skutek posoudil jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by předtím dokazování dále doplňoval, neznamená to, že své rozhodnutí nutně zatížil vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzení skutku na straně druhé, nebo že by rozhodl proti smyslu závazných pokynů Nejvyššího soudu obsažených ve shora citovaném usnesení sp. zn. 3 Tdo 1554/2012, jak se shodně domnívají dovolatel i vyjadřující se státní zástupce.

Podstatné zde především je, aby skutkový stav věci v soudy zjištěné podobě takové jiné právní posouzení jednání dovolatele umožňoval či nikoli. Nejvyšším soudem naznačené doplnění dokazování pak mělo význam pouze z toho hlediska, že by soud i nadále uvažoval o loupežném motivu dovolatele a právní kvalifikaci jeho činu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (loupež). Stávající skutková zjištění podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu totiž znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže neodpovídala a její případné užití přicházelo v úvahu výlučně v souvislosti se změnou skutkových závěrů soudu na podkladě nových důkazů. Jestliže odvolací soud nakonec na doplnění dokazování ohledně případné loupežné pohnutky (úmyslu) dovolatele bez uvedení důvodů rezignoval a pravomocně již rozhodl o použití podstatně mírnější právní kvalifikace skutku (k tomu dále viz níže), má Nejvyšší soud za to, že z podnětu dovolání obviněného by případné další dokazování ke zločinu loupeže již postrádalo význam (zákaz reformationis in peius).

Přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu.

Na základě výsledků dokazování, jež měl k dispozici, odvolací soud v napadeném rozhodnutí popsal skutkový stav věci v tzv. skutkové větě výroku o vině tak, že obviněný dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin na ul. Tř. D. opakovaně oslovil poškozeného s dotazem, kolik je hodin, a poté, co poškozený vytáhl z kapsy svůj mobilní telefon a tuto informaci mu sdělil, požadoval po něm zapůjčení mobilního telefonu k zavolání, což s ohledem na místo, osobu obžalovaného a způsob pronesení tohoto požadavku vyvolalo v poškozeném D. V. strach o své bezpečí, a proto mu mobilní telefon vydal. Uchopením poškozeného mu zabránil v další chůzi, a byť jej poškozený následně opakovaně žádal o vrácení telefonu, učinil tak až v přítomnosti strážníků městské policie u baru K., kteří na místo přijeli z popudu telefonátu anonymního svědka. Poněkud zavádějícím způsobem formulovaná skutková zjištění (srov. rozbor obsahu důkazů a skutkové závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) lze výstižněji interpretovat tak, že obviněný (dovolatel) poškozeného nejprve kontaktoval se žádostí o sdělení, kolik je hodin, a poté jej obtěžoval žádostí o zapůjčení mobilního telefonu, ačkoliv z počínání poškozeného mu muselo být zřejmé, že se s ním nehodlá zdržovat a má v úmyslu pokračovat v chůzi . V tom mu však zabránil tím, že ho uchopil na kratší dobu za ruku , čímž jej omezil ve volném pohybu . Toto omezení následně pokračovalo, protože poškozenému nevracel jím zapůjčený telefon a tím ho nepřímo nutil, aby jej následoval (či dělal mu společnost) na různých přilehlých místech (např. bar K.), byť pod příslibem čokolády jako protihodnoty. Poškozený se mu podle vlastních slov podroboval jen proto, že nechtěl přijít o svůj telefon.

Zjištěné a ve výroku o vině vyjádřené rozhodné okolnosti jednání obviněného T. D. právní kvalifikaci inkriminovaného jednání jako přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně odůvodňovaly. Poškozený po zapůjčení telefonu dovolateli následně opakovaně dával najevo, že chce pokračovat v cestě domů autobusem a tudíž potřebuje telefon vrátit. Na to dovolatel nijak nereagoval, resp. nakonec poškozeného ještě nutil, aby jej následoval k baru K. a podíval se dovnitř, zda se tam nenachází jeho přítelkyně, a poté vymazával z telefonu volaná čísla. Tím poškozenému zcela vědomě bránil ve volném pohybu, když mu proti jeho vůli zadržováním zapůjčeného telefonu v podstatě organizoval způsob, jakým bude trávit část večera. Užití trestního práva jako prostředku ultima ratio tak bylo v daném případě zcela namístě. V této souvislosti je nerozhodné, zda obviněný (dovolatel) telefonoval v důležité záležitosti či nikoliv, apod.

Pokud dovolatel namítl, že se soudy nezabývaly možností, že jednal v krajní nouzi či skutkovém omylu, je tato jeho obecně hmotně právní argumentace založena na polemice se skutkovými zjištěními, jejichž správnost však prostřednictvím uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně napadat nelze. V zásadě prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž poškozený činil vše dobrovolně, a to od zapůjčení telefonu přes jeho doprovod k baru K. až po vymazávání volaných čísel ve chvíli, kdy se na místo dostavila přivolaná hlídka městských strážníků. Tato obhajoba však byla provedeným dokazováním (zejména výpovědí poškozeného) vyvrácena. Potřebu dovolatele údajně stůj co stůj vypátrat aktuální pohyb své družky pak rozhodně nebylo možno vykládat jako jednání v krajní nouzi vylučující protiprávnost jeho jednání (srov. § 28 tr. zákoníku).

Protože dovolání obviněného T. D. nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. září 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler