3 Tdo 951/2011
Datum rozhodnutí: 10.08.2011
Dotčené předpisy: § 155 odst. 1 tr. zák., § 155 odst. 2 písm. a) tr. zák.




3 Tdo 951/2011 -17 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 42 To 9/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 102/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 12. 2010, č. j. 13 T 102/2010-151, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že dne 14. 4. 2009 v době kolem 14:10 hod. na čerpací stanici Benzina mezi H. a J. poté, co byl uniformovanými příslušníky Hlídkové služby Policie ČR J. M. C. a M. R. při výkonu jejich služebních činností vyzván k prokázání totožnosti, tak pod záminkou, že doklady má ve voze, nasedl do svého vozidla zn. Ford Probe, zavřel se v něm a přes výzvu jménem zákona k vystoupení z vozidla jej nastartoval a bez jakéhokoliv upozornění uvedl motor vozidla do vysokých otáček a vzápětí se prudce rozjel proti zakročujícímu policistovi M. C., který v danou dobu stál před vozidlem a k jehož sražení nedošlo pouze díky jeho včasné reakci uskočením do strany . Za tento trestný čin a za pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 9. 2009, č. j. 13 T 69/2009-134, byl obviněný podle § 155 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 5 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území okresu J. na dobu tří roků. Soud současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti odsuzující části předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 13. 4. 2011, č. j. 42 To 9/2011-195, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 4. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K. následně dovolání , kterým současně napadl i výrok o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písmeno a) tr. zák. a výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předeslal, že se nikdy nedoznal k tomu, že by se automobilem rozjel proti zakročujícímu policistovi, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud. Nesprávnost svého jednání spatřuje pouze v tom, že reagoval nevhodně veden snahou vyhnout se identifikaci své osoby a pokoušel se ujet z místa kontroly. V žádném případě však nejednal s úmyslem, a to ani eventuálním, zaútočit pomocí motorového vozidla na veřejného činitele. Soudy se žádným způsobem nevypořádaly s otázkou, na jakém místě stál policista M. C. ve chvíli, kdy se dovolatel s vozidlem rozjel. Z výpovědi tohoto svědka vyplynulo, že v okamžiku, kdy dovolatel vůz nastartoval a přivedl motor do vysokých otáček, ustoupil tři kroky od vozidla, jelikož měl obavu, že dovolatel se chce rozjet. Z toho je zřejmé, že po odstoupení od vozidla po nastartování se již svědek nenacházel před vozidlem, a proto nebyl jeho rozjezdem nijak ohrožen.

Obviněný zároveň uvedl, že se nedomáhá přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Podle svého přesvědčení však svým jednáním jednak nenaplnil veškeré zákonné znaky ani základní skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 tr. zák., a to zejména po stránce subjektivní (úmyslné zavinění), a zároveň ani materiální předpoklad pro posouzení jeho jednání jako útoku se zbraní ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2) písm. a) § 155 tr. zák., tzn. že v daném případě stupeň společenské nebezpečnosti činu nebyl zvýšen na úroveň předpokládanou zákonem.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, zrušil a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. odeslán dne 14. 7. 20011 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 1. 8. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný mimo jiné uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace dovolatele, podle níž v jeho jednání nebyla naplněna subjektivní stránka (zavinění ve formě úmyslu) jako jeden z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele, jímž byl uznán vinným. Byť je námitka absence subjektivní stránky trestného činu obecně námitkou hmotně právní, dovolatel ji ve skutečnosti založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, podle nichž bez předchozího varování nastartoval svůj vůz a přes výzvu jménem zákona se s ním ve snaze zabránit identifikaci své osoby prudce rozjel proti zakročujícímu policistovi M. C., který v danou chvíli stál před vozidlem . Soudům v této souvislosti výslovně vytkl, že se s otázkou, kde vlastně stál policista M. C. v momentě, kdy se rozjel, důsledně nevypořádaly. Sám pak v dovolání předložil vlastní skutkovou verzi, která má podle něj vyplývat i z výpovědi výše uvedeného policisty, že totiž tento policista po nastartování vozidla dovolatelem poodstoupil natolik, že v okamžiku rozjezdu už před ním nestál a nemohl tak být rozjíždějícím se automobilem ohrožen.

Je tedy zřejmé, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor lze dovodit zpravila tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané, včetně způsobu, jakým obviněný zaútočil svým vozem na policistu C., k jehož zranění nedošlo jen díky jeho včasné reakci a odskočení z jízdní dráhy vozidla. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v daném směru žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení tohoto skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Rovněž on se zabýval námitkou obviněného spočívající v tom, že neměl v úmyslu policistu M. C. jakkoli ohrozit, resp. násilím působit na výkon jeho pravomoci jako veřejného činitele, a na str. 3, 4 odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč obviněnému s ohledem na zjištěný skutkový stav věci nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze námitkou, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako útok spáchaný se zbraní ve smyslu písm. a) odst. 2 § 155 tr. zák., neboť pro takové posouzení absentoval materiální znak trestného činu. Ze soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění totiž dle jeho názoru nevyplývá, že by svého vozidla užil proti zasahujícímu policistovi způsobem, který by podstatně zvyšoval stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Při úvahách o tom, zda ve výše uvedeném smyslu obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 43/1996). Výše uvedené materiální zásady jsou obecně aplikovatelné i z hlediska § 88 odst. 1 tr. zák., tedy u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat (v judikatuře srov. R 39/1980-II SbRt.).

Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele (srov. § 89 odst. 9 tr. zák.) a čin spáchá se zbraní (srov. § 89 odst. 5 tr. zák.).

Jestliže řidič motorového vozidla v záměru vyhnout se kontrole prováděné hlídkou Policie ČR v rámci její pravomoci jedná tím způsobem, že z místa ujede či se pokusí ujet, na policistu zároveň s cílem uvolnit si cestu najíždí a vozidlem ho přímo ohrozí (na zdraví, popř. na životě), jde nepochybně o akt násilí a navíc vykonaného se zbraní , neboť motorové vozidlo je předmětem, kterým je možno učinit útok vůči tělu důraznějším, a tedy zbraní ve faktickém i právním smyslu.

Právě tímto způsobem si podle skutkových zjištění soudů počínal dovolatel vůči policistovi M. C., když se proti němu rozjel tak prudce, že M. C. byl nucen rychle zareagovat a uskočit do strany; přitom jen díky takto projevené duchapřítomnosti nebyl rozjíždějícím se vozidlem sražen. Toto odvrácení střetu nebylo ovšem nijak závislé na vůli obviněného (dovolatele). Za těchto okolností pak nelze dovodit, že by se jednání dovolatele - z hlediska konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu - vymykalo pro svou menší závažnost běžně se vyskytujícím případům útoků na veřejného činitele za použití jedoucího automobilu, potažmo pak těm nejlehčím.

Námitkám dovolatele proto nebylo možno přisvědčit. Trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl uznán vinným právem.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. K. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat opodstatnění. Proto rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler