3 Tdo 962/2013
Datum rozhodnutí: 09.10.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 962/2013-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. října 2013 o dovolání, které podala obviněná M. G. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 42 To 340/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 4/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné M. G. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 1 T 4/2012 , byla obviněná M. G. uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník ) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že

po předchozí domluvě s dosud blíže neustanovenými spolupachateli dne 23. 2. 2011 v době od 09.20 do 09.30 hod., ve Ž. n. S. na H. n., na parkovišti za budovou Komerční banky, nejprve prořízli zadní pravou pneumatiku vozidla značky Renault Megane, přičemž poté, co poškozený J. P., vybral z uvedené banky obnos ve výši 190.000,- Kč, tak jej ve vozidle Alfa Romeo 156 1,9 TDI, sledovali nejprve do obce H. n. S. a poté zpět do Ž. n. S. až na parkoviště na ulici B. k domu, kde v době od 09.55 hodin do 09.56 hodin jmenovaná obžalovaná M. G. odlákala poškozeného J. P. od vozidla pod záminkou, že hledá autoservis Auto Štangl a poté, co jí poškozený J. P. poradil a ukázal jí směr k autoservisu, tak neznámý pachatel využil tohoto okamžiku a odcizil z předního sedadla spolujezdce vozidla Renault Megane příruční koženou tašku, ve které byla uložena peněženka s finanční hotovostí 190.000,- Kč, dioptrické brýle, diář, občanský průkaz, řidičský průkaz, vše na jméno J. P., čímž mu tak způsobila škodu ve výši nejméně 192.910,- Kč, odcizením razítka firmy Jaromír Pospíchal a poškozením pneumatiky vozidla škodu ve výši 2.196,- Kč firmě Ing. Jaromír Pospíchal se sídlem Brněnská 34, Žďár nad Sázavou.

Za to byla podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. P., bytem N. částku ve výši 192.910,- Kč a poškozené firmě Ing. Jaromír Pospíchal, stavební firma, 592 12 Nížkov 173, IČ: 454 97 796, částku ve výši 2.196,- Kč.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 42 To 340/2012 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. G. dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na nesprávném hmotněprávním posouzení. Soud prvního stupně ve skutkové větě blíže nekonkretizoval, čeho konkrétně se měli údajní spolupachatelé dopustit a skutkovou větu formuloval obecně, jako by všichni spolupachatelé spáchali všechno dohromady. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku přitom vyplývá, že ona sama pouze odlákala poškozeného od jeho vozidla, přičemž toho využil neznámý pachatel a odcizil poškozenému příruční tašku. Rovněž proříznutí pneumatiky vozidla poškozeného je přičítáno neznámým pachatelům. Jednání obviněné tak nelze kvalifikovat jako spolupachatelství přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 23 tr. zákoníku. V daném případě se navíc nemůže jednat ani o účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť to vyžaduje, aby se hlavní pachatel dopustil trestného činu či jeho pokusu. Ohledně oněch neznámých pachatelů však nebylo v rámci řízení před soudy obou stupňů zjištěno vůbec nic, a nelze tak učinit závěr, zda se jednalo o pachatele trestně odpovědného, tedy nikoliv nezletilého nebo nepříčetného, jednajícího v omylu či osobu vyňatou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 a 11 tr. ř. S ohledem na zásadu in dubio pro reo tak nelze jednání obviněné považovat za trestné.

Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 9. 1. 2013, č. j. 42 To 340/2012, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná dále vyslovila nesouhlas s tím, aby bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání, a trvala na projednání dovolání ve veřejném zasedání.

Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci , jemuž byl doručen dne 3. 9. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněná M. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud zjistil, že takto vymezenému dovolacímu důvodu námitky obviněné odpovídají, neboť směřují proti právnímu posouzení skutku, konkrétně proti obviněnou tvrzenému nesprávnému posouzení otázky spolupachatelství přečinu krádeže ve smyslu § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 23 tr. zákoníku.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Obviněná ve své argumentaci nesprávně zužuje své jednání zachycené v tzv. skutkové větě pouze na okolnost, že poškozeného odlákala od jeho vozidla, přičemž příruční tašku v tom okamžiku odcizil neznámý pachatel. Jak ovšem ze skutkové věty vyplývá, jednání obviněné zahrnuje rovněž podíl na proříznutí pneumatiky vozidla poškozeného a rovněž sledování pohybu jeho vozidla, jež předcházelo zmíněnému odlákání poškozeného a samotnému odcizení příruční tašky. Takto zjištěný skutkový stav je navíc dále rozveden v odůvodnění odsuzujícího rozsudku tak, že obviněná poškozeného sledovala již při výběru později odcizené finanční hotovosti na pobočce banky a svá zjištění přitom prostřednictvím telefonu sdělovala neustanovenému spolupachateli. Následně se obviněná společně s neustanoveným spolupachatelem pokusili odlákat pozornost poškozeného již v obci H. n. S., kdy byl poškozený v důsledku proříznutí pneumatiky nucen své vozidlo zastavit, když jej oslovil uvedený spolupachatel a nabídl mu pomoc s opravou pneumatiky. Obviněná tak po objektivní i subjektivní stránce svou účastí nepochybně výrazně přesáhla pouhou pomoc na spáchání uvedeného přečinu, která by jinak spočívala pouze ve vytváření takových podmínek hlavnímu pachateli, které by činily spáchání jeho činu snadnějším. Společné jednání obviněné a jejího spolupachatele přímo směřovalo k odcizení peněžních prostředků poškozeného, přičemž způsob, jakým nakonec obviněná skutečně přispěla ke spáchání činu, byl v podstatě dílem náhody a reakcí na chování poškozeného. Podstatné je, že jednání obviněné tvoří několik podstatných článků řetězu, který ve svém celku směřoval k přímému vykonání přečinu krádeže, přičemž jednání obviněné společně s jednáním neustanoveného spolupachatele naplňuje skutkovou podstatu tohoto přečinu. Prvostupňový soud i odvolací soud proto jednání obviněné správně kvalifikovaly jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a námitky obviněné tak nemohou obstát.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na trestní odpovědnosti obviněné za spáchání předmětného přečinu nemohou nic změnit ani obviněnou prezentované (ničím nepodložené) úvahy o případné trestní neodpovědnosti dosud neustanoveného spolupachatele. Byl-li totiž trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§ 23 tr. zákoníku). Pokud by tedy byl neustanovený spolupachatel skutečně trestně neodpovědný, nejednalo by se sice o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, nýbrž o quasispolupachatelství sui generis, obviněná by ovšem stále odpovídala jako jediná pachatelka podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku. V případě spolupachatelství nejde o samostatnou formu trestného činu. Ani případná vada právní kvalifikace spočívající v označení trestné součinnosti jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku namísto správného quasispolupachatelství sui generis, resp. v tom důsledku jako pachatelství podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku, která by byla odstraněna v rámci projednání dovolání, by nemohla nijak ovlivnit postavení obviněné, a bylo by proto namístě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1283/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 78/2003).

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký