3 Tdo 952/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 3 odst. 2 tr. zák., § 250 tr. zák.



3 Tdo 952/2015 -29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. U., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2015, č. j. 6 To 15/2015-744, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 192/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 10. 2014, č. j. 13 T 192/2011-659, byl obviněný R. U. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na skutkovém základě, že za účelem získání finančních prostředků:

- dne 21. 6. 2007 ve Z., Z. k., pod příslibem celkového uhrazení poskytnutého úvěru vylákal od L. L., částku ve výši 300.000 Kč, kterou získala dne 20. 6. 2007 uzavřením úvěrové smlouvy u ČSOB, a. s., na jeho popud, když jí uhradil pouze částku ve výši 42.042 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši 390.390 Kč, kterou musí L. L. doplatit ČSOB, a. s.,

- v průběhu měsíce listopadu 2007 ve F., okr. Z., Z. k., pod příslibem celkového uhrazení poskytnutého úvěru vylákal od M. P., částku ve výši 200.000 Kč, kterou získala uzavřením úvěrových smluv na jeho popud v listopadu 2007 u České spořitelny, a. s., ve výši 100.000 Kč a u Komerční banky, a. s., ve výši 100.000 Kč, kdy jí uhradil pouze částku ve výši 28.000 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši 174.200 Kč, kterou musí M. P. doplatit České spořitelně, a. s., a Komerční bance, a. s., - v období od 5. 3. 2008 do 20. 1. 2009 v U. H., Z. k., pod příslibem celkového uhrazení poskytnutých úvěrů, vylákal od A. D.,
- částku ve výši 120.000 Kč, kterou získala dne 5. 3. 2008 uzavřením úvěrové smlouvy u společnosti Santander Consumer finance, a. s., IČ 251 03 768, Šafránkova 1, Praha 5,
- částku ve výši 22.000 Kč, kterou získala dne 18. 3. 2008 uzavřením smlouvy o úvěru u společnosti Smart Capital, a. s., IČ 268 65 297, Sokolská 536/22, Olomouc,
- částku ve výši 10.000 Kč, kterou získala dne 21. 3. 2008 uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru u společnosti GE Money Multiservis, a. s., IČ 492 41 150, Vyskočilova 1422/1a, Praha 4
- televizor zn. Samsung v prodejní ceně ve výši 19.999 Kč, kterou dne 3. 5. 2008 získala uzavřením úvěrové smlouvy u společnosti Home Credit, a. s., IČ 269 78 636, Moravské náměstí 249/8, Brno, přičemž tento jí do dnešní doby nevrátil,
- částku ve výši 65.000 Kč, kterou získala dne 14. 10. 2008 uzavřením smlouvy o úvěru u společnosti GE Money Multiservis, a. s., IČ 492 41 150, Vyskočilova 1422/1a, Praha 4,
- částku ve výši 20.000 Kč, kterou získala dne 13. 11. 2008 uzavřením smlouvy o půjčce u společnosti Provident Financial s. r. o., IČ 256 21 351, Olbrachtova 9/2006, Praha 4,
- částku ve výši 25.000 Kč, kterou získala dne 19. 12. 2008 uzavřením smlouvy o půjčce u společnosti Credit Capital, s. r. o., IČ 276 70 848, Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou,
- částku ve výši 20.000 Kč, kterou získala dne 20. 1. 2009 uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru u společnosti COFIDIS, s. r. o., IČ 271 79 907, Bucharova 1423/6, Praha 5,
- vozidlo Audi A4, za částku ve výši 299.999 Kč, které získala dne 26. 5. 2008 uzavřením úvěrové smlouvy u společnosti GE Money Auto, a. s., zastoupené společností GE Money Multiservis, a. s., IČ 492 41 150, Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, kdy jí žádnou částku za vozidlo neuhradil, a po vrácení vozidla musela A. D. uhradit společnosti částku ve výši 149.628 Kč, přičemž půjčené finanční prostředky A. D. do dnešní doby nevrátil a způsobil jí škodu v celkové výši 451.627 Kč,
- a způsobil poškozeným škodu v celkové výši 1.016.217 Kč a takto jednal, ačkoli si byl vědom, že vzhledem ke své finanční situaci, výši svých dosavadních nesplacených závazků a výši příjmů ze zaměstnání nemá dostatek finančních prostředků, aby mohl peníze vrátit, když ani jednu z půjček do současné doby zcela neuhradil .

Za výše uvedený trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 10. 2012, č. j. 26 T 29/2010-548, byl obviněný podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák., za použití § 58 odst. 1 tr. zák., podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Soud zároveň podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 10. 2012, č. j. 26 T 29/2010-548, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným L. l. částku 390.390 Kč a A. D. částku 451.627 Kč. Týmž rozsudkem byl obviněný současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný ve zprošťující části výroku, jímž měl spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 6 To 15/2015-744, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené A. D. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté nově rozhodl, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen jmenované zaplatit na náhradě škody toliko částku 86.999 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody poškozenou odkázal výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 3. 2015 (§ 138 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v odvoláním napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. U. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v projednávané trestní věci dospěly soudy ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním nesouladu s obsahem důkazů, provedených navíc v nedostatečném rozsahu. Soudy podle dovolatele nehodnotily důkazy způsobem předpokládaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a svým postupem nerespektovaly ani zásadu vyhledávací, zásadu oficiality či zásadu presumpce neviny. Nedůvodně přecenily význam důkazů svědčících v jeho neprospěch, zatímco s důkazy podporujícími jeho obhajobu se blíže nevypořádaly a v podstatě je ignorovaly. Pochybení spatřuje dovolatel i ve způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí. Má za to, že co do přesvědčivosti a kvality nesplňuje písemné vyhotovení napadeného rozsudku požadavky stanovené v § 125 tr. ř. Především je ale přesvědčen, že svou výpovědí a předloženými listinnými důkazy vyvrátil tvrzení poškozené L. L., že od ní vylákal pod příslibem celkového uhrazení poskytnutého úvěru částku 300.000 Kč, kterou měla dne 20. 6. 2007 získat uzavřením úvěrové smlouvy u ČSOB na jeho popud. Rovněž prokázal, že s jejími finančními prostředky nenakládal, ale že tyto byly použity v rámci jejího podnikání a podnikání spol. Secure-Logistik, s. r. o. Pokud jde o půjčku u poškozené M. P. ve výši 200.000 Kč, kdy tuto částku získala uzavřením smluv o úvěru v měsíci listopadu 2007 u České spořitelny, a. s., a Komerční banky, a. s., dovolatel ji postupně splatil v celé výši oproti písemným potvrzením o uhrazení splátek. Rozhodně od poškozené žádné peněžní prostředky podvodně nevylákal a ani jí sám nedal pokyn k uzavření úvěrových smluv. A konečně, vyvrátil i tvrzení A. D., neboť i tato poškozená použila finanční prostředky získané z úvěrů pro své vlastní podnikání. Dovolatel proto i nadále trvá na tom, že se žádného protiprávního jednání postižitelného normami trestního práva nedopustil. Podle jeho názoru se ve skutečnosti jedná o občanskoprávní spor, který se dostal před trestní soud jen v důsledku šikanózního jednání jednotlivých poškozených, které se domnívaly, že podáním trestního oznámení na jeho osobu uspíší úhrady svých pohledávek vůči němu.

Podle dovolatele soud druhého stupně ve věci pochybil v tom, že měl výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušit a ve věci znovu rozhodnout výrokem o zproštění obžaloby v plném rozsahu podle § 226 písm. a) nebo písm. c) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 3. 7. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 8. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný R. U. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž odvolací soud ve prospěch obviněného korigoval jeho povinnost k náhradě škody vůči osobě poškozené A. D., a současně podle § 256a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadený rozsudek zakládá procesní stav, jakoby odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).

Jestliže obviněný namítl vadu spočívající v neúplnosti výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2015, č. j. 6 To 15/2015-744, s tím, že v něm chybí výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a v návaznosti na něm zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. nebo podle § 226 písm. c) tr. ř., jeho argumentace se s obsahem výše uvedeného dovolacího důvodu zjevně míjí. Dovolatel ve skutečnosti soudu druhého stupně vytýká pouze to, že o jeho opravném prostředku nerozhodl podle jeho představ. Nespokojenost s výsledkem odvolacího řízení, jinak řádně vtěleného do výrokové části příslušného rozhodnutí, ovšem sama o sobě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nezakládá.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud k dané problematice poznamenává, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, podrobil přezkumu podle § 254 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž obviněný podal odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo. Přitom respektoval zásadu, že za stavu, kdy odvolací soud považuje za vadný jen dílčí výrok napadeného rozsudku (zde výrok o povinnosti dovolatele nahradit škodu poškozené A. D.), pak z podnětu podaného opravného prostředku (odvolání) rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, případně učiní výrok nový nebo napadený výrok doplní. Odvolací soud však dále nemusí rozhodovat o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a stejně tak není povinen v rozsahu, v němž bylo odvolání shledáno nedůvodným, je v této části samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítat (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 - T 531).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že argumentace obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z valné části neodpovídá. Dovolatel v jejím rámci vycházel především z prosazování vlastního hodnocení obsahu dokazování a na tom založených skutkových závěrů, tj. závěrů zcela odlišných od těch, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. V podstatě setrval na své obhajobě uplatňované po celé trestní řízení, podle níž od poškozených žádné peněžní prostředky z poskytnutých úvěrů pod příslibem jejich splácení nevylákal ani s nimi nedisponoval k prospěchu vlastnímu, nýbrž k prospěchu podnikání poškozených v hostinské činnosti, případně si od poškozené M. P. peníze vypůjčil a následně půjčku řádně splatil. Soudy ovšem v rozporu se zásadou in dubio pro reo měly nesprávně vyhodnotit výsledky provedeného dokazování zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který podle dovolatele neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tak převážně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil též se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté dostatečně přiléhavě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že závěr o vině dovolatele sice založil především na výpovědích svědkyň (poškozených) L. L., A. D. a M. P., ovšem nikoli na základě jejich neobjektivního a nekritického hodnocení, bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy (viz zejména str. 11 až 13 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně - pokud jde o podvodné jednání dovolatele - neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 4 napadeného rozsudku). Také on dostatečně vysvětlil, proč jeho konstantní obhajobě, spočívající v popírání žalovaného jednání, nepřisvědčil a proč shledal napadený výrok o vině za prokázaný bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud nezjistil, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla ve vytýkaném směru projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování je namístě připomenout, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani v § 89 odst. 2 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci, jak bylo uvedeno výše, splňují.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, jeho jednání ani v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně, nedosáhlo potřebné míry společenské nebezpečnosti, aby za ně bylo možno vyvozovat jeho odpovědnost v trestně právní rovině. Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.

V souvislosti s tzv. materiální stránkou trestného činu, který soud v posuzovaném případě právně kvalifikoval podle bývalého trestního zákona (viz shora) jako právního předpisu pro obviněného příznivějšího, je nutno poukázat na v dřívější judikatuře vyslovený názor Nejvyššího soudu, podle nějž při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 43/1996 tr.). Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se tak aplikovalo jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože jím byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího ani dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

S ohledem na argumentaci dovolatele je dále třeba uvést, že ani existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio , bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Výše uvedeným obecným principům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují.

Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele jako trestného činu podvodu vycházely ze skutkových zjištění, že dovolatel za účelem získání finančních prostředků k provozování vlastní zastřené podnikatelské činnosti v pohostinství postupně přiměl poškozené L. L., M. P. a A. D., aby uzavřely na své jméno v rozsudku soudu prvního stupně specifikované smlouvy o úvěru na částky v řádu statisíců korun, když jim přislíbil, že poskytnuté úvěry za ně uhradí. Přitom si byl vědom toho, že vzhledem ke své finanční situaci, výši svých dosavadních nesplacených závazků a výši příjmů nemá dostatek prostředků, aby mohl peníze vrátit. Inkasované úvěrové prostředky od poškozených převzal, přičemž jim z nich následně vrátil pouze nepatrnou část v podobě několika měsíčních splátek, resp. poškozené A. D. vůbec nic. Celkově tak poškozeným způsobil škodu v úhrnné výši přesahující 1 milion Kč.

Takto zjištěné skutečnosti, kdy dovolatel postupně zneužil důvěry tří žen, které úmyslně uvedl v omyl, aby se na jejich úkor obohatil, čímž způsobil značnou škodu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. plně odůvodňují, a to jak z hlediska naplnění formálních znaků uvedené skutkové podstaty, tak i po stránce materiální. Nejvyšší soud mu proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaném pochybení jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání obviněného R. U. bylo opřeno o jednak námitky, které nebylo možno podřadit pod použité dovolací důvody podle § 265b tr. ř. písm. g) a k) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu