3 Tdo 967/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 967/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání obviněného T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 6 To 504/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 5 T 94/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 5 T 94/2003, byl obviněný T. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že v P., v přesně nezjištěné části bytu v K. ulici, dne 9. 11. 2000 v přesně nezjištěném čase od 11.00 hod. nejpozději do 14.00 hod., v době, kdy sám pečoval o svého nezletilého syna K. M, došlo v souvislosti s blíže nezjištěným jednáním obžalovaného k otřesu hlavy nezletilého, v důsledku něhož utrpěl nezletilý K. M. zranění spočívající v krevním výronu pod tvrdou plenou mozkovou vpravo bočně, ložiskovém krvácení v omozečnicích nad pravou mozkovou polokoulí, drobném ložisku pohmoždění mozku v pravém spánkovém laloku a krvácení do a před oční sítnici oboustranně, což si vyžádalo bezprostřední hospitalizaci nezletilého na dětské klinice Fakultní nemocnici v P., kde byl tento přijat na jednotku intenzivní péče téhož dne kolem 15.00 hodin a zde byl hospitalizován 8 dní, po které byl zcela odkázán na přístrojové vybavení specializovaného pracoviště, poté byl přeložen na standardní oddělení, kde byl hospitalizován do 29. 11. 2000 a dále zde pak byl v souvislosti s výše popsaným zraněním hospitalizován pro opětovné zhoršení zdravotního stavu od 24. 12. 2000 do 8. 1. 2001, a posléze z diagnostických důvodů od 1. 2. 2001 do 8. 2. 2001, přičemž po dobu dvou let od vzniku zranění byl nezletilý následně léčen léky tlumícími křeče pro prevenci vzniku křečí v souvislosti s poúrazovou epilepsií, která u něj byla následně zjištěna Podle § 224 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V rámci souhrnného trestu soud obviněnému uložil podle § 224 odst. 1 tr. zák. a § 49 odst. 1 tr. zák. též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 4. 2003 sp. zn. 5 T 39/2003, jenž nabyl právní moci dne 21. 5. 2003, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Z. p. M. A. se sídlem v K. částku ve výši 200.100,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 6 To 504/2004, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 224 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Soud dále podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. rozhodl o podmíněném odložení tohoto trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců, když zároveň podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 2. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl pravomocný výrok o vině i všechny další výroky mající v tomto výroku svůj podklad. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že soud se nevypořádal se všemi ve věci rozhodnými důkazy, zejména neprovedl stěžejní důkaz, a to přibrání znalce z oboru zdravotnictví - odvětví neurologie, případně též neurochirurgie. V důsledku toho že takový důkaz proveden nebyl, pak podle názoru dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu vyústilo v nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k zavinění obviněného (dovolatele). Dovolatel poukázal na to, že soud se spokojil pouze se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - odvětví soudní lékařství, resp. s výslechem znalce MUDr. M., který byl přibrán toliko k posouzení vzniklé újmy na zdraví u poškozeného nezletilého K. M. V uvedené souvislosti dovolatel soudu vytkl, že se nevypořádal s tvrzením uvedeného znalce, že nelze přesně určit dobu, kdy ke zranění mohlo dojít a který zároveň připustil, že se tak mohlo stát i několik hodin před příjezdem záchranné služby. Podle přesvědčení dovolatele nelze dosud vyloučit ani to, že ke zranění poškozeného mohlo dojít například i několik desítek hodin před zhoršením jeho zdravotního stavu. Právě posudek z oboru zdravotnictví odvětví neurologie (neurochirurgie) mohl podle dovolatele na tuto klíčovou otázku dát odpověď, čím by mohla být prokázána či naopak vyvrácena jeho obhajoba, že k úrazu poškozeného mohlo dojít i před tím, než jej převzal do výlučné péče. Pokud dokazování v naznačeném směru doplněno nebylo, nelze podle dovolatele mít za to, že byla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním, resp. opomenutím a nastalým následkem, a tudíž ani jeho zavinění byť ve formě nevědomé nedbalosti. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že na základě důkazů, které soud provedl, nepřichází v úvahu závěr o jeho trestní odpovědnosti. V takovém případě mělo být ovšem postupováno v jeho prospěch a rozhodnuto o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o vině a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí ve věci.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v takto vymezeném rámci pak konstatoval, že námitky uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle státního zástupce dovolatel sice formálně namítl absenci příčinné souvislosti a zavinění jako obligatorních znaků objektivní i subjektivní stránky každého trestného činu, ovšem jeho argumentace spočívala v tvrzení, že v důsledku neúplného dokazování (neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví neurologie) nebyla stanovena doba zranění nezletilého poškozeného. Dovolatel tak zpochybnil část skutkových zjištění týkající se specifikace času spáchání trestného činu popsaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a domáhal se změny skutkového základu s připuštěním možnosti, že skutek popsaný ve výroku o vině mohla spáchat i jiná osoba než obviněný (dovolatel). O tom, že námitky dovolatele fakticky směřují k dosažení změny základu soudních rozhodnutí, svědčí podle státního zástupce i požadavek dovolatele na rozhodnutí zprošťujícím rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. Státní zástupce dále uvedl, že pro úplnost je třeba dodat, že soudy nijak nevybočily z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., pokud s ohledem na jednoznačné vyjádření znalce z oboru soudního lékařství o nemožnosti přesného určení doby úrazu, vycházely z výpovědi svědkyně M. M. - matky nezletilého, u níž se vzhledem k jejímu vzdělání daly předpokládat elementární znalosti z oboru medicíny a která vyloučila jakékoli zdravotní problémy u nezletilého před 11.00 hod. kritického dne 9. 11. 2000. Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby dovolací soud toto své rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil též pro případ i jiného než shora navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný T. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž v napadené části, v níž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, jde o týž procesní stav, jako by odvolání de facto bylo zamítnuto.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi skutkem zjištěným soudy obou stupňů a popsaným zejména ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho následnou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a se skutkovými závěry, které na tomto základě učinily. Soudům rovněž vytkl neúplnost dokazování a dále to, že za stávající důkazní situace nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, ačkoliv při absenci navrhovaného znaleckého posudku, byl podle dovolatele takový postup namístě.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 4, 5) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 7 9) však vyplývá, že oba soudy v posuzované věci vycházely po vyhodnocení důkazů ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Své závěry v rozsahu předpokládaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud neponechal bez povšimnutí ani otázku, zda je či není třeba dokazování doplnit o navrhované důkazy (str. 5).

Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. srpna 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler